„Žijte tak, jako by na světě bylo jenom 150 lidí.“

Můj bratr začal jíst jako pračlověk. Po statisíce let prý lidi nejedli nic jiného než to, co si sami ulovili nebo nasbírali v lese, tvrdí. Je to prý pro nás přirozené. Můj bratr ovšem neloví mamuty a nechodí do lesa na sběr kořínků a bobulí. Chodí na lov do supermarketů a na farmářské trhy. Pravěk se v jeho jídelníčku projevil hlavně tím, že přestal jíst bagety, pizzu a kyblíky z KFC. Což je určitě dobře. Nejsem si už tak jistá, jestli pračlověk měl každý den k dispozici polníček, piniové oříšky, avokádo, tuňáka a rukolu. Můj bratr je ale přesvědčený, že ano.

Nejspíš je to zdravé, určitě mu to dělá radost. Zvlášť když si, tak jak to bezpochyby dělal i člověk doby kamenné, fotí svoje krásně naaranžované pravěké pochoutky, aby jejich obrázky sdílel na sociálních sítích.

Já osobně jsem dost nedůvěřivá vůči všem životním radám, které svou moudrost zakládají na tom, že to tak „kdysi“ dělali „naši předkové“. Moc totiž nevěřím tomu, že naši předkové byli o tolik chytřejší než my.

Tak například, měli by nám partnery vybírat naši rodiče, protože se to tak dělalo ještě před sto lety?

Měli bychom se až do příštího (masopustního) úterka přejídat a potom od středy držet půst?

Měli bychom si čistit zuby práškem z koňských kopyt a vaječných skořápek?

Jedna podobná rada se mi ale přesto hodně líbí. Britský antropolog Robin Dunbar tvrdí, že naši předkové až donedávna žili v komunitách, které čítaly maximálně 150 lidí. A právě s tolika lidmi jsme dodnes schopni udržovat trvalé vztahy. I uprostřed velkoměsta máme svou tlupu, svůj kmen, který čítá něco přes 100 osob. Říká se tomu Dunbarovo číslo.

Líbí se mi představa, že bychom měli žít tak, jako by v naše světě bylo nanejvýš těch 150 lidí. Znamenalo by to, že tytéž lidi budeme potkávat pořád, od narození až do smrti. Nemohli bychom se od nich odstěhovat a vyměnit je za nové známé. Nemohli bychom si najít nové kamarády na Facebooku. Museli bychom se k nim chovat tak, aby nám vydrželi. Napořád.

Jsme díky Facebooku šťastnější, nebo smutní a osamělí? Obojí!

Raději tady nebudu prozrazovat, kolikrát nakouknu na svou facebookovou zeď poté, co na ní něco zveřejním. Vlastně to sama nevím. A přesné číslo ani nechci znát – stejně jako radši nechci vědět, kolik přesně jsem včera vypila vína nebo kolik bonbonů za týden zkonzumují mé děti.

Jistě ale vím tohle: pokaždé, když někdo pod mým příspěvkem klikne na tlačítko „to se mi líbí,“ mám radost. Tak trochu si v duchu povyskočím. Někomu se to „líbí“, někdo s tím strávil pár vteřin času, někdo ví, že existuju, a dává mi to najevo. Ve skutečném životě to nic neznamená, ale je to opojné – a návykové. (Před mnoha lety jsem si dopisovala s jedním klukem, který žil ve Francii. Bylo to fakt dávno, byly to opravdové, papírové, poštou posílané dopisy. A vzpomínám si na tu netrpělivost, s jakou jsem se chodila dívat do schránky i dvakrát denně, jestli tam nebude obálka. Tohle je podobné, jenom nesmírně zrychlené.)

Díky Facebooku jsem tedy někdy šťastnější. Podle studie psychologů Jeffreyho Hancocka a Amy Gonzales nám dokonce pohled na naši vlastní facebookovou zeď dokáže zvednout sebevědomí. Je to místo, kde si můžeme připomenout všechny ty krásné obrázky z dovolené, roztomilé fotky našich psů, úspěchy našich dětí a naše vlastní ostrovtipné postřehy, které olajkovala spousta lidí… Něco jako osobní vzpomínkové album, ze kterého jsme vypleli všechno negativní a vyšperkovali ho pro oči veřejnosti.

Ale má to i svou odvrácenou stránku. A tou jsou facebookové příspěvky těch druhých. Jiná studie psychologa Ethana Krosse totiž ukázala, že čím víc času na Facebooku trávíme, tím větší je pravděpodobnost, že se z toho budeme cítit smutní a osamělí. Propadáme pocitu, že ostatní jsou šťastnější než my: to oni právě tráví víkend v Lisabonu, to oni něco podnikají se svými psy a dětmi, chodí na vernisáže, sbírají čerstvě spadlé kaštany, fotí si povidla, která právě uvařili ze švestek z farmářského trhu a tak dále. Zatímco já tady jenom sedím u počítače, závidím jim a užírám se tím.

