“Jsem tak křehká. Zachraň mě.”
Tuhle esemesku objevila známá mojí kamarádky v telefonu svého manžela. Spolu se spoustou dalších textovek, z nichž bylo jasné, že onen manžel se romanticky zapletl s manželkou někoho jiného.
I když to ode mě nebylo hezké, vyprskla jsem smíchy. “Jsem tak křehká?? Zachraň mě?!” Co mě nejvíc šokovalo, nebyl fakt, že neznámý ženatý chlapík si píše s cizí ženou, ale samotný obsah té zprávy. S kamarádkou jsme dospěly k jednoznačnému závěru: “Jsem tak křehká? No to musela být… kráva.”
Ne že bych si taky čas od času nepřipadala křehká. Taky bych občas potřebovala zachránit. Ale nikdy, ani v nejdivočejším snu, by mě nenapadlo něco podobného říct nahlas nebo dokonce napsat. Copak to se smí? Tak nějak jsem vždycky byla přesvědčená, že “jsem tak křehká” je věta, kterou mohou bez ironie pronášet jenom hrdinky románů z devatenáctého století. Od kohokoli jiného je to nevkusné, vyděračské a prostě trapné.
Když bych chtěla nějakému imaginárnímu protějšku naznačit, že jsem křehká a potřebuju zachránit, napsala bych spíš něco jako:
“Pojď na panáka.”
“Vařím chili con carne, nechceš se stavit?”
Nebo bych mu aspoň dala šanci záchranu vhodně zakomponovat do nabitého rozvrhu:
“Nemáš čas někdy koncem příštího týdne?”
Celý svůj dospělý život jsem smířená s tím, že s velikostí oblečení 40-42 a velikostí bot 41, schopností dopravit domů dvoutunový nákup a sama si spočítat daňové přiznání na křehkost nemám nárok. Nebydlím na Větrné hůrce, neomdlévám dvakrát denně a neživím se rosou a nektarem z květů. Křehká můžu být tak akorát tajně nebo s patřičně zdůrazněným ironickým nadhledem. I když bych to někdy chtěla jinak.
Druhý šok přišel o pár dní později, když jsem téma „křehkosti“ nadhodila v debatě s několika muži ve věku 28-50 let.
Vyrazili mi dech. Věta „jsem tak křehká, zachraň mě,“ ani jednomu z nich nepřipadala trapná a příšerná. Ani jednou nezaznělo slovo „kráva“. Naopak! Shodli se na tom, že by ihned šli zachraňovat. I když minimálně dva z nich připustili, že záchrana by se pravděpodobně odehrávala v její ložnici. A ten nejupřímnější přiznal, že by záleželo i na tom, jak ta křehká dáma vypadá.
Skoro jsem té křehké mrše začala závidět. Nikdy jsem si netroufla nikomu říct „jsem tak křehká, zachraň mě,“ protože jsem předpokládala, že by následovala odpověď ve stylu: „Děláš si srandu? Koukni se na sebe a vzpamatuj se.“ Případně že by se mi oslovený zachránce začal s hrůzou vyhýbat.
Kdybych tušila, že je to takhle snadné, taky bych někdy zkusila být křehká. Nebo aspoň křehčí.
