Nemám tak moc práce a tak málo času, jak si většinou myslím

V mojí oblíbené knize Děvčátko Momo a ukradený čas vystupuje holič Fusi, který má na každého zákazníka spoustu času. S každým při stříhání poklábosí, a stihne ještě nakrmit andulku a starat se o svou starou matku a nemocnou kamarádku. Není to žádná hvězda mezi kadeřníky, ale ve své ulici je oblíbený. Jenom někdy ho přepadne pocit, že by měl žít tak nějak jinak. Líp.

„Můj život je celý pochybený,“ říkal si pan Fusi ve dveřích krámu. „Jsem nula. Jsem bezvýznamný holič. Byl bych někdo úplně jiný, kdybych mohl vést život jaksepatří. Ten opravdový život!“
Jenomže Fusi dost dobře nevěděl, jak si takový opravdový život zařídit. Jen si tak představoval, že by to už muselo být něco, rozuměj něco luxusního, něco na ten způsob, jak to vídal v obrázkových časopisech.

„Bohužel při mém povolání na to nezbývá čas,“ uvažoval dál mrzutě. „Protože opravdový život vyžaduje čas. Člověk nesmí mít něco na práci. A já? Já už budu nadosmrti trčet mezi nůžkami, žvásty a mýdlovou pěnou.“

A pak ho jednou navštíví „muž v šedém obleku“ a navrhne mu, že by se svým časem mohl začít šetřit. Každá vteřina, ušetřená na klábosení se zákazníky a jiných zbytečnostech, se mu prý někam uloží na později, jako peníze v bance. Stačí si začít počínat efektivně.

A tak Fusi začne žít jinak: přestane se vybavovat s lidmi v krámě, prodá andulku, matku dá do starobince a přestane navštěvovat nemocnou kamarádku. Jenže ušetřený čas někam mizí.

„Jeho nervozita i neklid stále rostly, protože jedna věc byla vskutku zvláštní: Opravdu mu nezbyla nikdy ani chvilka ze všeho nastřádaného času. Čas, který ušetřil, prostě záhadně zmizel. Neexistoval. Jeho dny se čím dál tím víc krátily. Než se rozhlédl, týden byl pryč, pak měsíc, pak rok a ještě jeden rok a další.“

Taky se mi často stává, že podobně jako holič Fusi, nemám čas na opravdový život. Mám pocit, že všechen můj čas se nějak rozplyne mezi práci, hledání neděravých punčocháčů, vyzvedávání dětí z družiny a čekání, až se začne vařit voda v rychlovarné konvici. A musím si připomínat, že právě tohle je ten opravdový život. Jiný nemám.

Nejmíň času mám ve dnech, kdy si řeknu, že toho „mám moc“ a musím spěchat. Tak se například rozhodnu, že nemám čas jít ráno běhat, protože musím být brzo v práci. A opravdu, podaří se mi být v práci už o hodinu dřív než všichni ostatní. Uhodnete, čím tu hodinu strávím?

…

Ano, přesně tak. Já taky nevím. Nějak se ta hodina rozplyne mezi Facebookem a snahou rozdýchat stres z děsně uspěchaného rána.

Americký sociolog John Robinson měl tolik času, že si pořídil rozsáhlou sbírku starých diářů nejrůznějších lidí. A tvrdí, že dost času prý máme všichni: „Pocit, že máme tolik práce, až nám to přerůstá přes hlavu, je velmi populární,“ říká. „Ale když se lidem podíváte do diářů, nevypadá to tak. Je to paradox. Když lidem řeknete, že mají třicet nebo čtyřicet hodin volna každý týden, nikdo tomu nechce věřit.“

Je možné, že nemáme čas, jenom proto, že si pořád říkáme, že nemáme čas?

Znáte Pollyannu? Holčička, která se umí radovat z čehokoli, mě rozčiluje i inspiruje

Pollyanna je knížka pro děti, která letos oslavila právě 100. výročí, a v americké literatuře platí za stejnou klasiku jako u nás Kája Mařík. Mně se její český překlad dostal do ruky tenhle týden. Svým dětem ji ke čtení vnucovat nebudu – neprokousaly by se přes její archaický jazyk a tempo pozvolna drkotajícího dostavníku. Sama jsem ale byla na Pollyannu zvědavá hlavně proto, že na zmínky o ní narážím tu a tam v článcích, knihách i psychologických studiích o štěstí.

