Proč je někdy dobré být trapná

Miluju tu scénu Díky za každé nové ráno, kdy Ivana Chýlková coby školačka v bílém roláku a kostkované sukni stojí na pódiu pod nápisem „Děti, mír a umění“ a před znuděným publikem recituje svou vlastní báseň:

„Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná. Jednou z těch trapasů umřu a zakopaj mě pod černou zem…“

Je fakt hrozně trapná! Je trapná jako ten, kdo se hrozně snaží, komu záleží na výsledku, kdo jde s kůží na trh, i když se to tak úplně nehodí, i když to nemá úplně zmáklé, i když neví, jak to dopadne, a i když hrozí, že bude vypadat… trapně. A právě proto mám tu scénu ráda.

Mám ji ráda taky proto, že sama bývám často trapná, a v tom nikdo není rád sám. Trapně často mívám různé fleky na oblečení, o kterých ani nevím; nedávno jsem se trapně rozbrečela na poradě v práci; kdykoli mi zazvoní telefon v kabelce, musím před zraky ostatních vyházet na podlahu celý její (trapný) obsah. Strašně trapný je seznam písniček, které poslouchám při běhání, jsem trapná řidička a především trapná matka. (Tuhle, když jsem Rozárku přivedla na hodinu lezení na horolezecké stěně, mě šeptem úpěnlivě prosila, ať už proboha odejdu, protože mi „moc klapou boty“ a mám „ten divnej klobouk.“ Mezi všemi těmi horolezci jsem prostě byla trapná.)

Kdy se vlastně cítíme trapně? Když se nám v přítomnosti ostatních stane něco, co neměl nikdo vidět. Když nemáme svůj zevnějšek nebo svoje chování úplně pod kontrolou. Když nám záleží na tom, jak zapůsobíme, ale zapůsobíme jinak, než bychom chtěli. Když se o nás ostatní dozvědí něco, co by podle nás nikdo neměl vědět.

A právě proto si myslím, že trapnost je vlastně dobrá. I když bolí – a někdy fakt strašně! – měli bychom si ji hýčkat a vážit si trapných momentů. Protože právě v těch jsme nejvíc sami sebou, jsme opravdovější, než když máme fasádu bez poskvrnky.

A navíc, když palčivost trapasů odezní, bývají z nich ty nejlepší historky!