Šťastný blog 
Ve hře je dovoleno vše 🙂 I být křehká, pokud to vyžaduje lov 🙂 On to beztak asi nikdo nebere dvakrát vážně… a po oné „záchraně“ bude nejspíš požadováno ono tahání se s nákupy a samostatnost 🙂
Protože pokud dojde na skutečnou křehkost, na přiznání sobě i druhým, že jsem zranitelná a že mám xkrát denně potřebu být zachraňovaná a opečovávaná a chválená a obdivovaná atd. atd., tak nevím o nikom, kdo by tohle kdy přiznal…. žena, nebo muž (ten už vůbec ne) .-)) Všichni jsme přece ti nejsilnější z nejsilnějších :-))
Opravdu? 🙂
Ale prečo by sme mali stále niečo hrať? A zvlášť rolu „ja všetko zvládnem“? Muži chcú byť záchrancami – aj (alebo predovšetkým) pre vlastnú ženu. Ako rytier na bielom koni. A tiež občas potrebujú nechať sa zachrániť – alebo skôr – nechať sa ošetriť – krásnou princeznou 😉
Pravda vás oslobodí. Aj pravda o sebe, o slabosti, zraniteľnosti… Nebojme sa jej. 🙂
Řekla bych, že právě vlastní zranitelnosti se bojíme jak čert kříže… což je vlastně docela trefné přirovnání, protože kříž není jen to, co nás trápí, ale i to, co nás zachraňuje, když tomu věříme :-)))
Já to sice s tou hrou myslela velmi v nadsázce, ale když se to vezme kolem a kolem, tak je to velká pravda… jak že se to říká, život je velké jeviště a my herci, co na něm hrajeme????? Dá se to vykládat tolika způsoby!!! :-)))
Článek je perfektní. Jen mě mrzí, že k tématu se došlo takovýmto způsobem.
Tak jak se mi hnusí podvádění, tak také to, že je někdo ochotný vlézt někomu do mobilu.
Chápu, ale nesoudím, protože dotyčnou dvojici (vlastně trojici) opravdu neznám. K prvnímu objevení takové věci může dojít mnoha různými způsoby, třebas i úplnou náhodou, nejen nějakým cíleným slíděním. A svým způsobem chápu, když potom, v tom šoku, přečetla i všechno ostatní.
Báro, máte zcela pravdu. Šíleně se těším na novu knížku? kdypak spatří světlo Luxoru? Díky za odpověď vaše nadšená čtenářka Míša Bláhová
Mělo by to být 27. července 🙂 Díky!
I to se může stát 🙂
Jsem ráda, že nejsem křehká 😀 Já nemám ani povahu tohle o sobě říkat, normálně bych to brala jako sebe-ponižování… a na takovou větu bych asi reagovala stejně. Prostě věřím na „girl-power“ 😀
Souhlasím. Klidně si řeknu konkrétní pomoc v situaci, kterou nedokážu řešit sama, nebo pokud mi příjde nefér, abych situaci řešila sama. (Tímhle myslím, že nákupy je vhodné tahat na střídačku.) Ale slovní spojení „Jsem tak křehká“ mi spíš evokuje „Jsem tak blbá“.
Zajímavé téma. A docela pěkně ukazuje na rozdíl mezi ženským a mužským vnímáním světa a vztahů. Jsem jedním z těch můžů 28-50 let…
Jestli vy ženy při vší té emancipaci právě nezapomínáte být křehké a upíráte nám mužům možnosti býti zachránci a ochraňovateli.
Pozoruji, že v naší společnosti nám ženy a dívky poněkud „hrubnou“ a muži naopak zjemňují, „křehnou“, chcete-li. Tímto tempem budou zanedlouho ženské a mužské role srovnány. Jen si nejsem jist, jestli to tak bude správné. Tedy – jsem si jist, že to tak správné určitě nebude.
Ženy, nebojte se býti křehké. Vnitřně se tak stejně cítíte.
Jsem račice. Uvnitř kř hká, venku pancíř. Kdybych tohle napsla určite bych nemyslela pomoct v posteli. Nepotřebuji zachraňovat v posteli, ale v životě třeba občas s těmi taškami.
Ja si myslím, že nemusí ísť len o tie „tašky“. Niekedy (alebo vždy?) žena zvládne veľa – fyzicky aj psychicky. Ale napriek tomu nie je hanbou priznať si, že sa cítime krehké a zraniteľné. A že potrebujeme (mužskú?) silu, pevnosť, ochranu – ubezpečenie že mu na nás záleží.