Titulní hrdinka je jedenáctiletá chudá sirota, která přichází bydlet na venkov ke své nevlídné tetě. Pollyanna ale stále hraje sama se sebou zvláštní hru. Doslova na čemkoli, co se jí přihodí, dokáže najít důvod, proč se z toho radovat. Takže když ji teta strčí do holé komory v podkroví, Pollyanna jásá nad nádherným výhledem z okna. Když ji nechá za trest večeře v kuchyni suchý chleba a mléko se služkou Nancy, Pollyanna jí nadšeně děkuje, protože zbožňuje chleba, mléko i Nancy. A svou neudolatelnou schopností najít na všem něco pozitivního proměňuje i lidi kolem sebe.

Takhle Pollyanna svou hru vysvětluje:

„Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,“ odvětila Pollyanna. „Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá.“

„A co je to ? Já se nevyznám dobře v hrách.“

Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně. „Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.“

„S berličkami ?“

„Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“

„Inu, to musím říci, že nevidím v tomhle žádnou hru, pražádnou hru,“ prohlásila Nancy skorem dopáleně.

„Ach ano; ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,“ odpověděla vážně Pollyanna.

„Inu, pro pána krále ! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku !“

Pollyanna zatleskala rukama. „Je v tom – je v tom,“ jásala. „Ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,“ dodala s rychlou poctivostí. „Tatíček mi to musil říci.“

„Inu, tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.

„Jemine ! Inu, člověk může být rád, protože –jich – nepotřebuje !“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna. „Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá !“

Musím říct, že přístup Pollyannina tatíčka mě trochu vytáčí. A na jejím místě bych asi bojovala s nutkáním praštit ho tou berličkou po hlavě. Proč například z těch berlí nevyřezal pro svou dceru panenky, místo aby ji nutil se z nich radovat? Myslím, že tahle strategie může být kontraproduktivní v situacích, které můžeme vlastní silou změnit.

Kdybych na malou Pollyannu narazila ve skutečném světě, nevím, jak dlouho by trvalo, než by mi její nadšení, optimismus a vděk za cokoli začaly lézt na nervy. Ale na druhou stranu, každý den zažívám desítky momentů, kdy Pollyannina hra je ten nejlepší způsob, jak naložit s všedními útrapami, se kterými nemůžeme nic dělat, anebo ani nestojí za to s nimi něco dělat. Jenom je musíme vydržet. 

„AHA! Proč mi tohle někdo neřekl už dávno?!“

„Brzy mi bude 28 a přemýšlím o malých životních prozřeních, která jsem zažila v posledních letech a která můj život nesmírně zlepšila. Kdybych to věděla dřív, ušetřila bych si spoustu nepříjemností…“ napsala dívka s přezdívkou Bokonon11 na stránky Ask.metafilter.com. A ostatních uživatelů se zeptala: „Uvědomili jste si v životě něco, co byste bývali chtěli vědět už dávno?“

Na její otázku reagovalo víc než sto lidí a výsledkem je neuvěřitelná koláž životních moudrostí i „moudrostí“. Nejvíc mě pobavily a zaujaly tyhle:

• „Nasaďte si kyslíkovou masku dříve, než začnete pomáhat ostatním.“
• „Před pár lety jsem si uvědomila, že mě nikdo nenutí dočíst knihu, která se mi nelíbí. To bylo prozření!“
• „Cokoli děláte, udělejte tak brzy, jak to jen jde. Nemyslete si, že na to budete mít čas později. Veškerý volný čas se sám od sebe zaplní. Příroda nenávidí vakuum.“
• „Je důležitější mít přátele, kteří jsou dobří, než přátele, kteří jsou zajímaví.“
• „Můžu být, čímkoli chci, ale ne vším, co chci.“
• „Ode dneška za rok si budete přát, abyste bývali začali už dnes.“
• „Je důležitější být šťastný než mít pravdu.“

Ale většina těch myšlenek, které účastníci diskuse považovali za svá životní prozření, se mi zdála banální a ne oči otevírající. Místo „aha!“ jsem si nad nimi řekla prostě: „hm…“ S mým vlastním životem se míjely stejně jako citáty klasiků v nějaké sbírce instantních mouder. Takže ze všech „osvícení,“ která jsem si přečetla, mi nejdůležitější přišlo tohle:

