Taky bych chtěla být křehká! Ale nějak mi to nejde.

“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”

Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.

I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”

Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.

Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”

“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”

Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:

“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”

Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.

---

 

Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.

Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.

Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.

Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.

„Žijte tak, jako by na světě bylo jenom 150 lidí.“

Můj bratr začal jíst jako pračlověk. Po statisíce let prý lidi nejedli nic jiného než to, co si sami ulovili nebo nasbírali v lese, tvrdí. Je to prý pro nás přirozené. Můj bratr ovšem neloví mamuty a nechodí do lesa na sběr kořínků a bobulí. Chodí na lov do supermarketů a na farmářské trhy. Pravěk se v jeho jídelníčku projevil hlavně tím, že přestal jíst bagety, pizzu a kyblíky z KFC. Což je určitě dobře. Nejsem si už tak jistá, jestli pračlověk měl každý den k dispozici polníček, piniové oříšky, avokádo, tuňáka a rukolu. Můj bratr je ale přesvědčený, že ano.

Nejspíš je to zdravé, určitě mu to dělá radost. Zvlášť když si, tak jak to bezpochyby dělal i člověk doby kamenné, fotí svoje krásně naaranžované pravěké pochoutky, aby jejich obrázky sdílel na sociálních sítích.

Já osobně jsem dost nedůvěřivá vůči všem životním radám, které svou moudrost zakládají na tom, že to tak „kdysi“ dělali „naši předkové“. Moc totiž nevěřím tomu, že naši předkové byli o tolik chytřejší než my.

Tak například, měli by nám partnery vybírat naši rodiče, protože se to tak dělalo ještě před sto lety?

Měli bychom se až do příštího (masopustního) úterka přejídat a potom od středy držet půst?

Měli bychom si čistit zuby práškem z koňských kopyt a vaječných skořápek?

Jedna podobná rada se mi ale přesto hodně líbí. Britský antropolog Robin Dunbar tvrdí, že naši předkové až donedávna žili v komunitách, které čítaly maximálně 150 lidí. A právě s tolika lidmi jsme dodnes schopni udržovat trvalé vztahy. I uprostřed velkoměsta máme svou tlupu, svůj kmen, který čítá něco přes 100 osob. Říká se tomu Dunbarovo číslo.

Líbí se mi představa, že bychom měli žít tak, jako by v naše světě bylo nanejvýš těch 150 lidí. Znamenalo by to, že tytéž lidi budeme potkávat pořád, od narození až do smrti. Nemohli bychom se od nich odstěhovat a vyměnit je za nové známé. Nemohli bychom si najít nové kamarády na Facebooku. Museli bychom se k nim chovat tak, aby nám vydrželi. Napořád.

Jak vypadá dokonalý kompliment?

„Vám to dneska sluší. Nechcete jít na kafe?“

Tohle mi řekl na mojí ranní cestě do práce chlapík, který postával před vietnamskou večerkou a dával si svého ten den (možná) prvního lahváče.

Na kafe jsem jít nechtěla, ale stejně mi udělal radost. Víc než to, rozzářila jsem se jako prskavka, žila jsem z jeho komplimentu celý den! Přestože nevím, jestli lichotka od umolousaného chlápka s lahváčem, který zevluje na ulici, se „počítá“ stejně jako kompliment od někoho hezčího nebo významnějšího. A přestože to možná říkal každé osobě ženského pohlaví, která šla okolo.

Komplimenty mi dělají radost i opačně – když se mi podaří nějaký pěkný říct někomu jinému. Myslím, že správně lichotit je umění, které má svoje pravidla. Nejlepší komplimenty jsou ty, které…