Samozrejme, keď nejaká napíše ženatému mužovi sms „som krehká, poď ma zachrániť“, tak je to jasné zvádzanie – a zaberá, ako vidíme z reakcií mužských diskutérov. Takto by som to rozhodne nevedela formulovať ani ja. Ale už také „som nešťastná“, „trápim sa“, „je mi smutno“, „nezvládam to“, „potrebujem pomoc / ochranu / potrebujem zachrániť“ – a veľa podobných vyjadrení mi pripadá v pohode. Jednoducho pravdivo vyjadrím čo potrebujem – a on mi to s radosťou poskytne.
Tie vety, čo popisuje Bára „poď na panáka“ a pod… by mňa (ak by boli adresované mne) prilákali len v prípade, že „mám chuť na panáka“ a pod… Ale nie, aby som prišla poslúžiť kamarátke podržať ju v ťažkej situácii.
A tiež máme doma jednu račicu. Tak poctivo sa skrýva v tom svojom tvrdom pancieri, až nám je to všetkým nepríjemné. Nie, nie je hrubá alebo tak, len jednoducho „všetko zvláda“, všetko sa snaží vyriešiť sama, a o pomoc požiada len vtedy, keď už sa fakt nedá inak, aj to spôsobom, aby to náhodou nevyzeraloi, že nás obťažuje. A pritom ten spôsob obťažuje ešte viac, ako keby rovno povedala – „mám problém, pomôžete mi ho vyriešiť?“
Nemohu mluvit za ostatní, ale k vaší poslední větě… já se vnitřně křehká necítím, takže se křehká být nebojím, ale neumím to. To je možná ten problém, že muži chtějí křehké ženy a dívky, kdežto ty jsou docela dost silné. A vždycky byly.
já se taky občas velmi cítím, ale vzhledem k velikému tělu mi to nikdo nevěří 🙂
Musím uznat, že jste mi tímhle článkem docela šokovala. O dané zprávě bych totiž měla stejné mínění jako vy.
Taky bych chtěla být křehčí, než jsem. Myslím, že muži mají rádi křehké ženy v tom smyslu, že mají pak pocit, že jsou potřební. Žena, která si se vším poradí, muže většinou spíš děsí 🙂 Na druhou stranu jsem ale za svoji soběstačnost ráda, protože i kdyby tu byl muž, který by mě ochraňoval a opečovával, nikde není napsáno, že tu bude vždycky a je příjemné vědět, že se o sebe dokážu postarat.
Zajímavé, vůbec by mě nenapadlo, že je ta žena kráva. Jenom to, že se asi trápí a že už je v trápení dost daleko, což ji vede k upřímnosti.
Když se opravdu trápíte, máte x-tý den depresi, rozřezanou paži odshora dolů, třesou se vám ruce, až rozlíváte čaj, anebo vás třetí den v týdnu odváží záchranka pro úzkostnou ataku, musíte si chtě nechtě přiznat, že jste křehká. Je docela dobrá věc říct si to nahlas a ještě lepší je to s někým důležitým a blízkým sdílet. Třeba i skrze sms.
No, pokud je dáma opravdu v takových nesnázích, měla by své SOS vysílat svému manželovi (sestře, kamarádce…) a ne manželovi cizímu. Jinak se stane, že se v nesnázích ocitne ta druhá žena.
Já mám pocit, že jsme zbytečně moc nastavení na hodnocení a souzení druhých. Nic o té paní nevíme, a už si vytváříme domněnky o tom, co by měla, a vynášíme o ní radikální kritické soudy. Pokud bychom cítili, že sami máme všeho dostatek, asi bychom se na takové nakousnuté příběhy dívali otevřeněji a s větší empatií. – Každopádně být křehký znamená mít spoustu problémů a často se s něčím bolestivě utkávat. Není na tom nic k odsuzování ani k závidění. A případná nešťastná láska může být pěkná zátěž.
Myslím, tato taktika některým ženám naprosto vyhovuje, záleží, jestli narazí na chlapa kterého to baví několik let. Já taková nebyla a ani nejsem. Pokud něco potřebuju, řeknu to narovinu a nečekám telepatickou vlnu, ale křehkou chudinku nedělám. Bývalý partner doma nedělal skoro nic, všechno mu přišlo zbytečný. Dnes žije s „křehkou, bezmocnou upracovanou chudinkou“ a dře jako nikdy v životě. Nakupuje, uklízí, pomáhá s vařením…… Prostě to holka umí podat a nezvedá se jí žaludek. Když jde do tuhého, rozpláče se a zažene problém. Jak dlouho to pod pantoflem vydrží chlap?