• „Většina prozření přichází jako výsledek nějakého nepříjemného procesu. Ten proces je nejen potřebný k tomu, abychom prozření dosáhli, ale je součástí prozření samotného. Takže sesumírovat celý proces do jedné věty není tak hodnotné jako projít si celým tím procesem, jakkoli to může být vyčerpávající.“

Jinými slovy, prozření někoho jiného si nemůžu vypůjčit. Musím si prožít to svoje. A pokud si někdy říkám, „proč jsem sakra tohle nevěděla už dávno,“ tak je docela možné, že mi to někdo už říkal, ale neposlouchala jsem, nebo jsem to někde četla, ale neoslovilo mě to.

P. S. Některá moje vlastní životní prozření si můžete přečíst tady. A jaká jsou ta vaše?

Co mi dělá radost: najít svou babičku a útržky vlastních vzpomínek v Zázemí od Jany Šrámkové

V neděli se začetla do Zázemí, knihy od spisovatelky Jany Šrámkové, a od té doby ji čtu pořád. Čtu ji v metru, na eskalátorech, ve frontě v Albertu, doma při čištění zubů. Jde mi to ovšem dost pomalu, s přestávkami, protože z knihy, poskládané z útržků vzpomínek, často deformovaných dírami v paměti a zkreslených dětskou optikou, na mě neustále vyskakují mé vlastní vzpomínky. Taky jsem měla babičku, a dům „kterého jsem si všimla, až když ho prodali. Zahradu, o které se mi začalo zdát, až když si na ní hrajou cizí děti“ (jak píše Jana Šrámková ve své knize). Ten můj babiččin svět se rozplynul, když mi bylo deset: dům v Kynšperku koupili cizí lidi, babička se přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, obrazy a porcelánové tretky se porůznu roztrousily do našich domácností. Do dnešních dnů mi zůstala jen porcelánová soška sovy, která se docela dobře zabydlela na naší kuchyňské polici, ale pro mě už navždycky bude vypadat jako vytržená z kontextu. A potom spousta bizarních vzpomínek, viděných očima mého tříletého, pětiletého, osmiletého já: nádherné loutkové divadlo s ručně malovanými kulisami, které jsem si nábožně prohlížela v kufru na půdě; další kufr s dědovou mikulášskou výbavou: opravdová divadelní líčidla, lepicí vousy, mitra kdysi zapůjčená přímo z kostela; strašně ošklivé barevné vázy a popelníky, které prý byly vzácné a říkalo se jim „hutní sklo“; černá jarmulka, kterou si děda nasazoval, když šel pracovat do sklepa; a jeho gargantuovské svačiny – tři přepůlené rohlíky namazané taveňákem; a jak babička vždycky říkala, že „roste do hrobu“, čímž myslela, že se stářím zmenšuje, a já jsem si představovala, že se jednou zmenší tak, že bude jako trpaslík.

Proto mi čtení Zázemí trvá tak dlouho – protože za každým odstavcem si sama pro sebe začnu vyprávět to svoje. Připomíná mi to, že někam patřím, i když to místo už existuje jenom v mojí paměti. A taky mi to připomíná, že ta nová místa, na která budou jednou vzpomínat moje děti, vznikají právě teď.

Co jsem se naučila od psychopatky M. E.

Právě teď čtu knihu Confessions of a Sociopath od autorky, která vystupuje pod pseudonymem M. E. Thomas a sama sebe označuje za sociopatku (prý se jí tenhle výraz líbí víc než „psychopatka“, což svým způsobem chápu, ale víceméně to znamená totéž). Její diagnózu potvrzuje i psychiatrické dobrozdání v úvodu knihy. M. E. je úspěšná právnička, má spoustu přátel, hraje na klavír, chodí do kostela a deset procent příjmů odevzdává na charitu. Narozdíl od většiny lidí ale není schopna empatie. Nezná pocit výčitek svědomí. Chápe rozdíl mezi dobrem a zlem, ale necítí to tak. Nepochybuje o sobě. Nemá skoro z ničeho strach. Neznervózní, když se na ni někdo zlobí. Její štěstí nikdy nezáviselo na nikom dalším a neví, jaké to je, zoufat si, když vás někdo nemá rád. Rozhárané emoce, výčitky svědomí a nejistota ostatních lidí jsou pro ni jako klávesy piana, na které vybrnkává svou vlastní melodii. Jakákoli společenská situace je pro ni hřištěm pro manipulaci a příležitostí získat moc nad ostatními. Přestože se do lidí neumí vcítit, přesně dokáže odhadnout, co kdo chce – a využít toho ve svůj prospěch. V tom je opravdu dobrá.