• …jsou upřímné.Když chválíte něco, čemu sami nevěříte, zní to p
  
• …jsou uvěřitelné. „Ty špagety jsou vynikající“ zní rozhodně uvěřitelněji než „to jsou nejlepší špagety, jaké jsem v životě jedl.“
• …trefí se do něčeho, na čem tomu druhému záleží. Jak je z výše uvedené příhody patrné, na mě nejvíc fungují komplimenty flirtujícího charakteru. „Ta webová prezentace se ti moc povedla“ je samozřejmě prima. Ale když slyším „máš krásné oči“, jsem ochotná přehlédnout i fakt, že dotyčný má několik promile alkoholu v krvi nebo že to samé před pěti minutami řekl tamhleté blondýně u baru.
• …jsou přesné. „Máš krásné zelené oči“ je ještě o něco lepší. Protože vím, že dotyčný se na ně opravdu kouknul.
• …nesrovnávají. Asi nejhorší kompliment v životě jsem slyšela po jednom vystoupení na vysoké škole. Spolužák Zdeněk, v upřímné snaze mi říct něco pěkného, prohlásil, že jsem vypadala „trochu jako Martina.“ Kdyby řekl „trochu jako Audrey Hepburn“, bylo by to ještě docela milé. Ale přirovnávat mě ke spolužačce? Byť by to byla nejkrásnější holka z ročníku, kterou všichni milovali?!
• …nejsou dvojsečné. „Nezhubla jsi?“ je dobře míněný kompliment, který je ale vždycky trochu podezřelý. „Takže předtím jsem ti připadala tlustá?“
• …jsou zdarma. Tedy přicházejí od někoho, o kom víte, že za to nebude nic chtít.

Proč je někdy dobré být trapná

Miluju tu scénu Díky za každé nové ráno, kdy Ivana Chýlková coby školačka v bílém roláku a kostkované sukni stojí na pódiu pod nápisem „Děti, mír a umění“ a před znuděným publikem recituje svou vlastní báseň:

„Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná. Jednou z těch trapasů umřu a zakopaj mě pod černou zem…“

Je fakt hrozně trapná! Je trapná jako ten, kdo se hrozně snaží, komu záleží na výsledku, kdo jde s kůží na trh, i když se to tak úplně nehodí, i když to nemá úplně zmáklé, i když neví, jak to dopadne, a i když hrozí, že bude vypadat… trapně. A právě proto mám tu scénu ráda.

Mám ji ráda taky proto, že sama bývám často trapná, a v tom nikdo není rád sám. Trapně často mívám různé fleky na oblečení, o kterých ani nevím; nedávno jsem se trapně rozbrečela na poradě v práci; kdykoli mi zazvoní telefon v kabelce, musím před zraky ostatních vyházet na podlahu celý její (trapný) obsah. Strašně trapný je seznam písniček, které poslouchám při běhání, jsem trapná řidička a především trapná matka. (Tuhle, když jsem Rozárku přivedla na hodinu lezení na horolezecké stěně, mě šeptem úpěnlivě prosila, ať už proboha odejdu, protože mi „moc klapou boty“ a mám „ten divnej klobouk.“ Mezi všemi těmi horolezci jsem prostě byla trapná.)

Kdy se vlastně cítíme trapně? Když se nám v přítomnosti ostatních stane něco, co neměl nikdo vidět. Když nemáme svůj zevnějšek nebo svoje chování úplně pod kontrolou. Když nám záleží na tom, jak zapůsobíme, ale zapůsobíme jinak, než bychom chtěli. Když se o nás ostatní dozvědí něco, co by podle nás nikdo neměl vědět.

A právě proto si myslím, že trapnost je vlastně dobrá. I když bolí – a někdy fakt strašně! – měli bychom si ji hýčkat a vážit si trapných momentů. Protože právě v těch jsme nejvíc sami sebou, jsme opravdovější, než když máme fasádu bez poskvrnky.

A navíc, když palčivost trapasů odezní, bývají z nich ty nejlepší historky!

Odvážíte se říct „miluji tě,“ i když nevíte, co vám ten druhý odpoví?

Upřímně: já jsem se neodvážila už mnoho let.