Ten vzkaz „jsem křehká“ přece nemá s křehkostí nic do činění. Je to jen lacině zabalené „jsem k mání“. Že to chlapy neuráží se nedivím, na druhou stranu, já bych v případě této dámy nedoufal v žádnou větší uvědomělost a inteligenci. Sdělit se to dalo přece míň trapně.
A taky, křehkost mi u žen nijak neimponuje. Myslím, že zralý, silný chlap, který nemyslí koulema oceňuje jiné kvality. A není to tahání nákupů nebo pluhu 🙂
Chci ženu plnou života, radosti, sounáležitosti a nezamotanou ve vlastních pseudoproblémech!
Jůůů, já netušila, že „křehké a éterické“ bytosti nemají žádné morální zábrany odloudit někomu manžela …. na to jsou silné dost :o):o):o) ????
Jo, jo. Tak takováto křehká bytost rozbila mé manželství. Tak nějak jsem nedávala pozor. Já i ona křehká bytost jsme si byly co do konfekčních velikostí víc než dost podobné. Ona byla jen…křehčí. Zatímco jsem se starala o pětiletého caparta, práci, domácnost, výstavního psa a průsery manžela, dotyčná bytost plakala na rameni mého muže, jaký že má to těžký život se svým manželem, který přišel o práci. No a tak se můj dnes už bývalý sbalil se slovy: ty jsi silná a zvládneš to. A šel zachraňovat princeznu. Zazvonil zvonec…
Mně věta „jsem tak křehká“ připadá jako citové vydírání, obzvlášť v daném kontextu. Tu ženu bych tedy nehodnotil jako „krávu“, ale jako mrchu, která cíleně (sebevědomě a sobecky) apeluje na mužský „ochranitelský“ instinkt.
Takže já bych se měl na pozoru a měl tendenci zdrhnout.
Nicméně ty reakce „pomoci jí v posteli“ zřejmě ukazují, že mnozí muži tu léčku prohlédli, akorát se rozhodli ji bez skrupulí otočit ve svůj prospěch (byť možná ne úplně vědomě).
Je to tedy zřejmě dost dvojsečná zbraň 🙂
Takže ženy: pokud chcete chlapem manipulovat a vysávat ho, dělejte ze sebe křehotinky volající o pomoc (šance, že to vyjde, není až tak malá). Do rovnoprávného vztahu ale tahle věta opravdu nepatří (jak správně vystihla Barbora, každý si někdy připadá křehký a bezmocný – ale to se říká jinými slovy).
Ano! Díky za komentář muže, který šel k jádru té „křehkosti“ a „ochranitelnosti“.
Ostatně, pokud skutečně ona křehká paní odlákává muže od jiné, spláče nad výdělkem. Chvíli ji bude opečovávat, ale za nějakou dobu jí ho taky klidně může odloudit jiná „křehká“.
No, s prvými dvoma odsekmi súhlasím. Tá veta bola (pravdepodobne) použítá ako manipulácia a otvorené zvádzanie.
Ale rozhodne existuje rovnoprávny vzťah, kde žena prizná, že je „krehká“ – resp. potrebuje aj tú ochraniteľskú podporu muža – a on jej ju ochotne dáva. A zároveň samzrejme dáva ona jemu – svoju lásku, pozornosť a starostlivosť (aj o domácnosť, deti a pod.)
Pritom v reáli to často vyzerá tak, že „žena všetko zvláda“ – a „ešte sa musí starať aj o muža“. To asi nebude ideál, čo myslíte?