Sama sebe přirovnává k Plecháčovi z Čaroděje ze země Oz, který nemá srdce: „Často si říkám, jestli jsem, stejně jako Plecháč, nedostala také dar: svobodu od pocitů, které, jak se zdá, trýzní všechny ostatní. Je těžké cítit nespokojenost, když své uspokojení takřka nikdy neočekáváte od jiných lidí. Můj handicap mě svým způsobem osvobodil od chtění a nenalézání toho, co je pro ně zřejmě zásadní: nějakého smyslu nebo identity v tomto světě, ujištění o dobrotě a správnosti mé existence.“

A dál:

„Není to tak, že by moje maska mohla spadnout a odhalit moje pravé já. Nemám doopravdy žádné ,pravé já‘, jenom dobré nebo špatné herecké výkony, jak se snažím říkat a dělat věci, které říkají a dělají normální lidé.“

Anebo tohle:

„Ničit lidi. Líbít se mi převalovat tu větu v ústech a na jazyku. Ničení lidí je rozkošné. My všichni po něčem hladovíme, empati stejně jako sociopati. Chceme víc. A sociopati všichni hladoví po moci. Moc je jediná věc, na které mi kdy v životě doopravdy záleželo: fyzická síla, moc nad někým, kdo po vás touží, destruktivní moc, znalosti, neviditelný vliv.“

Je to mrazivé čtení, jakkoli si uvědomujete, že M. E. mistrovsky manipuluje i se čtenáři ve snaze vylíčit se jako novodobá markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí nebo charismatická upírka lidských duší. Přesto mi M. E. byla svým způsobem sympatická: smála jsem se nahlas jejímu líčení, jak v dopravní zácpě vezla do servisu auto, kterému nefungovaly brzdy (lhostejnost k fyzickému nebezpečí patří k příznakům jejího stavu), litovala jsem ji při líčení jejího dětství, které sice nebylo nijak strašné, jenom takové trochu… divné (když jí bylo deset, rodiče ji nechali s bratrem na hřišti několik kilometrů od domova, bez vysvětlení odjeli autem a už se pro ně nevrátili). Nevím, jestli bych se s ní chtěla setkat ve skutečnosti, ale zdá se mi, že i memoáry psychopatky mohou být v něčem inspirativní. Už proto, že většina mých životních problémů má kořeny na přesně opačné straně osobnostního spektra. Tak například:

• Zatímco já se pořád něčeho bojím, většinou preventivně („co když“), sociopatka M. E. na to kašle. Bydlí ve čtvrti s nejvyšší kriminalitou, jezdí autem bez brzd, vyhledává náhodný sex v nočních klubech v Riu de Janeiru… a většinou se jí nic nestane. Říkám, jestli ta moje „co když“ nejsou někdy zbytečná.
• Často se mi zdá, že můj osud je peříčko ve víru okolností, chtění ostatních lidí a mých vlastních těžko zvládnutelných emocí. M. E. drží sama sebe pevně v rukou, což bych se taky chtěla naučit, do jisté míry.
• Je M. E. jako sociopatka šťastná? Ani po přečtení celé knihy na to nedokážu odpovědět. Její postoj – že její štěstí nezávisí na štěstí či mínění nikoho dalšího – je naprostým opakem toho mého. Ale právě proto mě baví ji fascinovaně sledovat, občas se trochu zděsit a občas se od ní i něco přiučit.

