Čeho budeme litovat krátce předtím, než umřeme?

V různých situacích často přemýšlím nad tím, jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala. Australská zdravotní sestra Bonnie Ware toho ví o pozdní lítosti víc než většina z nás: léta pracovala jako ošetřovatelka v hospici a starala se o umírající během posledních týdnů či měsíců jejich života. Když se jich ptala, čeho nejvíce litují nebo co by ve svém životě udělali jinak, znovu a znovu se vynořovala tatáž témata. Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují krátce před smrtí, popsala na svém blogu.

Nevím, jestli je doopravdy možné změnit svůj život tak, aby člověk na smrtelné posteli ničeho nelitoval. Ale žádný z návodů na šťastnější život, které jsem za poslední rok přečetla, nebyl tak nemilosrdně upřímný a přesný jako tenhle.

1. Kdybych tak měl(a) odvahu žít život podle sebe a ne podle toho, co ode mě čekali ostatní. „Tohle je vůbec nejčastější,“ píše Bonnie Ware. „Většina lidí se nepokusí splnit si ani polovinu ze svých snů a musí umřít s vědomím, že to záviselo jen na jejich vlastních rozhodnutích.“
2. Kdybych jen tolik nepracoval(a). „Tohle jsem slyšela snad od každého mužského pacienta, kterého jsem kdy ošetřovala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých partnerek. Všichni hluboce litovali toho, že strávili tak velkou část života ve šlapacím kole pracovní existence.“
3. Kdybych tak měl(a) odvahu vyjádřit své pocity. „Hodně lidí potlačuje své pocity, aby měl klid ve vztazích se svých okolím. Výsledkem je, že se spokojují s podprůměrnou existencí a nikdy se nestanou doopravdy sami sebou. (…) Nemůžeme kontrolovat reakce ostatních, ale ať už budou na vaši upřímnost reagovat jakkoli, nakonec to váš vztah pozvedne na novou, zdravější úroveň.“
4. Kéž bych zůstal(a) v kontaktu se starými přáteli. „Každému se na smrtelné posteli stýská po přátelích. Mnozí se nechali tak pohltit vlastním životem, že stará přátelství během let vyšuměla. A v posledních týdnech před smrtí se už často nepodaří ztracené přátele vypátrat.“
5. Kéž bych si dovolil(a) být šťastnější. „Tohle je až překvapivě časté. Mnoho lidí si až ke konci života uvědomí, že štěstí je vaše vlastní volba. Zůstávají zaseklí ve starých vzorcích a zvycích a předstírají před druhými i před sebou, že jsou spokojeni.“

Nečekané výhody stárnutí 2: Nebýt cool je v pořádku.

První nečekanou výhodu stárnutí jsem si uvědomila nedávno, když mi pomohla čelit posměškům puberťáků při běhání. Na další jsem narazila tento týden, když jsem si doma hlasitě prozpěvovala a starší dcerka Betynka mě upozornila, že můj zpěv je „trapný“. Zjistila jsem, že být trapná mi občas docela vyhovuje.

Jednou z nepochybných výhod stárnutí je osvobození od povinnosti být neustále cool. A kromě toho…

…klidně můžete přiznat, že se vám chce jít spát. I když je teprve deset večer a „noc je ještě mladá“.

…nemusíte se nutit tančit, když se stydíte. Anebo naopak můžete klidně tančit a vypadat u toho trapně. Stejně jediný, komu to kdy vadilo, jste byli vy sami.

…když nevíte, o čem máte mluvit, můžete to přiznat. Nebo nemusíte říkat nic.

…filmy z MFF v Karlových Varech si můžete pustit o pár měsíců později na DVD, bez front a tlačenic.

…můžete nosit teplé spodní prádlo a spát v ponožkách.

…konečně můžete přiznat, že vás nebaví Blade Runner. Nebo filmy Wima Wenderse. Nebo že radši než na íránský film s titulky se koukáte na Hercula Poirota.

…nemusíte pít, co vám nechutná, i když to pijí všichni ostatní.

Nečekané výhody stárnutí. Tedy, alespoň jedna.

Pablo Picasso: Dvě ženy běžící po pláži

„Makej makej, nebo to nevysportuješ!“
Tahle věta za mnou vylétla ze skupinky teenagerů a zasáhla mě do zad jako rána bičem, když jsem byla minulý týden běhat v Riegráku. Polilo mě horko. Byla to přesně ta věta, které jsem se při jakékoli sportovní aktivitě bála už od třinácti. Byl to přesně ten druh posměšku, kvůli kterému jsem první dva roky nosila na běhání sluchátka. Abych ho neslyšela, když by náhodou zazněl.
Jenže tentokrát jsem ho uslyšela.
Když jsem se od partičky výrostků postupně vzdalovala, uvažovala jsem, jak zareagovat, až se k nim přiblížím v dalším kolečku. Ignorovat je a dělat, že jsem nic neslyšela? Nebo k nim naopak přistoupit a s ledovým klidem jim říct pár peprných vět?
Nakonec jsem neudělala nic. Protože v dalším kolečku jsem už myslela na něco jiného. Prostě jsem na to zapomněla.
Tohle je myslím jedna z výhod věku nad pětatřicet, které člověk odhalí až ve chvíli, kdy se v onom věku ocitne. Že trapné posměšky trapných teenagerů vám můžou být ukradené. Ne že jenom děláte, že vám jsou ukradené. Ale že opravdu jsou.

