Svět je malý – a znovu a znovu mě baví se o tom přesvědčovat.

Tenhle diagram znázorňuje, jak se A (zcela vlevo) a B (vpravo) znají přes 6 spojovacích článků – a všechny ostatní kuličky v diagramu také.

Znáte tu teorii, že všichni na světě se navzájem známe přes maximálně šest lidí?

Vždycky mi udělá radost, když se potvrdí v praxi. Mám ráda ty momenty překvapení, když zničehonic vyjde najevo, že Betynka už několik let jezdí na tábor s dětmi mé dávné spolužačky z vysoké školy, jejíž manžel kdysi chodil do práce s mým mužem. Anebo že manžel jiné mojí spolužačky vede na UMPRUM ateliér, ve kterém studuje dívka, která nám hlídala děti. Anebo že majitel mé kdysi oblíbené videopůjčovny chodí ke stejnému zubaři jako já. A protože Praha je o dost menší než „svět“, a vždycky se najde někdo, kdo s někým chodil do školy, stává se mi to docela často.

Tohle náhlé objevení společných známých většinou nemá žádný praktický význam, na našich vztazích se tím nic nezmění, ale přesto mě těší to vědět. Už pro ten moment prchavého spiklenectví, které na okamžik vznikne: máme něco společného, o čem jsme do té doby nevěděli. Jako bych si se všemi lidmi, kterých se to nově nalezené propojení týká, byla trochu blíž. Jako by svět byl v tu chvíli útulnější, přátelštější, bezpečnější, prostě – menší.

Mimochodem, u zrodu oné teorie, že všichni se známe přes šest lidí, stál experiment, který v 60. letech provedl psycholog Stanley Milgram. Třem stovkám náhodně vybraných lidí v Nebrasce poslal dopis, který měl být doručen jednomu pánovi z Bostonu. Osobně ho neznali a neměli po něm ani pátrat – stačilo, aby dopis poslali někomu, koho sami dobře znají a o kom si myslí, že by mohl znát někoho, kdo zná někoho, kdo zná adresáta dopisu. Ke svému cíli nakonec doputovalo celých 64 dopisů – a mezi původním odesilatelem a adresátem většinou bylo právě šest spojovacích článků.

Jeho studie se proslavila pod názvem „small world experiment“. Svět je fakt malý. Díky internetu se od té doby nejspíš ještě dost zmenšil. Ale objevovat nové spojovací články je stále zdrojem radostných překvapení.

Je život krátký nebo dlouhý, těžký nebo snadný? Vyberte si!

Na začátku filmu Annie Hallová vypráví Woody Allen starý vtip o dvou dámách v prázdninovém rekreačním středisku. Jedna si stěžuje té druhé: „Tady mají opravdu příšerné jídlo!“ „Viďte,“ opáčí druhá, „a navíc dávají tak malé porce!“

„Přesně takhle já vidím život,“ uzavírá to Woody Allen. „Spousta osamělosti, bídy, utrpení a neštěstí, a ještě to všechno tak brzo skončí.“

Přesně takhle vidí život i většina z nás, tvrdí harvardský profesor Michael Norton, který na toto téma podnikl rozsáhlý výzkum. Inspirací se mu stal výrok filozofa ze 17. století Thomase Hobbese, který ve svém stěžejním díle Leviathan napsal, že život člověka je „ohavný, zvířecí a krátký“ („nasty, brutish and short“). Norton se ve své studii nejprve snažil zjistit, jak velká část lidí považuje lidský život za „krátký“ nebo „dlouhý“, „těžký“ nebo „snadný“. Tuto otázku položil vícekrát různým skupinám dobrovolníků ze Spojených států, Kanady a Indie. Výsledky byly nepřekvapivé: napříč všemi věkovými, národnostními i sociálními skupinami si většina dotazovaných (v různých skupinách 48-61% procent) myslí, že život je „krátký a těžký“, zatímco názor, že život je „dlouhý a snadný“, byl zcela menšinový, sdílelo ho jen 5-15 procent lidí. Zbytek se rozprostřel mezi varianty „krátký a snadný“ a „dlouhý a těžký“.