M. E. Thomas má také vlastní blog: http://www.sociopathworld.com

Diana Vreeland: „Nemyslete si, že jste se narodili příliš pozdě. Téhle iluzi podléhá každý. Ale není to tak. Problém je jen v tom, že příliš opožděně myslíte.“

Mám ráda autobiografie. Baví mě nahlížet do životů jiných lidí. Právě teď trávím čas s Keithem Richardsem (Život) a Dianou Vreeland (D. V.), která v 60. letech šéfovala americké Vogue a stala se jednou z módních legend 20. století. I na papíře je to dáma sršící šarmem a sarkasmem. Ráda bych s ní vypila láhev šampaňského, za šéfku bych ji ale mít nechtěla.

„Nesnáším nostalgii,“ začíná Diana svůj životopis a pokračuje líčením toho, jak uprostřed noci v Londýně roku 1978 jela do lékárny pro kosmodisk (nebo něco na ten způsob) na pochroumaná záda Jacka Nicholsona. 

Právě nad její knihou je ale snadné nostalgii podlehnout. Narodila se v roce 1903 a viděla snad všechno, co v předválečné Evropě, Asii a Americe stálo za vidění. Nejnádhernější plesy Paříže, Londýna a New Yorku. Korunovaci anglického krále. Kurtizány na projížďce v Boulogneském lesíku. Slony indických maharádžů. Marseilleský nevěstinec. Nejvelkolepější ruský balet. Diamanty Wallis Simpsonové. Geparda Josephine Bakerové. Opravdové gejši. Premiéry slavných němých filmů. Současnost se ve srovnání s jejími šťavnatými popisy všech těch šatů, paláců a koktejlů jeví taková nepohledná, nemastná neslaná. Dopravní zácpy. Fronty v Albertu. Zeman na Hradě. Hm…

„Proč nemůžu žít ve Francii v 17. století,“ říkala jsem si, když jsem byla malá a četla Tři mušketýry. (Ne, neuvažovala jsem o tom, že kdybych žila v 17. století, nejspíš bych celý svůj krátký život pracovala na poli a umřela na mor nebo na něco takového.) Později – když jsem byla trochu větší a četla Fitzgeralda a Hemingwaye – jsem to změnila na Paříž 20. let. Nebo New York a večírky velkého Gatsbyho. Anebo Petrohrad v době Anny Kareniny. Anebo Londýn v éře sexu, drog a rokenrolu.

Jenže Diana Vreeland má asi pravdu, když ve své knize píše: „Nemyslete si, že jste se narodili příliš pozdě. Téhle iluzi podléhá každý. Ale není to tak. Problém je jen v tom, že příliš opožděně myslíte.“ Nikdo se nenarodil „příliš pozdě“. Zamilovat si retro je snadné. Znamená to oblíbit si něco, co už je dávno prověřené a tudíž bezpečné.

Současnost ale není nudná, nebo aspoň nemusí být. Jednou se za příběhy a fotkami z naší doby taky někdo bude ohlížet s nostalgií. Současnost je přesně taková, jakou si ji každý den děláme. A nejspíš může být vzrušující, romantická, odvážná, fascinující… I když při pohledu na dnešní televizní zprávy to tak zrovna nevypadá.

Chtěla bych umět nemyslet opožděně.

Co mi dnes dělá radost: splnit si bobříka odvahy

Mám ráda, když mě život tu a tam postaví před úkoly, do kterých bych se sama nepustila, a donutí mě vyzkoušet si věci, o kterých si myslím, že nejsou můj šálek čaje. Sjet kopeček na snowboardu. Zaparkovat podél chodníku. Ušít kostým pro Mikuláše.

Jsou to pro mě malé bobříky odvahy, protože se do nich pouštím s hlubokým přesvědčením, že to prostě neumím.

Dnes jsem si splnila bobříka mluvení na veřejnosti. Bylo to díky českému týmu mezinárodního projektu Creative Mornings, který každý měsíc pořádá kreativní snídaně s dvacetiminutovou přednáškou na dané téma. Požádali mě, abych promluvila o tom, o čem píšu tady na blogu – jak být šťastnější. Protože naposledy jsem takhle dlouho mluvila před lidmi asi u státnic na vysoké škole, připadalo mi trochu nezodpovědné jim říct, že to zkusím – ale řekla jsem, že to tedy zkusím.

Video s mou přednáškou najdete už za pár dní tady. Zatím mohu jen říct, že z bobříka mám radost. Bylo to nejen kreativní, ale i opravdu příjemné ráno. Díky!