Dny jsou dlouhé, ale roky jsou krátké

„Už aby bylo po Vánocích,“ slýchala jsem často jako dítě od dospělých a ani za mák jsem to nechápala.

„Už aby bylo po Vánocích,“ říkala jsem si sama později často, když jsem po nocích pekla cukroví, spala čtyři hodiny denně, v práci doháněla uzávěrku a cestou z práce stála fronty v obchodech.

A hádejte, co se stalo? Splnilo se mi to. Za chvíli opravdu bylo po Vánocích.

Říkala jsem i jiné věci. Tak třeba:

„Už aby bylo jaro.“

Nebo:

„Už aby Rozárka byla dost velká, abych ji nemusela vozit v kočárku.“

Nebo pro změnu:

„Už aby se děti naučily usínat samy, abych je nemusela uspávat.“

To všechno se mi už splnilo. A hádejte, co se stalo? Stýská se mi. Po tom ježdění s kočárkem i po tom uspávání.

Čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že plynoucí čas mi předvádí podivný trik: dny jsou pořád stejně dlouhé. Ale roky jsou čím dál tím kratší.

To je vlastně jeden z důvodů, proč jsem si začala psát tento Šťastný blog. Nechci svoje dny utrácet zbůhdarma. Chci je vnímat se vším všudy. I když to není Štědrý den, ale třeba jenom Den, kdy Betynka cestou ze školky spadla do bláta, nebo Den, kdy nám chcíplo auto v Tuchoměřicích.

Protože právě ty chvíle, které jsem už už chtěla mít za sebou, se mění ve vzpomínky, po kterých se mi později stýská.

 

ŠŤASTNÝ BLOG VÁM DĚKUJE, ŽE HO ČTETE, A PŘEJE VÁM TY NEJHEZČÍ VÁNOCE!

Nejšťastnější léta vašeho života. Která to jsou?

Před pár dny jsem oslavila 37. narozeniny. Podle některých studií jsem ve věku, kdy bych měla být nejšťastnější. Podle jiných mám ovšem nejlepší léta dávno za sebou. A další zase tvrdí, že to nejlepší mě teprve čeká. Takže, jaké mám vyhlídky? Čím starší, tím šťastnější, anebo to lepší už nebude? A v kterém věku ta „nejlepší léta“ vlastně přicházejí?

V osmnácti?

Ano, někteří psychologové se domnívají, že právě v tomto věku nejvíce hýříme optimismem a sebevědomím. Stačí se ovšem podívat na staré fotky z maturitního plesu a vím, že tohle moje nejšťastnější období rozhodně nebylo. Co všechno jsem byla ochotna podstoupit, abych si zkrepatila přirozeně rovné vlasy a upoutala pozornost Rudy Dobrovodského ze čtvrté cé!

V osmadvaceti?

Zatímco pro muže prý léta mezi dvacítkou a třicítkou nejsou nic moc (nemají peníze, postavení a často ani partnerku), ženy si to nejlepší odbudou ve věku 28 let. Alespoň to tvrdí studie, kterou financovala barva na vlasy Clairol Perfect. Právě v tomhle věku jsou prý ženy nejvíc spokojené se svojí postavou a se svým sexuálním životem. Já jsem v osmadvaceti porodila své první dítě a celkem vzato jsem se měla dobře – ale že bych zrovna v tomhle období jásala nad svou postavou a užívala si sexu, to úplně říct nemůžu.

V šestatřiceti?

V tomhle věku už máte hodně otázek zodpovězených. Děti buď už máte, anebo víte, že je nejspíš nechcete. Totéž platí o manželství, kariéře, piercingu a mnoha jiných věcech. Pořád ještě jste ale ještě celkem mladá a můžete se (spolu se mnou) ubezpečovat, že to nejlepší máte teprve před sebou. (Pokud ovšem nejste Marilyn Monroe nebo princezna Diana. Ty totiž obě v šestatřiceti zemřely.)

Před padesátkou?

Dostáváme se zřejmě k nejkontroverznější věkové hranici v lidském životě. Podle rozsáhlého výzkumu, který provedla americká Akademie věd, je padesátka pro všechny lidi bez rozdílu pomyslné dno, kdy se cítí opravdu bídně. Jistý profesor z univerzity v Cambridge však tvrdí, že ono „dno“ se týká pouze žen, protože muži v tomto věku jsou šťastní díky své kariéře, penězům, soukromým vrtulníkům a mladým milenkám. (Tento model patrně sedí na pány typu Paroubka či Topolánka.) A konečně je tu ještě třetí teorie. Chicagské výzkumné centrum TrendSight Group došlo k závěru, že naopak právě v padesáti jsou ženy nejšťastnější, protože se konečně nemusejí o nikoho starat a mohou se věnovat samy sobě.

Takže si vyberte. Já bych brala trojku.

Po sedmdesátce?

A je tu ještě jedna dobrá zpráva! Všechny výzkumy se shodují na tom, že od padesáti dál to už bude jenom lepší! Nejšťastnější a se svým životem nejspokojenější jsou totiž pětaosmdesátiletí dědečkové a babičky. Doufejme jen, že se toho dožijeme i my.