V různých situacích často přemýšlím nad tím, jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala. Australská zdravotní sestra Bonnie Ware toho ví o pozdní lítosti víc než většina z nás: léta pracovala jako ošetřovatelka v hospici a starala se o umírající během posledních týdnů či měsíců jejich života. Když se jich ptala, čeho nejvíce litují nebo co by ve svém životě udělali jinak, znovu a znovu se vynořovala tatáž témata. Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují krátce před smrtí, popsala na svém blogu.
Nevím, jestli je doopravdy možné změnit svůj život tak, aby člověk na smrtelné posteli ničeho nelitoval. Ale žádný z návodů na šťastnější život, které jsem za poslední rok přečetla, nebyl tak nemilosrdně upřímný a přesný jako tenhle.
- Kdybych tak měl(a) odvahu žít život podle sebe a ne podle toho, co ode mě čekali ostatní. „Tohle je vůbec nejčastější,“ píše Bonnie Ware. „Většina lidí se nepokusí splnit si ani polovinu ze svých snů a musí umřít s vědomím, že to záviselo jen na jejich vlastních rozhodnutích.“
- Kdybych jen tolik nepracoval(a). „Tohle jsem slyšela snad od každého mužského pacienta, kterého jsem kdy ošetřovala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých partnerek. Všichni hluboce litovali toho, že strávili tak velkou část života ve šlapacím kole pracovní existence.“
- Kdybych tak měl(a) odvahu vyjádřit své pocity. „Hodně lidí potlačuje své pocity, aby měl klid ve vztazích se svých okolím. Výsledkem je, že se spokojují s podprůměrnou existencí a nikdy se nestanou doopravdy sami sebou. (…) Nemůžeme kontrolovat reakce ostatních, ale ať už budou na vaši upřímnost reagovat jakkoli, nakonec to váš vztah pozvedne na novou, zdravější úroveň.“
- Kéž bych zůstal(a) v kontaktu se starými přáteli. „Každému se na smrtelné posteli stýská po přátelích. Mnozí se nechali tak pohltit vlastním životem, že stará přátelství během let vyšuměla. A v posledních týdnech před smrtí se už často nepodaří ztracené přátele vypátrat.“
- Kéž bych si dovolil(a) být šťastnější. „Tohle je až překvapivě časté. Mnoho lidí si až ke konci života uvědomí, že štěstí je vaše vlastní volba. Zůstávají zaseklí ve starých vzorcích a zvycích a předstírají před druhými i před sebou, že jsou spokojeni.“
Šťastný blog 
To jsou zajímavá témata… podle mne se ale dá pokaždé najít něco, co bychom rádi změnili, protože člověk je od přírody tvor „stále s něčím nespokojený“. Není myslím možné udělat vše podle našich představ…
Litování v budoucnosti není ani moc dáno tím, co jsme dnes udělali, nebo neudělali, ale spíše naší ochotou litovat. Já jsem silně přesvědčen, že litovat nebudu a není to tím, že by nebylo čeho, ale tím, že mě prostě litování nebaví. Je to úplně nesmyslná činnost. Tím pádem jsem ušetřen těch muk rozhodovat se podle toho, co by mi snad nějaký budoucí já, mohl vyčítat. Vím, že mi nic vyčítat nebude.
Když proberu těch pět bodů, o nichž, Barbi, píšete, tak:
1. Měl jsem odvahu žít podle sebe a ne podle toho, co se ode mne čekalo…(emigrace)
2. Nikdy jsem nebyl workoholikem…(pracoval jsem jen proto, abych měl na živobytí)
3. Měl jsem odvahu vyjadřovat své pocity…(dvakrát jsem se rozvedl)
4. Opravdové přátele, jak se o nich píše v románech, jsem vlastně neměl…
5. Skoro vždy jsem se cítil být šťasten…(i když mě komouši brali u huby)
Takže RESUMÉ: Měl jsem krásný život, jediné co mě mrzí, že jsem ztratil 20 let svobodného života v socializmu, ale za to jsem nemohl já, nýbrž bolšáni…
Mirku, myslím, že na takové rekapitulace je ve Vašem případě určitě ještě brzo!
Pokud jde o mě, mám určitě největší problém s bodem 3… nicméně si myslím, že vyjadřovat své pocity by měl být způsob jak se NErozvést… ne? Aspoň když je člověk začne vyjadřovat včas. 🙂
Hezky ukormidlovaný život tedy, obdivuji, taky mi to tak nějak šlo, krom té emigrace; chtěl jsem, ale nedokázal. Jen mějme na paměti to nejdůležitější – všichni staneme před Bohem a Jemu se zodpovídat ze svého života a obstojí jen ten, kdo má odpuštěny své hříchy.
U prvního bodu si říkám, že na druhou stranu nechci žít tak, abych druhým ubližovala, když si půjdu za svým.
Souhlasim, empatie je nutna… me osobne by vic trapilo, ze jsem se nechovala pekne k tem, kteri mi verili a milovali. V zivote je treba kompromisu, ale vyrovnanych, osobne me dela stastnou to, kdyz muzu ostatnim pomoci, vyhovet a doposud jsem nemela pocit, ze by me nekdo omezoval. Radsi bych se rozdala, nez bych mela byt sobec…
Ten bod 3, Barbi, chápeme asi každý trochu jinak. Já si myslím, že je mnohem lepší své city a pocity otevřeně svému partnerovi sdělovat a při tom i riskovat možnost rozvodu. Když si je každý schovává a tutlá sám v sobě, tak to jednou, třeba po létech, bouchne, k rozvodu dojde tak jako tak, jenže navíc jsou zde nenahraditelně ztracené roky života…
Když se bavím se staršími i vyloženě starými lidmi, tak jsem si všimla, že opravdu nejvíc litují toho, že neměli odvahu žít víc podle svého a kompromisy je zahnaly do kouta. Teď už s tím nic neudělají. Mysleli si, že to dělají kvůli manželovi, dětem, práci, troše toho majetku … a ono je to nakonec převálcuje a nejsou spokojení, ani šťastní. Ale kudy z toho ven, nevím. Kdy je ten nejzazší čas si uvědomit pravdu …
Bod je opravdu průšvih. Je hrozně těžké podle něj v životě fungovat, protože když se do toho pustím, začnu mít pocit, že jsem hrozný sobec … Jenže nějaké kompromisy jsou prostě nutné …