Neříkám, pojďme se všichni teď hned odpojit od zlého Facebooku. Ale nepotřebuji výzkumy z amerických univerzit na to, abych věděla, že trávit čas s ostatními lidmi naživo má účinek přesně opačný.

Odmítnout 10 tisíc je taky způsob, jak být šťastnější

Nedávno jsem odmítla melouch. Jednorázový vedlejšák na několik večerů a víkendů, kterým jsem si mohla přivydělat asi 10 tisíc ke svému normálnímu platu. Šlo o práci, která mi už předem byla hodně protivná. Musela bych mluvit s lidmi, se kterými mluvit nechci, a chválit něco, co se mi nelíbí.

Přesto musím přiznat, že rozhodování bylo hodně těžké. Obvykle totiž žádné jen trochu rozumné pracovní příležitosti neodmítám. Stále mám pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Pořád se mi zdá, že naše rodina potřebuje víc peněz. A hlavně, v jednom kuse ve mně hlodá pochybnost, „co když mi pak už nikdy nezavolají?“

Když jsem ale konečně do mailu napsala definitivní „ne,“ překvapilo mě, jak velkou radost mi to udělalo. Cítila jsem obrovskou úlevu. Lítost veškerou žádnou. Po několika dnech, kdy jsem se s tím v duchu prala, se dostavil pocit osvobození. Získala jsem navíc pár prospaných nocí a dva víkendy, které jsem mohla trávit s dětmi a neutíkat od nich k diktafonu a k počítači. Za těch deset tisíc to stálo. Což, přiznávám, mě zaskočilo.

Potom jsem přemýšlela nad tím, proč neumím říct ne častěji. Neumíráme hlady, nebuší nám na dveře exekutoři, a přesto celá léta po večerech usínám nad plytkými texty, jejichž jediným hlubším smyslem je pár stovek navíc na našem účtu. Melouch je pro mě prostě pokušení, kterému skoro vždycky podlehnu.

Právě dnes jsem narazila na studii, kterou provedl psycholog Christopher Hsee na univerzitě v Chicagu, a která svědčí o tom, že v tom nejsem sama. Účastníci pokusu poslouchali klavírní koncert. Přitom měli za úkol mačkat čudlík, který vydával hlasitý kvílivý zvuk cirkulárky. Profesor Hsee jim slíbil, že za každých dvacet stisknutí čudlíku dostanou jednu čokoládu. Ale pozor! Veškerou takto získanou čokoládu museli hned po skončení pokusu na místě sníst. Nesměli si ji odnést ani někomu darovat. Předem věděli, že čokoláda, kterou hned nesnědí, bez milosti skončí v popelnici.

Nejspíš tušíte, co se stalo.

Účastníci pokusu mačkali čudlík, až se z nich kouřilo. Prostě neodolali příležitosti získat víc, a ještě víc. Každý z nich si takto „vydělal“ asi třikrát víc čokolády, než dokázal sníst. Dobrovolně se mučili zvukem cirkulárky, místo aby si odpracovali jednu čokoládu a potom si vychutnali zbytek klavírního koncertu…

Christopher Hsee tomu říká „bezmyšlenkovité hromadění“: „Zdá se, že jsme naprogramováni hnát se za odměnou stůj co stůj, bez ohledu na to, jestli ta odměna má pro nás vůbec cenu.“

Každopádně, vypnout na chvíli cirkulárku je pro mě rozhodně způsob, jak být šťastnější.

********************************************************************************

P. S. Teprve před pár dny jsem zjistila, že pod články na mém blogu můžete občas vidět reklamu. Pokud se tak děje, dochází k tomu bez mého přičinění. WordPress umisťuje inzeráty na blogy automaticky, a pokud bych se jich chtěla zbavit, musela bych si trochu připlatit. Časem se k tomu chystám, stejně jako k jiným vylepšením, ale… prokrastinuji. Chvíli mi to asi bude trvat. 🙂 

Co mi dnes dělá radost: očekávat od pátku 13. to nejhorší a pak být (snad) příjemně překvapená

Ačkoli nejsem nijak zvlášť pověrčivá, musím přiznat, že pátek 13. mě mírně zneklidňuje. I když vím, že jsem jich už spoustu přežila bez nehody, stejně k dnešnímu dnu přistupuji s jistou obezřetností. Znepokojuji se tak trochu preventivně. Pro jistotu. Možná jen proto, abych se večer mohla zaradovat a pokládat za úspěch už jen to, že se nic zlého nestalo.

