Chris Danforth
My Češi bychom údajně nejvíc štěstí zažili na Novém Zélandu, místě, které je od nás na Zemi nejvzdálenější. Alespoň to tvrdí studie, kterou před pár týdny zveřejnil Christopher Danforth, profesor matematiky a statistiky z univerzity ve Vermontu. („Profesor matematiky a statistiky“ zní dost upjatě, ale ten pán vypadá, že je s ním legrace, viz foto.) Podle jeho závěrů jsou lidi tím šťastnější, čím dál se nacházejí od domova.
Dospěl k tomu sledování Twitteru. V roce 2011 nasbíral celkem 37 milionů lokalizovaných tweetů od 180 tisíc lidí a sledoval v nich výskyt „šťastných“ slov. Tedy, samozřejmě on těch 37 milionů zpráv sám nepřečetl, dělaly to za něj počítače. Ukázalo se, že čím jsou jejich autoři dál od domova, přesněji řečeno od místa, kde se obvykle vyskytují, tím častěji používají slova jako „kafe“, „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“. Naopak spolu se vzdáleností od domova ubývalo slov jako „ne“, „nesnáším“, „nemůžu“ a vulgarismů.
Taky vyšlo najevo, že v malé vzdálenosti několika kilometrů od domova, odpovídající dojíždění do práce, jsou tweety méně šťastné, ale jakmile se vzdálenost natáhne na několik stovek až tisíc kilometrů, přibývá v nich restaurací, skleniček, výletů a radosti.
No nevím.
Mně se tomu stejně tak nějak nechce věřit.
Ano, samozřejmě, cestování je prima a sama vím, že čím dál jsem od domova, tím víc se snažím si tu cestu užít se vším všudy. Když jsem loni na jaře chodila ulicemi Bangkoku, myslela jsem na to, že už se tam možná nikdy nevrátím a snažila se být přítomná doslova v každém okamžiku. Samotný pocit, že jsem v exotické zemi daleko od domova, ve mně vyvolává spoustu euforie. Chvílemi.
Na druhou stranu vím, že to, jak se člověk cítí, a to, co o tom napíše, jsou dvě různé věci. Na pohlednici domů bych nikdy nenapsala „sedím v hotelovém pokoji, koukám do zdi a stýská se mi.“ Spíš bych napsala veselý pozdrav, v němž by se velmi pravděpodobně vyskytovala slova „oběd“, „park“, „pláž“, „nový“ a „skvělý“.
Takže si myslím, že těch 180 tisíc lidí, když zrovna trávili čas tisíce kilometrů od domova, nemuseli být nutně o tolik šťastnější.
Spíš se s tím chtěli pochlubit.
Šťastný blog 
Nejakou dobu jsem zila v cizine a musim rict, ze jsem se v jistych aspektech citila opravdu stastnejsi. Vyhovavala mi nepritomnost hlasatelu normalnosti, jak jsi to nedavno popsala v jinem postu. Respektive mistni normaliste si na me neprisli a ja si mohla delat veci po svem. Moje zvyky si proste vylozili jako „evropanstvi.“
Jinak ale souhlasim s tvym zaverem. Z dovolene pisou negativni tweety jen ty nejvetsi skarohlidi.
Podle těch slov jsem nejšťastnější v práci. Slovo kafe používám v několikrát denně, kolikrát i v tweetech. 🙂
Ona ta „normálnost“ je i z druhé strany, když jsem učila na kurzu v Tunisku, tu nebylo dost zásuvek pro počítače, tu nebyly židle, tu nefungoval projektor, tu vypadla elektrika, v koupelně byl brouk a papaláši si v mezičase rozdávali medaile, tady by mě to vytočilo do běla, tam jsem si řekla, že je to „normální“.
Jestli to nebude tím, že na dovolené často prostě ty starosti nemáme. Dopředu jsme všechno pěkně zařídili a teď už si můžeme jen užívat. A pokud se nepředvídaně něco nepokazí – jsme šťastní, ne?
S tou vzdáleností je to možná tak, že čím jsme dál, tím menší je pravděpodobnost, že budeme případné doma vzniklé problémy muset hned řešit. Přecejen – když vás doma vytopí sousedi, tak z dovolené v čechách se vrátíte. z dovolené na novém zélandu to bude trvat déle.
Já jsem právě na rok v Anglii a musím částečně souhlasit. Jsem tu o hodně šťastnější, když jsem se po letech konečně vytrhla z ponorky, v níž jsem žila s našima. Anglii zbožňuju, byla to má vysněná destinace (jsem tu takhle už podruhé), takže jsem rozhodně šťastná i z toho, že jsem se sem konečně dostala po několika letech snění. Ale není to zdaleka tak růžové jako v tweetech a statusech 😉 Taky si tu z lesčeho klepu na čelo a z lesčeho mě bolí hlava. Celkově jsem rozhodně šťastnější, cítím se mnohem svobodnější a soběstačná. Ale to je jasné, že nahrát na fb fotku od bazénu je mnohem pravděpodobnější než vypisovat se tam přátelům z toho, co za sajrajt jste včera museli někomu umejvat v koupelně.
jo, souhlasim, panu profesorovi vypadla dulezita informace a to sice, ze pokud jsou lidi venku, tak se bud chlubi nebo si alespon snazi moc nestezovat… stejne by jim to nikdo neveril 😀
Taky myslím, že je to spíš tím, že člověk nepíše skutečné pocity. 🙂 Ale co si budeme povídat, lákavá možnost cestování přináší spíš asociaci štěstí než jedovatých plazů, lupičů a stresu. 🙂
Ha, ha, o výsledcích vědeckých výzkumů si myslím své (asi proto z té mé disertační práce nakonec asi moc nebude), postihnout všechny stránky problému není úplně jednoduché a zkoumáním tweetů zjistíte prostě jen to, jak lidé tweetují dále od domova, s největší pravděpodobností ne to, jak se opravdu cítí. Na druhou stranu ale musím říct, že změna prostředí a zaběhlých stereotypů může mít na pocit štěstí vliv. A když už je člověk v něčem lítá, alespoň to není ten koloběh práce, domov, děti, manžel jako doma 🙂 Je to nové, napínavé, dobrodružné 🙂 A z vlastní zkušenosti musím říct, že ty chvíle daleko od domova pro mě, navzdory všemu neštěstí, co jsem tam někdy cítila, ty nejšťastnější. A teď babo (a vědče) raď :-)))
Také bych řekla, že je ten „výzkum“ poněkud zavádějí…na druhou stranu musím říct, že rok strávený na Novém Zéleandu byl nezapomenutelným a určitě to je jeden z mých nejšťastnějších roků.
No… kdo ví… Třeba já jsem byla loni poprvé (i když krátce) v Chorvatsku (jinak jsem nikde dále nebyla) a cítila jsem se skvěle. Byla jsem daleko od zdejších lidí, od práce, od povinností. Byla jsem sama sebou a užívala si to.
Nevim, jestli jsou stastnejsi nebo se jen chlubi. Ja si rikam, ze ono byt stastnejsi na plazi je snazsi nez byt stastnejsi doma s horou nevyzehleneho pradla, nedodelane prace a vyhlidky na to, ze jeste 3 mesice bude den kratsi, nez by si clovek pral:)