Upřímně: já jsem se neodvážila už mnoho let.
Ve druháku na gymplu jsem to řekla Hynkovi, který chodil o třídu výš. Řekl, že už jednu holku má, a tím jsem svou odvahu na dlouhou dobu vyčerpala. Možná, že jsem to ještě někdy zkusila, ale už nikdy jsem se s „miluji tě“ nevydala na úplně neprobádané území, do džungle, kde jsem neměla nejmenší tušení, jaká odpověď přijde.
Poslední dobou navíc zjišťuji, že ve skoro patnáctiletém manželství, ve kterém ta slova nezazněla – no, už hezkých pár let, je to stejně napínavé jako tehdy v patnácti. Taky nevíte, co vám ten druhý odpoví. Co když neřekne nic? Co když řekne: „Kdybys radši vyčistila digestoř?“ Co když řekne něco, co vlastně nechci slyšet?
Proč je vlastně „miluji tě“ tak důležité a zároveň nebezpečné? Chtěla bych umět „miluji tě“ dát tomu druhému jako dárek, u kterého na odpovědi vlastně nezáleží. Tak jako to úplně bez zábran říkáme dětem a psům. Ale už dospělých je to s „miluji tě“ trochu jinak. Tento, kdo to říká, se v tu chvíli stává víc zranitelným než ten druhý. Dává mu kousek sebe a nemusí dostat nic nazpátek.
Ale stejně bych ještě někdy chtěla sebrat odvahu a na to neprobádané území se vydat.
Psychlog Joshua Ackermann z Massachusetts Institute of Technology se prvním „miluji tě“, vyřčeným ve vztahu, zabýval věděcky a zjistil, že…
-
většina lidí si myslí, že jako první to obvykle říkají ženy
-
ve skutečnosti ale „miluji tě“ jako první obvykle řekne muž, asi v 62% případů
-
mužům se více líbí, když první vyznání přijde ještě před prvním sexem, zatímco ženy to spíše vítají až „po.“ „Miluji tě“ před sexem se jim zřejmě zdá poněkud účelové.
-
ženy se k prvnímu „miluji tě“ odhodlávají mnohem déle než muži, v průměru pět měsíců od seznámení
Šťastný blog 
Já se odvažuji , prakticky dost často. Protože provozuji manželskou praxi už 30 let , dotáhla jsem to k praktické dokonalosti. Když mám potřebu, ptám se “ A miluješ mě ?“. Odpověď, „Hluboce.“.. Tu potřebu teď mívám jak jde čas zejména v okamžiku, kdy bych ho nejraději uškrtila. Ale funguje to. Je pravda, že před 20 lety bych to za „miluji tě“ nepokládala, teď už jo.. Všimli jsem si ale , že naše dcera přebírá praxi a její muž ji „hluboce“ miluje už po 2 letech manželství..
Někdy to člověk ze sebe musí dostat, jinak by se zbláznil, odvaha, neodvaha :-))))) A reakce může být zcela nečekaná, ačkoliv ani pozitivní, ani negativní :-))))))) Prostě neodmítavá :-))
Jde o to, že není třeba čekat žádnou odpověď, nic na oplátku! Kdo se naučí milovat bez podmínek, bez očekávání, ten je nejšťastnější (viz Toltékové nebo Osho).
Nevím, jestli to sem patří, ale asi toto spáchám jako vánoční dárek a též provozuji manželskou praxi víc než 30 let.
Po roce a půl s přítelkyní to zatím neřekl ani jeden. I když vnímáme, že to tak je, tak odvaha k tomu chybí…
To mi přijde spíše až smutný
Poprvé je k tomu potřeba větší odvaha. Ale po 16ti letech to doma říkáme dost často.
Každopádně já miluju bezpodmínečně, bez očekávání co na to ten druhý. Vyjadřuju svůj pocit. Není to otázka. Ano „Miluji Tě“ dávám jako dárek. Ačkoli pozitivní reakce je samozřejmě příjemný bonus.
My si to s manželem říkáme poměrně často. V různých souvislostech, v různých intonacích, ale pokaždé to ve své podstatě myslíme vážně 🙂
My máme to štěstí, že si už 15 let říkáme s manželem, „zbožňuju Tě“ každý den. Na malá ♥ píši zamilované vzkazy skoro ke každé svačině, kterou mu balím:o)
Nečekala bych, že pro někoho to samozřejmostí není. O to více začnu těm nahoru děkovat.
Monča
Souzním, máme to doma stejně, říkáme si to už 29 let 🙂
Říct to a nic nečekat. Chce to trochu odvahy. Řekla jsem milému Miluji Tě za čtyři roky, co jsme spolu asi 3x. V duchu mu to říkám každý den několikrát 🙂
Můj milý na takové projevy není, neřekne mi to, ale já vím, že to, co ke mě cítí, láska je. Na rozdíl od předchozího vztahu plného slůvek lásky mi teď naprosto stačí skutky – drobnosti, které to říkají za něj.