Mám to podobně jako hrdina této historky, která se prý stala Nielsu Bohrovi, držiteli Nobelovy ceny za fyziku:

Jeho přítel – také vědec a velmi racionální muž – měl nade dveřmi pověšenou koňskou podkovu.

„Proč to tady máš?“ ptal se Niels.

„Nosí to štěstí,“ odpověděl kamarád.

„Ty na to opravdu věříš?“ podivil se fyzik.

„Vůbec ne, ale prý to funguje, i když tomu nevěříš.“

Myslím, že přesně takhle to má s pověrami naprostá většina z nás. Jasně, nejsme pověrčiví. Ale co kdyby to přece jen fungovalo?

Na univerzitě v Kolíně nad Rýnem provedli pokus, při němž se účastníci měli trefovat golfovým míčkem do jamky. Když dostali „obyčejný“ míček, trefili se zhruba čtyřikrát z deseti pokusů. Ale pokud jim vedoucí experimentu řekl, že dostali „šťastný“ míček, jejich výkon se o polovinu zlepšil a trefili se 6,4krát z deseti pokusů!

Mám pověry vlastně ráda, protože dávají životnímu chaosu alespoň zdánlivý řád. Vnášejí pravidla tam, kde jinak žádná pravidla neplatí. Vzbuzují alespoň zdání logiky a občas nabízejí snesitelná vysvětlení životních útrap. Tak například když jsem před pár lety přepálila spojku v našem autě, nestalo se to jen proto, že jsem při rozjíždění řadila trojku místo jedničky, ale (zejména) proto, že mi chvíli předtím přeběhla přes cestu černá kočka.

Ostatně pokaždé, když usedám za volant, musím v duchu odříkat krátké zaříkadlo (no dobrá, spíš modlitbičku), aby se během cesty ani mně, ani mým spolujezdcům, ani tomu autu nic zlého nestalo.

Ne že bych tomu nějak zvlášť věřila.

Ale funguje to.

Je život krátký nebo dlouhý, těžký nebo snadný? Vyberte si!

Na začátku filmu Annie Hallová vypráví Woody Allen starý vtip o dvou dámách v prázdninovém rekreačním středisku. Jedna si stěžuje té druhé: „Tady mají opravdu příšerné jídlo!“ „Viďte,“ opáčí druhá, „a navíc dávají tak malé porce!“

„Přesně takhle já vidím život,“ uzavírá to Woody Allen. „Spousta osamělosti, bídy, utrpení a neštěstí, a ještě to všechno tak brzo skončí.“

Přesně takhle vidí život i většina z nás, tvrdí harvardský profesor Michael Norton, který na toto téma podnikl rozsáhlý výzkum. Inspirací se mu stal výrok filozofa ze 17. století Thomase Hobbese, který ve svém stěžejním díle Leviathan napsal, že život člověka je „ohavný, zvířecí a krátký“ („nasty, brutish and short“). Norton se ve své studii nejprve snažil zjistit, jak velká část lidí považuje lidský život za „krátký“ nebo „dlouhý“, „těžký“ nebo „snadný“. Tuto otázku položil vícekrát různým skupinám dobrovolníků ze Spojených států, Kanady a Indie. Výsledky byly nepřekvapivé: napříč všemi věkovými, národnostními i sociálními skupinami si většina dotazovaných (v různých skupinách 48-61% procent) myslí, že život je „krátký a těžký“, zatímco názor, že život je „dlouhý a snadný“, byl zcela menšinový, sdílelo ho jen 5-15 procent lidí. Zbytek se rozprostřel mezi varianty „krátký a snadný“ a „dlouhý a těžký“.

Že je život „těžký“, si zřejmě myslí i řada textařů populárních písní, kteří spojení „život je…“ používají poměrně často: na jeden idylický „život je bílý dům s vyhlídkou do zahrady“ připadá hned několik skeptičtějších sloganů jako „život je pes,“ „život je jen náhoda“, „život je pro mě obnošená vesta,“ případně „život je takovej a jinej nebude.“ Těžký život je, zdá se, nejen velmi rozšířený, ale i velmi inspirativní…

Michael Norton dále zjišťoval, jak šťastni se nositelé jednotlivých názorů cítí ve svém vlastním životě. Tady nejsou rozdíly až tak extrémní, ale přece: ti, kteří si myslí, že život je „dlouhý a snadný“, se na stupnici od jedničky (nejhorší) do pětky cítili šťastní v průměru na 3,88, zatímco zastánci varianty „krátký a těžký“ dosáhli jen výsledku 3,06. Daleko větší však byly rozdíly ve veřejné angažovanosti. Lidé, kteří považují život za „dlouhý a snadný“, se v mnohem větší míře zapojují do dobrovolnických aktivit, přispívají na charitu a chodí k volbám. Ti druzí evidentně mají pocit, že jim na to nezbývá čas, že mají svých starostí dost, případně že jejich příspěvek nebo hlas stejně nic nezmění.