V súčasnej spoločnosti (podporenej aj tými socialistickými obrazmi žien na traktoroch a pod) si rovnoprávnosť vysvetľujeme ako samostatnosť, svojbytnosť, už sa navzájom nepotrebujeme, žijeme si vlastne každý svoj samostatný život, len zhodou okolností ho žijeme vedľa seba – kým nám to bude obom vyhovovať. Toto ale nie je ten hlboký nerozlučný vzťah, akým by manželstvo malo byť.
(predpokladám, že mnohými nebudem pochopená)
Krásna manipulácia. Našou emancipáciou sú chlapi ohrození a takáto veta s nimi zamáva, tasia zbrane a idú zachraňovať. Moja krehká známa nikdy nevynášala smeti, neumývala okná, neriešila obchôdzky po úradoch, už pri pohľade na kladivo sa jej lámali nechtíky, práčku zapla snáď po 15. rokoch manželstva… Dajú sa menovať desiatky vecí, ktoré nikdy nerobila. Lebo by sa roztrieštila na tisíc kúskov. Ten jej jej to žerie doteraz. A ona? Užíva si – veľmi pestovaná, stále oddýchnutá, opakovane stíha vybieliť rodinný účet, patrične si dopraje inú chlapskú spoločnosť… Za všetkým stojí veta: “ Som krehká,zraniteľná, bez teba to nezvládnem.“
Můj manzel jeste spí jinak bych ho okamžitě interviewala. ale takhle jsem se už dlouho nezasmála – začnu dělat průzkum jestli se vaše poznatky na téma křehká kráva daji aplikovat i v Americe 🙂
Ja jsem taky cely zivot chtela byt krehka a zranitelna… Mno, nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu!
A ted – KONECNE, po tech 32 letech, – mi doslo, ze vlastne… krehka a zranitelna byt nechci!
Jsem rada silna zenska, ktera si vi vzdycky rady! A tecka. 🙂
Krehka nebo tvrda, myslim ze my zeny umime obe dve polohy. Jen je dobry ani v jedne z nich nesetrvavat prilis dlouho. Ideal je nekde uprostred, jako ve vsem :-). A souhlasim s tvrzenim, co tu psal jisty pan prede mnou, ze se nam v posledni dobe ty muzsko zensky role nejak zamenuji. Tohle, narozdil od nas, v 19.stoleti resit nemiseli 🙂
CELÝ život si nepřeji nic jiného, než být křehká :o))), což ovšem s tělem hrocha a třeskutou sebeironií (co jiného mi zbývá?) jen naprosto nemožné.
Ale vzpomínám si na doby téměř pravěké, už tehdy jsem pobývala v hroším těle, kdy o mě můj tehdy úhlavní nepřítel (spolužák na gymnáziu), po tom, co mě nevhodnou poznámkou roztrhal na kusy v šatně, řekl: „když ona je tak křehká“ (hurónský smíchořev) – „tedy duševně, mám na mysli“.
První člověk, co najednou nahlas řekl to, co pro jiné bylo nemyslitelné: tlustá holka a křehká??? :o))
No, po mnoha letech se stal mým velmi dobrým přítelem a je jím do dnes … Je to pro mě milá vzpomínka, kterou tenhle článek evokoval, ikdyž tématicky lehce mimo …
Pěkný článek! Taky hlasuju za neodsuzování těch dvou, protože nemáme tušení, jaké jsou okolnosti daného případu :).
Myslím, že pravá, žádoucí křehkost je dnes na světě v ohrožení a s ní to krásné, co dělá vyvážené partnerství tak nádherným. Každý v sobě máme jistý poměr „mužských a ženských rysů“ v různé intenzitě. Mnoho žen se dnes bojí bolesti, která s otevřením se a prožíváním vlastní citlivosti přichází. Tlumí proto v sobě vnímavost ve prospěch chladné racionality, což jsem dřív dělala taky a tím víc to chápu. Přijde mi to ale jako nesmírná škody, protože plně prožívat svojí citlivost-křehkost (jinými slovy ohromnou ženskou sílu) je jednou z nejkrásnějších věcí, jsme-li ženou. Snaha být nejefektivnější, neochvějně silná a nezranitelná zapadá do mužského světa a i ženy v ní svedou být úžasné. Nevychází ale z jejich přirozené podstaty a dlouhodobě jim nesvědčí. Máloco je tak naplňující, jako dovolit si uvědomit a umět si plně užít vlastní ženskost (=křehkost i sílu zároveň). Umět tohle projevit navenek, ve vztahu k muži a užít si jeho touhu nás ochraňovat, zabezpečovat a dělat nás šťastné, tak jako my děláme je (jsme-li ženskými ženami).