Řekla bych, že k tomu není potřeba odvaha, jen někdy a to pak stejně není ono. Nedávno ze mě jen tak vyklouzlo: „Mám tě ráda,“ a bylo to mnohem lepší, než když nad tím člověk přemýšlí, váhá, bojí se… tohle bylo právě tak spontánní, jako když to řeknu kočce. Nečekala jsem nic zpátky. Bylo to jako „ahoj“ při loučení. Prostě „mám tě ráda“ jako konstatování, bez toho tak často pociťovaného: „A ty?“ A díky tomu to bylo naprosto super. Škoda, že to takhle necítím častěji. 🙂
Těmito slůvky velmi šetřím, aby nezevšedněla. Říkám je jen tehdy, když to tak skutečně vnímám. A pak nezáleží na tom, co uslyším, neříkám to ze zjištnosti.
Juniorovi to říkám skoro každý den při nějaké mazlící chvilce, s manželem máme malé momenty nebo rituály, kdy TO víme, ale nemluvíme 🙂 ale když se naváží do něčeho, co jsem udělala, většinou jako vtípky před návštěvami, na to je nejlepší odpověď: „Taky Tě miluju…“ 😀 a je z toho sranda pro všechny.
nemohla bych žít ve vztahu, kde se aspoň občas „nemiluje“- říkám to jen občas- reciprocitu nečekám, ale naštěstí taky dostávám…
Tak tento článok ma prekvapil. Hneď v dvoch veciach.
– My si s manželom vyznávame lásku často (už 21 r.) Nemusí to byť nutne mantra „milujem ťa“, ale niečo v tom zmysle padne hádam každý deň. Neplánovane. Od srdca. Len tak. Pretože je to pravda. 🙂 … a bez očakávania.
Naopak. Ak by som na každé manželovo „Mám ťa rád“ odpovedala „Aj ja teba“, prišlo by mi to také – automatické, neúprimné… Radšej sa zatvrárim, poďakujem, usmejem, odpoviem letmým bozkom… A detto naopak. Ak by mi vždy odpovedal „Tiež ťa mám rád“ ani si nie som istá, či by som tomu ešte verila.
Ale aby mi odpovedal: „Radšej by si mala umyť digestor“…. no, to si vôbec neviem predstaviť. Nikdy som podobnú situáciu nezažila.
Ani som nevedela, aké mám šťastie. 🙂
– A tým sa dostávam k druhej veci. Keď niekomu hovorím (aj v dospelosti) „Milujem ťa“, „Mám ťa rada“ „Záleží mi na tebe“ nečakám odpoveď. Nehovorím to preto, že s napätím očakávam, či ma tiež má rád. Hovorím to preto, že to tak je, že chcem druhého obdarovať, chcem mu povedať, že je milovaný. Chcem, aby to vedel, pretože je to PRE NEHO dôležité. (Pre mňa je to asi skôr samozrejmé 😉 )
Tak toto je jedna z nejlépe položených otázek, jakou jsem kdy četla!!!!
Všude se píše o lásce, o vztazích…ale tohle je hřebík jako hrom.
Když pominu náctiletá telecí léta, čas malin nezralých, kdy jsem milovala i po pár dnech (samozřejmě opravdově a do morku kostí)…také jsem se proměnila v opatrnější milovnici.
Co mě ale fakt poučilo, bylo to, že jsem po 9i letech zkusila zout boty a vlézt s otcem svého syna do stejné řeky. Po všem, co jsme měli díky němu za sebou, jsem si říkala, že mé MILUJI TĚ pro něj bude mít fakt sílu, že ho znovu přijímám za tátu za partnera kamaráda milence, že ho chci a věřím mu…
Celý rok jsem říkala Miluji Tě a on:“JÁ TAKY“ Zpětně si říkám, co jsem čekala. Na takovou otázku odpoví chlap aspon ze slušnosti, aby byl klid. Pořád jsem doufala čekala, nevyžaduji to, jen jsem chtěla mít jistotu a snad i pocit, že jsem si to po těch letech ZASLOUŽILA?
Jinak je to s vyznáním fakt jako s kořením, ve správné dávce to umí divy, ve větších dávkách vše pokazí…
Ps. jsem vinný maniak také…kdysi jsem se setkala s jednou maminkou v poradně pro autisty, daly jsme se do řeči, paní se unavená usmála a přiznala, že už bere antidepresiva a co prý já.Také jsem se usmála a odvětila:“Chardonay“
Děkuji za Váš blog, ten je úžasný i ve větších dávkách:-))