Že je život „těžký“, si zřejmě myslí i řada textařů populárních písní, kteří spojení „život je…“ používají poměrně často: na jeden idylický „život je bílý dům s vyhlídkou do zahrady“ připadá hned několik skeptičtějších sloganů jako „život je pes,“ „život je jen náhoda“, „život je pro mě obnošená vesta,“ případně „život je takovej a jinej nebude.“ Těžký život je, zdá se, nejen velmi rozšířený, ale i velmi inspirativní…

Michael Norton dále zjišťoval, jak šťastni se nositelé jednotlivých názorů cítí ve svém vlastním životě. Tady nejsou rozdíly až tak extrémní, ale přece: ti, kteří si myslí, že život je „dlouhý a snadný“, se na stupnici od jedničky (nejhorší) do pětky cítili šťastní v průměru na 3,88, zatímco zastánci varianty „krátký a těžký“ dosáhli jen výsledku 3,06. Daleko větší však byly rozdíly ve veřejné angažovanosti. Lidé, kteří považují život za „dlouhý a snadný“, se v mnohem větší míře zapojují do dobrovolnických aktivit, přispívají na charitu a chodí k volbám. Ti druzí evidentně mají pocit, že jim na to nezbývá čas, že mají svých starostí dost, případně že jejich příspěvek nebo hlas stejně nic nezmění.

To nejzajímavější ale nakonec. Nortonova studie ukázala, že to, jestli si myslíte, že život je „krátký a těžký“ nebo „dlouhý a snadný,“ prakticky vůbec nesouvisí s tím, jaký je doopravdy váš vlastní život. Výskyt negativních událostí a zážitků, počínaje zubním kazem, přes nespavost, automobilovou nehodu až po ztrátu blízké bytosti, byl u všech názorových skupin zhruba stejný. Že život je „krátký a těžký“ ve velké většině tvrdí i lidé, kteří se objektivně mají velmi dobře. „Dotazovali jsme se například držitelů titulu MBA, kteří mají naprosto výjimečné možnosti. Většina z nich dělá zajímavou práci, která je baví, vydělávají dostatek peněz a tak dále. A dokonce i většina z těchto lidí si myslí, že život je krátký a těžký,“ říká Michael Norton. Ti úspěšní, kteří přesto vidí život jako krátký a těžký, dost možná žijí v permanentním pocitu ohrožení: svůj vlastní úspěch vidí jako ostrůvek těžce vydobytý v bažině „ohavného, zvířecího a krátkého“ života, která ho kdykoli může zase pohltit.

 

 

Vědci tvrdí, že čím jsme dál od domova, tím jsme šťastnější. Mně se to ale stejně moc nezdá.

Chris Danforth

My Češi bychom údajně nejvíc štěstí zažili na Novém Zélandu, místě, které je od nás na Zemi nejvzdálenější. Alespoň to tvrdí studie, kterou před pár týdny zveřejnil Christopher Danforth, profesor matematiky a statistiky z univerzity ve Vermontu. („Profesor matematiky a statistiky“ zní dost upjatě, ale ten pán vypadá, že je s ním legrace, viz foto.) Podle jeho závěrů jsou lidi tím šťastnější, čím dál se nacházejí od domova.

Dospěl k tomu sledování Twitteru. V roce 2011 nasbíral celkem 37 milionů lokalizovaných tweetů od 180 tisíc lidí a sledoval v nich výskyt „šťastných“ slov. Tedy, samozřejmě on těch 37 milionů zpráv sám nepřečetl, dělaly to za něj počítače. Ukázalo se, že čím jsou jejich autoři dál od domova, přesněji řečeno od místa, kde se obvykle vyskytují, tím častěji používají slova jako „kafe“, „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“. Naopak spolu se vzdáleností od domova ubývalo slov jako „ne“, „nesnáším“, „nemůžu“ a vulgarismů.

Taky vyšlo najevo, že v malé vzdálenosti několika kilometrů od domova, odpovídající dojíždění do práce, jsou tweety méně šťastné, ale jakmile se vzdálenost natáhne na několik stovek až tisíc kilometrů, přibývá v nich restaurací, skleniček, výletů a radosti.

No nevím.

