Chcete zpomalit? Luxusní víkendy, aromaterapeutické lampy a bylinné koupele vám v tom nepomůžou

 

Ilustrace: upasnakakroo.co

Nedávno jsem dostala reklamní e-mail. Psalo se v něm o tom, že v dnešní hektické době všichni potřebujeme zpomalit. Vrátit se sami k sobě a užívat si přítomného okamžiku. Následovala nabídka wellness víkendu v takovém tom zrekonstruovaném statku, kde je všechno vyrobené ze světlého dřeva a bílého lnu, všechno je jakože úplně venkovsky obyčejné, ale přitom děsně luxusní. Na programu bylo popíjení prosecca, ajurvédské masáže, samozřejmě jóga, spousta bio fairtrade organických degustací a taky golf. To vše za přátelskou cenu šest tisíc na osobu, kromě toho golfu, ten se platil zvlášť.

Dost mě to pobavilo, a když říkám “pobavilo”, myslím vlastně lehce rozčílilo. (A ne, nemyslím si, že šest tisíc je za tohle všechno nějak přemrštěně moc. Za víkend bych dokázala vypít tolik prosecca, že by se organizátoři divili.)

Rozčílilo mě to jednak proto, že jsem alergická na spojení “v dnešní hektické době”. Myslím si totiž, že doba není hektická, hektické si to děláme každý sám.

Hlavně ale proto, že podobných reklam vidím každý den několik. A všechny mají jedno společné. Pod slovy jako “zpomalení”, “návrat k sobě”, “zvolnění tempa”, “péče o sebe” nebo “self-care”, chcete-li, se nám snaží prodat masáže vonnými oleji, aromaterapeutické lampy, bio sůl do koupele, kvalitní čokoládu s vysokým obsahem kakaa, bylinné směsi natrhané ručně na horských loukách nebo letenky na Bali. Taky se to často pojí s výzvami jako “rozmazlujte se” nebo “buďte na sebe hodná”.

Jenže problém je v tom, že tohle všechno má se zpomalením tempa a návratem k sobě jen hodně málo společného. Jsou to jen luxusní hračičky, které budou skvěle vypadat na Instagramu. Příležitostná odskočení, malé útěky ze skutečného života, který, až se do něj vrátíme, bude pořád stejně hektický a stresující.

Úplně se vidím v křesílku ze světlého dřeva před tím nádherným bílým statkem, jak usrkávám ze skleničky prosecca. V sobotu dopoledne bych si to fakt užila! Ale v neděli ráno už bych si těch skleniček musela dát trochu víc, abych přepila úzkost z toho, že za chvíli jedu domů a zítra jdu do práce, kde si na to sezení v křesílku budu muset vydělat.

Opravdové zpomalení podle mě vypadá trochu jinak. Znamená to zvolnit v tom, co dělám každý den. Možná dokonce dělat toho míň a třeba se i něčeho vzdát. A ne běhat stále jako křeček v roztočeném bubínku a jednou měsíčně z toho vyskočit na víkend na statku, ve wellness resortu, na ostrůvku ztraceném uprostřed oceánu nebo v rádoby rustikálně prosté chatičce, kde platíte navíc za to, že tam není telefonní signál.

Doopravdy se vrátit k sobě a být na sebe hodná, to pro mě znamená spoustu drobných rozhodnutí, týkajících se všedního života. Odmítnout práci navíc. Nedat si ještě jednu skleničku. Bojovat se svou prokrastinací, abych nemusela práci zoufale dohánět o víkendu před uzávěrkou. Říct ne na některá pozvání. Akceptovat, že nestihnu všechno, co bych stihnout chtěla.

Zpomalit a být na sebe hodná – jak já to vidím – je zkrátka trochu nuda a na Instagramu tím nikoho neohromíte. Ale pokud to zkusíte, vytvoříte si život, ze kterého nemusíte každou chvíli prchat do luxusních wellness resortů a podstupovat detoxy těla i duše, abyste se z něj aspoň jakžtakž vzpamatovali.

A nemám nic proti proseccu, masážím, bylinkám, výletům, kvalitní čokoládě ani proti aromaterapii. Jen by to měla být potěšení, která obohatí váš život. A ne berličky, které vám pomáhají ten život přežít.

Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

Díky pletení můžete být šťastnější, i když nepletete. (A pro háčkování to platí taky)

Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.

