„Žijte tak, jako by na světě bylo jenom 150 lidí.“

Můj bratr začal jíst jako pračlověk. Po statisíce let prý lidi nejedli nic jiného než to, co si sami ulovili nebo nasbírali v lese, tvrdí. Je to prý pro nás přirozené. Můj bratr ovšem neloví mamuty a nechodí do lesa na sběr kořínků a bobulí. Chodí na lov do supermarketů a na farmářské trhy. Pravěk se v jeho jídelníčku projevil hlavně tím, že přestal jíst bagety, pizzu a kyblíky z KFC. Což je určitě dobře. Nejsem si už tak jistá, jestli pračlověk měl každý den k dispozici polníček, piniové oříšky, avokádo, tuňáka a rukolu. Můj bratr je ale přesvědčený, že ano.

Nejspíš je to zdravé, určitě mu to dělá radost. Zvlášť když si, tak jak to bezpochyby dělal i člověk doby kamenné, fotí svoje krásně naaranžované pravěké pochoutky, aby jejich obrázky sdílel na sociálních sítích.

Já osobně jsem dost nedůvěřivá vůči všem životním radám, které svou moudrost zakládají na tom, že to tak „kdysi“ dělali „naši předkové“. Moc totiž nevěřím tomu, že naši předkové byli o tolik chytřejší než my.

Tak například, měli by nám partnery vybírat naši rodiče, protože se to tak dělalo ještě před sto lety?

Měli bychom se až do příštího (masopustního) úterka přejídat a potom od středy držet půst?

Měli bychom si čistit zuby práškem z koňských kopyt a vaječných skořápek?

Jedna podobná rada se mi ale přesto hodně líbí. Britský antropolog Robin Dunbar tvrdí, že naši předkové až donedávna žili v komunitách, které čítaly maximálně 150 lidí. A právě s tolika lidmi jsme dodnes schopni udržovat trvalé vztahy. I uprostřed velkoměsta máme svou tlupu, svůj kmen, který čítá něco přes 100 osob. Říká se tomu Dunbarovo číslo.

Líbí se mi představa, že bychom měli žít tak, jako by v naše světě bylo nanejvýš těch 150 lidí. Znamenalo by to, že tytéž lidi budeme potkávat pořád, od narození až do smrti. Nemohli bychom se od nich odstěhovat a vyměnit je za nové známé. Nemohli bychom si najít nové kamarády na Facebooku. Museli bychom se k nim chovat tak, aby nám vydrželi. Napořád.