Mně se tomu stejně tak nějak nechce věřit.

Ano, samozřejmě, cestování je prima a sama vím, že čím dál jsem od domova, tím víc se snažím si tu cestu užít se vším všudy. Když jsem loni na jaře chodila ulicemi Bangkoku, myslela jsem na to, že už se tam možná nikdy nevrátím a snažila se být přítomná doslova v každém okamžiku. Samotný pocit, že jsem v exotické zemi daleko od domova, ve mně vyvolává spoustu euforie. Chvílemi.

Na druhou stranu vím, že to, jak se člověk cítí, a to, co o tom napíše, jsou dvě různé věci. Na pohlednici domů bych nikdy nenapsala „sedím v hotelovém pokoji, koukám do zdi a stýská se mi.“ Spíš bych napsala veselý pozdrav, v němž by se velmi pravděpodobně vyskytovala slova „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“.

Takže si myslím, že těch 180 tisíc lidí, když zrovna trávili čas tisíce kilometrů od domova, nemuseli být nutně o tolik šťastnější.

Spíš se s tím chtěli pochlubit.

Dlouhé dojíždění do práce z vás vysává život. Doslova.

Kdybych měla možnost ze dne na den změnit ve svém každodenním životě jednu věc, přála bych si mít své zaměstnání tak blízko domova, abych mohla chodit do práce pěšky. Dojížděním trávím zhruba pětadvacet minut tam a pětadvacet zpátky. Není to moc. Přesto je přeprava do práce bezkonkurenčně nejnepříjemnější částí mého dne.

Před několika měsíci jsem psala o tom, že dlouhé dojíždění nás připraví až o 40 procent štěstí (přesněji řečeno: podle jedné studie člověk, který každý den dojíždí do práce hodinu tam a hodinu zpátky, musí vydělávat o 40 procent víc, aby byl stejně šťastný jako ten, kdo to má za rohem). Teď jsem narazila na pár dalších pozoruhodných údajů ohledně každodenního peklíčka v MHD a dopravních zácpách:

•  Výzkumníci na švédské Umeå University zjistili, že dvojice, kde jeden z partnerů dojíždí víc než 45 minut tam a 45 zpátky, mají o 40 procent větší šanci, že se rozvedou. Chápu. Po 45 minutách natřásání v upoceném autobuse nebo ušmudlaném příměstském vlaku člověk zkrátka není tím nejlepším společníkem.
•  Podle průzkumu provedeného americkým Gallupovým ústavem pociťuje 40 procent lidí, třetí v dopravních prostředcích tráví víc než 90 minut denně, stres a starosti „po většinu dne“. (U nedojíždějících je to 28 procent.)
•  Dojíždění způsobuje osamělost. Každých 10 minut v MHD nebo v autě vás podle harvardského politologa Roberta Putnama připraví o 10 procent sociálních vazeb.
•  Jeden ze tří lidí, kteří dojíždějí víc než 90 minut denně, trpí bolestmi zad.
•  Podle vědců z Brownovy univerzity vás každá minuta dojíždění připraví o 15 sekund spánku.
•  A jestli mohu dodat za sebe: čas, který trávíme dojížděním, nemůžeme trávit zahradničením, hraním s dětmi, vařením nebo tříděním starých fotek. Pro mě osobně z toho plyne jednoznačný závěr: ten domeček se zahrádkou (na kterou bych stejně měla čas jenom o víkendu) za to nestojí.

Tajemství šťastného života? Choďte domů z práce v 17:42, pětkrát týdně si sami uvařte večeři a obden pijte alkohol

Tenhle – myslím vcelku dosti rozumný – recept na spokojený život „objevila“ britská firma vyrábějící jogurty Yeo Valley, když si v rámci své reklamní kampaně nechala zpracovat studii zkoumající životní styl 4000 domácností.

Ukázalo se, že ti nejšťastnější Britové…

…spí alespoň 6 a čtvrt hodiny denně.

…do práce dojíždějí 20 minut.

…pětkrát týdně jí doma uvařené jídlo.

…2 hodiny a 49 minut tráví venku pod širým nebem.