Ve druháku na gymplu jsem to řekla Hynkovi, který chodil o třídu výš. Řekl, že už jednu holku má, a tím jsem svou odvahu na dlouhou dobu vyčerpala. Možná, že jsem to ještě někdy zkusila, ale už nikdy jsem se s „miluji tě“ nevydala na úplně neprobádané území, do džungle, kde jsem neměla nejmenší tušení, jaká odpověď přijde.

Poslední dobou navíc zjišťuji, že ve skoro patnáctiletém manželství, ve kterém ta slova nezazněla – no, už hezkých pár let, je to stejně napínavé jako tehdy v patnácti. Taky nevíte, co vám ten druhý odpoví. Co když neřekne nic? Co když řekne: „Kdybys radši vyčistila digestoř?“ Co když řekne něco, co vlastně nechci slyšet?

Proč je vlastně „miluji tě“ tak důležité a zároveň nebezpečné? Chtěla bych umět „miluji tě“ dát tomu druhému jako dárek, u kterého na odpovědi vlastně nezáleží. Tak jako to úplně bez zábran říkáme dětem a psům. Ale už dospělých je to s „miluji tě“ trochu jinak. Tento, kdo to říká, se v tu chvíli stává víc zranitelným než ten druhý. Dává mu kousek sebe a nemusí dostat nic nazpátek.

Ale stejně bych ještě někdy chtěla sebrat odvahu a na to neprobádané území se vydat.

Psychlog Joshua Ackermann z Massachusetts Institute of Technology se prvním „miluji tě“, vyřčeným ve vztahu, zabýval věděcky a zjistil, že…

• většina lidí si myslí, že jako první to obvykle říkají ženy

• ve skutečnosti ale „miluji tě“ jako první obvykle řekne muž, asi v 62% případů

• mužům se více líbí, když první vyznání přijde ještě před prvním sexem, zatímco ženy to spíše vítají až „po.“ „Miluji tě“ před sexem se jim zřejmě zdá poněkud účelové.

• ženy se k prvnímu „miluji tě“ odhodlávají mnohem déle než muži, v průměru pět měsíců od seznámení

Jak to, že k cizím lidem se chováme líp než k těm, se kterými žijeme každý den?

Když jsem byla malá a máma měla špatnou náladu, vždycky jsem měla radost, když někdo zazvonil u dveří. I kdyby to byla jenom pošťačka nebo sousedka, která si přišla půjčit vajíčko. Sotva se ta osoba objevila ve dveřích, máma rozjasnila obličej, změnila tón hlasu, a nebyla to jenom přetvářka – příchod cizího člověka ji přenesl do úplně jiné duševní polohy a ta zlepšená nálada jí vydržela i dlouhou chvíli potom.

V dnešní době zase ráda chodím se svým mužem na večírky, na kterých jsou naši společní známí. Ačkoli doma je zamlklý tak, že občas nevím, jestli to je „tichá domácnost,“ protože jsem něco provedla, nebo normální stav, mezi lidmi se z něj stane hovorný chlapík, který všechny baví lehce neomalenými vtípky. Mluví dokonce i se mnou. Dozvím se takhle kolikrát víc věcí než za celé týdny soužití ve společné domácnosti.

A nepochybuju o tom, že moje dcery milují, když jsou u nás na návštěvě nějaké cizí děti. Mimo jiné i proto, že v jejich přítomnosti umím být maminkou, jakou by chtěly mít pořád. Neječím na ně kvůli nepořádku, maximálně přátelsky houknu: „Koukejte to uklidit!“ Před cizími dětmi se prostě nějak dovedu líp ovládat a dělat věci tak, jak by se měly dělat, nepodléhat chvilkovému zatmění v hlavě a vzteklým impulsům.

Je to vlastně úplně nelogické, ale je to tak – já sama i většina mých blízkých se k cizím lidem chová líp než k těm, se kterými žijeme každý den. Přítomnost cizího člověka způsobí, že se začnu víc snažit, beru na něj větší ohled, nenechám se tolik ovládnout momentální náladou. A není to o tom, že bych si nasazovala nějakou pokryteckou masku, prostě se jen víc starám o tom, jak mě ten druhý vnímá.