10 momentů hygge, které si na Instagram nevyfotíte

Když si vygůglujete slovo hygge anebo si zadáte #hygge na Instagramu, zavalí vás tisíce obrázků, z nichž snadno získáte dojem, že tohle dánské slovo pro pohodu a útulnost znamená především elegantně posedávat  u efektně praskajícího krbu (žádné třísky okolo) v kašmírovém svetru a ponožkách s norským vzorem, případně s nějakou designovou dekou jakože ledabyle přehozenou přes ramena, v ruce svírat hrnek s horkou čokoládou, ze kterého jste si ještě ani neusrkli, okolo sebe mít misky s dokonale nazdobenými perníčky a netknuté jídlo naaranžované v malých mističkách a mihotající se značkové svíčky, zatímco venku se chumelí a za oknem vaší dřevěné chaty ve skandinávském stylu se na vás usmívá váš ochočený sob. Zkrátka, na Instagramu to vypadá, že na hygge potřebujete spoustu věcí, co nejvíc designových a luxusních, a že bez nich prostě žádná hygge pohoda neexistuje.

Původní význam slova hygge ale nemá s luxusem a ani s designem vůbec nic společného. Právě naopak: jsou to okamžiky sdíleného potěšení v příjemné a pohodlné atmosféře. Hygge je umění “udělat si to hezký” za nejrůznějších okolností, a ponožky s norským vzorem ani krb ani spolupráci food stylisty k tomu nepotřebujete.

Tady je mých 10 momentů, ze kterých by určitě nebyla dobrá fotka na Instagram… ale zato byly plné atmosféry skutečného hygge.

1. Vynést si židle na dvorek ve vnitrobloku, usrkávat červené víno a pozorovat tanečníky v kurzu argentinského tanga za rozsvícenými okny v přízemí.
2. Nechat v autě po cestě na víkend kolovat krabici plnou řízků a jíst je bez chleba.
3. Den předtím ty řízky obalovat v mouce, vajíčku a strouhance, povídat si přitom s dětmi a mít na prstech kulaté strouhankové bambule.
4. Propašovat do kina doma udělaný popcorn.
5. V novém bytě během montování nočního stolku Hemnes večeřet pizzu z krabice přímo na podlaze a svítit si k tomu vánočními světýlky.
6. Upéct si zkušební várku perníčků, které sice nevypadají nic moc, jsou moc světlé, tlusté a strašně tvrdé, ale naplní byt dokonalou vánoční vůní.
7. V práci v pátek večer před uzávěrkou vytáhnout z tajného šuplíku láhev slivovice a nalít všem, kdo tam v tu chvíli ještě jsou.
8. Použít lešení okolo našeho domu jako odkládací stolek pro kávu, víno nebo cokoli, co je potřeba k příjemnému zevlování z okna.
9. Vzít si do koupelny počítač a pustit si film, když sedíte ve vaně (ale jen tajně, protože dětem přesně za tohle vždycky nadáváte).
10. Udělat si na podlaze hnízdo z peřin a dek.

Dva světy Astrid Lindgrenové

Nikdy mi nešlo do hlavy, jak tyhle dvě knihy mohla napsat stejná ženská. Víte, které myslím: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu.

Dámičky paří taky aneb Je možné po 40 pít s elegancí a neunudit se přitom k smrti?

V době dětství a dospívání jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že maminky (tedy veškeré ženy po třicítce) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upracovaná žena s trvalou a s rukama vytahanýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strýce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili), nebo jedno pivo ve výletní restauraci, nebo skleničku něčeho hnusně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.

Tohle přesvědčení mi vydrželo docela dlouho. Celá devadesátá léta. Když se mi pak narodily moje dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila a říkala jsem věty jako: “Už jsem z toho vyrostla.” “Já už na to nemám.” “Vůbec nechápu, jak jsme to tehdy mohli vydržet.”

O pár let později jsem se ale ocitla zpátky u baru a zjistila jsem, že jsem z toho nevyrostla. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně, že mě to pořád baví.

Být introvert je nová černá?

“Víš, já jsem ve skutečnosti introvert,” řekl mi jeden můj kamarád. Živí se jako hudebník, každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek, na nichž se drží kolem ramen s nejrůznějšími lidmi, a ženám říká na potkání nenechavé komplimenty.

Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. “To je jen taková hra,” vysvětlil mi. “Doopravdy jsem někdo jiný.”