…s dětmi tráví 2 hodiny denně

…s partnerem tráví 3 hodiny a 58 minut denně (přiznávám, že tahle cifra mě trochu zarazila, ale jen dokud jsem si nepřečetla tu následující…)

…2 hodiny denně se dívají na televizi (tím se podle mého názoru vysvětluje alespoň polovina toho času stráveného partnerskou idylkou)

…jednou týdně si vyrazí večer ven.

…čtyřikrát týdně pijí alkohol (poměrně často tedy popíjejí doma).

…jednou týdně večeří donesené hotové jídlo („číňany“, „araby“, pizzu)

…třikrát ročně jedou na víkendový výlet

…dvakrát ročně jedou na dovolenou

…v práci tráví 7 hodin a 15 minut

…třikrát měsíčně jdou do restaurace

…čtyřikrát měsíčně se courají po obchodech

…z práce chodí domů v 17:42.

…2 a třičtvrtě hodiny týdně cvičí

Američané jsou šťastní, když pracují přesčas. My v Evropě právě naopak.

Je hezké, když vědecká studie tu a tam potvrdí domněnku, kterou jste považovali za pouhé kulturní klišé. Jako například tu o workoholických Američanech, kteří se vskrytu duše stále ženou za svým „americkým snem“, a poněkud línějších Evropanech, kteří si radši zajdou na pivo (na víno, na kávu, na portské, na grappu, na slivovici… podle toho, o kterou zemi se jedná).
Profesor Adam Okulicz-Kozaryn (sám Američan s evidentně východoevropskými kořeny) z Texaské univerzity ve své studii zjistil, že Evropané jsou nejšťastnější, když pracují na částečný úvazek. Ideální pracovní doba podle nich činí 17 hodin týdně (tedy dva pracovní dny v týdnu). Zhruba třetina z lidí, kteří si tento luxus mohou dopřát, se ve svém životě cítí „velmi šťastni“. S narůstajícím počtem odpracovaných hodin pak pocit štěstí klesá. Mezi nejpilnějšími Evropany, kteří odpracují workoholických 60 hodin týdně, je „velmi šťastných“ lidí jen 23%, tedy méně než čtvrtina.
V Americe ovšem platí úplně jiná pravidla. Lidé, kteří pracují mnoho hodin přesčas, jsou zde dokonce o kousíček (z hlediska statistiky zanedbatelně) šťastnější než ostatní.
„Ne že by tvrdá práce přinášela lidem v USA větší úspěchy než v Evropě. Ale Američané tomu víc věří,“ okomentoval výsledky ekonom zabývající se štěstím Richard Easterlin.

Co všechno nemůžete ovlivnit: nejšťastnější jsou vysocí muži, Asiaté a Židé

Subjektivní pocit štěstí je sice veličina zcela nehmotná a neměřitelná, přesto je čím dál častěji předmětem statistických výzkumů. Ten nejnovější (a jeden z nejserióznějších) provedl americký Gallupův ústav, který se tisícovky náhodně vybraných Američanů dotazoval na nejrůznější aspekty, které „štěstí“ může mít: jestli se usmívají, jestli je baví jejich práce, jestli se cítí bezpečně, když jdou pozdě večer domů…
Ukázalo se, že nejšťastnější jsou:

• muži. Na škále štěstí od nuly do stovky dosáhli v průměru 67 bodů, zatímco ženy „pouze“ 66,6. Ještě výraznější rozdíl však byl ve výšce. Muži měřící nad 175 cm byli v průměru o dost šťastnější než ti menší.
• Asiaté. Podle průzkumu jsou právě oni daleko nejšťastnější rasa. Následují běloši, černoši a pak všichni ostatní.
• Židé. Zdá se, že židovský Bůh dopřává svým ovečkám více subjektivního štěstí než jeho kolegové z jiných náboženství. Nejhůře jsou na tom muslimové, zatímco křesťanské církve spolu s ateisty se řadí někde mezi.
• Senioři. Nejšťastnější věkovou skupinou jsou Američané nad 65 let. Což je docela dobrá zpráva: po krizi středního věku stále ještě je něco, na co se dá těšit.

Pokud jde o štěstí, naštěstí toho pořád ještě zbývá hodně, co ovlivnit můžeme.