Už nějaký čas se věnuju poradenství/koučingu v této oblasti a podobné otázky a skutečné příběhy mě nesmírně fascinují. Snad tím víc, čím je mám ve svém nejbližším okolí a sama jsem se jimi zabývala. Máloco mě naplňuje tak, jako pomáhat ženám uvědomit si jejich ženské atributy a celkový potenciál, stejně jako jejich skutečné touhy a aspirace. Žena která v sobě toto svede procítit a je dostatečně motivovaná je pak ženou nejen silnou, ale i okouzlující ;)!
Co na to říci? Vždyť i balík na poště má nálepku – POZOR KŘEHKÉ!!! Takže – POZOR na KŘEHKÉ! Křehké nádoby jsou většinou nepoužitelné, takže vy ženy a dívky, dávejte si sice pozor, střípek v srdci bolí, ale málo který muž má nervy na neustálé zametání
– ometání. :-)))
Tak toto rozhodne nepisala „blba krava“. Pisala to žena, ktorá presne vie ako veľmi sú muži dnes frustrovaní tým, že sú skoro nepotrební. V dnešnej dobe plnej „super žien“, ktoré všetko zvládajú a neukazujú, že občas potrebujú pomoc, sa muži musia cítiť stratení. Mali by byť predsa tí silní a ochráncovia, ale to by vyzerali ako trápni „machovia“, že? Takže skôr by som ju charakterizovala ako „chytrú mrchu“, ktorá útočí na „ochranitelský inštikt“ ako píše vyššie Ondřej.
Člověk by měl vždy druhému cokoliv dávat pouze tehdy, pokud sám má tohoto nadbytek.
Nejedná se však o žádné všeobecně uznávané množství čehokoliv – peněz až od jednoho milionu, brambor od jednoho metráku a pod. každý máme svá měřítka jiná. Pokud mám tedy pocit, že mám na rozdávání svoji pozornost, laskavost, že chci a potřebuji ochraňovat, je zde
přeci tolik možností, tolik potřebných hladových duší. Jako muž mohu dělat dobrovolníka v různých zařízeních soc. péče, mohu dělat spoustu potřebných aktivit, kde uplatním svůj ochranitelský pud. Pomoc druhému je podmíněna tím, že neublížím nikomu dalšímu.
Je podmíněna tím, že můj posílený pocit užitečnosti neponíží někoho druhého. Už samotný fakt, že ona „chytrá mrcha“ si vybrala ke své výzvě nějakého muže, svědčí o to, že tento
pán by měl hodně nad sebou zapřemýšlet. Podobné přitahuje podobné.
To je krásně napsáno! Jsem se zasmála. 🙂 Báro, jsem stejně nekřehká jako Vy… 😀
Mně se článek taky moc líbí 🙂 Každý si pod tou dotyčnou může představit cokoli a nikdo z nás neví, jaká je pravda… Mně se podle té sms vybaví žena, která je všechno jen ne křehká :)… samozřejmě skutečnost může být úplně jiná…
Ale možná jenom závidím.. jsem bohužel/bohudík taky ten typ, co když to jde, si vystačí sám… a většinou to jde 🙂
Přeji všem krásný den! 🙂
Dnes som si prečítala tento článok: http://babetko.rodinka.sk/zo-zivota/vase-pribehy/novy-zivot-bez-muza/
Hneď som si spomenula na blog o „krehkej žene“. Možno je tam naň odpoveď. Prečítajte si to, určite stojí za to. 🙂