To nejzajímavější ale nakonec. Nortonova studie ukázala, že to, jestli si myslíte, že život je „krátký a těžký“ nebo „dlouhý a snadný,“ prakticky vůbec nesouvisí s tím, jaký je doopravdy váš vlastní život. Výskyt negativních událostí a zážitků, počínaje zubním kazem, přes nespavost, automobilovou nehodu až po ztrátu blízké bytosti, byl u všech názorových skupin zhruba stejný. Že život je „krátký a těžký“ ve velké většině tvrdí i lidé, kteří se objektivně mají velmi dobře. „Dotazovali jsme se například držitelů titulu MBA, kteří mají naprosto výjimečné možnosti. Většina z nich dělá zajímavou práci, která je baví, vydělávají dostatek peněz a tak dále. A dokonce i většina z těchto lidí si myslí, že život je krátký a těžký,“ říká Michael Norton. Ti úspěšní, kteří přesto vidí život jako krátký a těžký, dost možná žijí v permanentním pocitu ohrožení: svůj vlastní úspěch vidí jako ostrůvek těžce vydobytý v bažině „ohavného, zvířecího a krátkého“ života, která ho kdykoli může zase pohltit.

 

 

Bezcílné brouzdání po obchodech funguje jako psychoterapie. Teď je to vědecky potvrzeno

Nákupní terapie na mě moc nefunguje. Když se občas pokusím rozptýlit špatnou náladu tím, že si koupím něco „pro radost“, ve finále se obvykle cítím ještě hůř než předtím. K výchozí depce se připojí ještě výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze a když si takto získaný úlovek vyzkouším doma před zrcadlem, většinou se ukáže, že není zas tak úžasný, jak se původně tvářil. Jako ten poklad z jeskyně, který se po cestě domů promění v hromádku uschlého listí. Takže si připadám ještě starší, chudší, tlustší a depresivnější než na začátku.

Trojice psychologů z Michiganské univerzity ovšem nedávno zveřejnila studii, která naznačuje, že brouzdání po obchodech přece jen může rozředit smutek. Za jistých podmínek.

„Smutek, více než jakákoli jiná emoce, je spojen s pocitem ztráty osobní kontroly nad tím, co se nám děje. Smutní lidé jsou velmi náchylní vnímat svůj život jako vydaný napospas náhodám a přáním jiných lidí,“ píše jeden z autorů výzkumu Scott Rick. „Naopak nakupování, respektive vybírání věcí v obchodě, je činnost, při které všechno záleží jenom na nás. Může nám dočasně vrátit pocit kontroly nad událostmi a od smutku tím ulevit.“

Testovali to na skupině dobrovolníků, kterým nejdřív promítli údajně nejsmutnější filmovou scénu na světě  – smrt tatínka v Zeffirelliho filmu Šampion. (Devítiletý Ricky Schroder za svůj věrohodný pláč nad mrtvým otcem dostal Zlatý Glóbus. Radši se na to nekoukejte, jestli nechcete slzet do klávesnice)

Zdeptaným a uslzeným účastníkům pokusu pak psychologové předložili deset různých předmětů – karafu na víno, mini-reproduktory, deskovou hru… – a rozdělili je do dvou skupin. Polovina dobrovolníků si měla naprosto bez omezení vybrat čtyři věci, které by si nejraději koupili. Druhá polovina měla za úkol zvolit čtyři předměty, které jsou nejužitečnější při cestování. Ti, kteří si mohli vybírat podle svého vkusu, ze sebe smutek setřásli podstatně rychleji.

Scott Rick a jeho kolegové se na základě tohoto výzkumu domnívají, že od smutku nám může ulevit i nakupování „jenom jako“. (Přesně tohle nabízí například stránka www.fantasyshopper.com, na které můžete „nakupovat“, aniž by hrozilo, že něco doopravdy koupíte.) Vždycky mám radost, když mi nějaký věděcký výzkum potvrdí, že moje drobné neřesti jsou vlastně v pořádku. Bezcílné brouzdání a očumování po obchodech bez záměru něco konkrétního koupit k nim rozhodně patří.

40% štěstí závisí na našich rozhodnutích. Je to hodně, nebo málo?

Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.

Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.

Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.

Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.