„Když potkáváme cizí lidi, vynakládáme větší úsilí na to, abychom na ně udělali dobrý dojem,“ říká psycholožka Elizabeth Dunn. „A tím, že se snažíme být příjemní, se nakonec opravdu cítíme líp. Většinou si to ovšem neuvědomujeme.“

Někdy si říkám, že bych pořád chtěla mít doma na návštěvě nějakého manželova kamaráda nebo cizí dítě. Ale možná by stačilo začít se ke svojí rodině chovat jako k těm ostatním.

Vyplatí se hrát si na nedostupnou? Myslím, že ne.

Můj bývalý spolužák Hynek rozhodně není žádný přecitlivělý intelektuál. Pracoval jako bodyguard, má hluboký hlas, strniště vousů a spoustu staromódních iluzí o křehkosti žen. Možná proto mě tak šokovalo, když nám vyprávěl, jak začal chodit se svou přítelkyní:

„Prostě za mnou přišla a řekla, že mě miluje,“ konstatoval. A znělo to hrdě.

Vyrazil mi tím dech. Copak tohle se smí?! Může snad holka přijít za klukem, vyložit karty na stůl, a on se jí nevysměje, neuteče s hrůzou, nezačne se jí vyhýbat a neztratí o ni veškerý zájem?

Všechny rady na téma „jak získat muže, který se vám líbí,“ které jsem v životě dostala – ať už od svojí babičky, která randila za první republiky, nebo z dívčích časopisů a ženských příruček – doporučovaly pravý opak. Předstírat nezájem. Nehypnotizovat dotyčného pohledem. Nezačínat hovor jako první. Nesnažit se ho ,náhodou‘ potkat. A především, za žádných okolností nedat najevo, že přemýšlením o něm trávím každou minutu každého dne.

Muž je od přírody lovec, praví tahle teorie, a musíte mu stále unikat. Nikdy nesmí získat dojem, že on sám je pronásledovanou kořistí. Když mu bude připadat, že ho moc chcete, přestane si vás vážit a co hůř, nebude vás chtít on.

Zodpovědně jsem se snažila tuhle strategii používat. Ale už v prvním ročníku na gymplu jsem o ní začala mít jisté pochybnosti. Tak především jsem zjistila, že když nějakého muže fakt nezajímáte, sofistikovaným předstíráním svého vlastního nezájmu na tom nic nezměníte. Tmavovlasého Rudolfa z druhé cé, který se mi tehdy líbil, jsem celé dny zodpovědně ignorovala. Dívala jsem se jinam, když jsem ho potkala na chodbě, a když jsem náhodou stála před ním ve frontě na oběd, mlčela jsem jako hrob. Ale nezačala jsem mu díky tomu připadat zajímavá, tajuplná a nedostupná. Nevzbudila jsem v něm žádné lovecké instinkty. Jediným důsledkem bylo, že si vůbec nevšiml, že existuju.

Kdybych tenkrát věděla, na co přišli v loňském roce čínští vědci, mohla jsem si ušetřit námahu. Ve svém výzkumu si kladli stejnou otázku jako já tehdy na gymplu: „Za jakých okolností zvyšuje předstíraný nezájem ženskou přitažlivost?“ Dobrovolným účastníkům pokusu, studentům z hongkongské univerzity, zorganizovali ,speed date,‘ kdy se během jednoho odpoledne každý z nich postupně sešel s několika ženami. Některé měly za úkol chovat se vstřícně a přátelsky, jiné naopak chladně a odtažitě. A ano, ukázalo se, že ty odměřené dokázaly vzbudit u svých protějšků víc touhy. Ale! Pouze za předpokladu, že se jim už předem líbily. „Hra na nedostupnou funguje pouze tehdy, když se muž o vás sám od sebe zajímá. Být nedostupná pro někoho, komu se už předem nelíbíte, je zbytečné, protože pak od něj žádáte, aby usiloval o něco, co nechce,“ shrnuje to vedoucí studie Xianchi Dai.