Znáte Pollyannu? Holčička, která se umí radovat z čehokoli, mě rozčiluje i inspiruje

Pollyanna je knížka pro děti, která letos oslavila právě 100. výročí, a v americké literatuře platí za stejnou klasiku jako u nás Kája Mařík. Mně se její český překlad dostal do ruky tenhle týden. Svým dětem ji ke čtení vnucovat nebudu – neprokousaly by se přes její archaický jazyk a tempo pozvolna drkotajícího dostavníku. Sama jsem ale byla na Pollyannu zvědavá hlavně proto, že na zmínky o ní narážím tu a tam v článcích, knihách i psychologických studiích o štěstí.

Titulní hrdinka je jedenáctiletá chudá sirota, která přichází bydlet na venkov ke své nevlídné tetě. Pollyanna ale stále hraje sama se sebou zvláštní hru. Doslova na čemkoli, co se jí přihodí, dokáže najít důvod, proč se z toho radovat. Takže když ji teta strčí do holé komory v podkroví, Pollyanna jásá nad nádherným výhledem z okna. Když ji nechá za trest večeře v kuchyni suchý chleba a mléko se služkou Nancy, Pollyanna jí nadšeně děkuje, protože zbožňuje chleba, mléko i Nancy. A svou neudolatelnou schopností najít na všem něco pozitivního proměňuje i lidi kolem sebe.

Takhle Pollyanna svou hru vysvětluje:

„Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,“ odvětila Pollyanna. „Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá.“

„A co je to ? Já se nevyznám dobře v hrách.“

Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně. „Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.“

„S berličkami ?“

„Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“

„Inu, to musím říci, že nevidím v tomhle žádnou hru, pražádnou hru,“ prohlásila Nancy skorem dopáleně.

„Ach ano; ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,“ odpověděla vážně Pollyanna.

„Inu, pro pána krále ! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku !“

Pollyanna zatleskala rukama. „Je v tom – je v tom,“ jásala. „Ale ani já jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,“ dodala s rychlou poctivostí. „Tatíček mi to musil říci.“

„Inu, tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.

„Jemine ! Inu, člověk může být rád, protože –jich – nepotřebuje !“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna. „Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá !“

Musím říct, že přístup Pollyannina tatíčka mě trochu vytáčí. A na jejím místě bych asi bojovala s nutkáním praštit ho tou berličkou po hlavě. Proč například z těch berlí nevyřezal pro svou dceru panenky, místo aby ji nutil se z nich radovat? Myslím, že tahle strategie může být kontraproduktivní v situacích, které můžeme vlastní silou změnit.

Kdybych na malou Pollyannu narazila ve skutečném světě, nevím, jak dlouho by trvalo, než by mi její nadšení, optimismus a vděk za cokoli začaly lézt na nervy. Ale na druhou stranu, každý den zažívám desítky momentů, kdy Pollyannina hra je ten nejlepší způsob, jak naložit s všedními útrapami, se kterými nemůžeme nic dělat, anebo ani nestojí za to s nimi něco dělat. Jenom je musíme vydržet. 

Co mi dělá radost: najít svou babičku a útržky vlastních vzpomínek v Zázemí od Jany Šrámkové

V neděli se začetla do Zázemí, knihy od spisovatelky Jany Šrámkové, a od té doby ji čtu pořád. Čtu ji v metru, na eskalátorech, ve frontě v Albertu, doma při čištění zubů. Jde mi to ovšem dost pomalu, s přestávkami, protože z knihy, poskládané z útržků vzpomínek, často deformovaných dírami v paměti a zkreslených dětskou optikou, na mě neustále vyskakují mé vlastní vzpomínky. Taky jsem měla babičku, a dům „kterého jsem si všimla, až když ho prodali. Zahradu, o které se mi začalo zdát, až když si na ní hrajou cizí děti“ (jak píše Jana Šrámková ve své knize). Ten můj babiččin svět se rozplynul, když mi bylo deset: dům v Kynšperku koupili cizí lidi, babička se přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, obrazy a porcelánové tretky se porůznu roztrousily do našich domácností. Do dnešních dnů mi zůstala jen porcelánová soška sovy, která se docela dobře zabydlela na naší kuchyňské polici, ale pro mě už navždycky bude vypadat jako vytržená z kontextu. A potom spousta bizarních vzpomínek, viděných očima mého tříletého, pětiletého, osmiletého já: nádherné loutkové divadlo s ručně malovanými kulisami, které jsem si nábožně prohlížela v kufru na půdě; další kufr s dědovou mikulášskou výbavou: opravdová divadelní líčidla, lepicí vousy, mitra kdysi zapůjčená přímo z kostela; strašně ošklivé barevné vázy a popelníky, které prý byly vzácné a říkalo se jim „hutní sklo“; černá jarmulka, kterou si děda nasazoval, když šel pracovat do sklepa; a jeho gargantuovské svačiny – tři přepůlené rohlíky namazané taveňákem; a jak babička vždycky říkala, že „roste do hrobu“, čímž myslela, že se stářím zmenšuje, a já jsem si představovala, že se jednou zmenší tak, že bude jako trpaslík.

Proto mi čtení Zázemí trvá tak dlouho – protože za každým odstavcem si sama pro sebe začnu vyprávět to svoje. Připomíná mi to, že někam patřím, i když to místo už existuje jenom v mojí paměti. A taky mi to připomíná, že ta nová místa, na která budou jednou vzpomínat moje děti, vznikají právě teď.

Proč je tak těžké vyhodit knihu?

Vyhazování věcí, které se doma hromadí, je zvláštní způsob, jak být šťastnější. Většina věcí jako by měla jakousi vlastní vůli, kterou se vyhození vší silou vzpírá. Ať už je to zmrzlinovač, který jste tři roky nepoužili a jen zabírá místo ve skříňce pod dřezem. Nebo keramický svícínek, který jste koupili na dobročinném bazaru ve školce jen proto, že vám bylo blbé nic nekoupit. Anebo hromada odstřižků látek, které se už celá léta tváří, že se jednou na něco budou hodit (a ta chvíle pořád nepřichází). Když se je chystáte odnést do kontejneru, upírají na vás (neviditelné) oči a šeptají text z písničky Zdeňka Svěráka: „Neopouštěj staré známé pro nové!“ Snaží se ve vás vzbudit pocit viny a pochybnosti, jestli vám to potom nebude líto.

Ale když vydržíte a odoláte jejich citovému vydírání, odměnou vám je nejen kousek uvolněného místa, ale hlavně neočekávaný pocit úlevy. „Říká se, že nevlastníme své věci, ony vlastní nás,“ napsal Fredric Neumann, ředitel Centra pro léčbu úzkosti a fobií newyorské nemocnice White Plains. „Za to, že něco vlastníme, vždycky platíme nějakou cenu: hledat místo na zaparkování auta, odnášet diamantový náramek do sejfu v bance a potom pro něj zase chodit, když si ho chcete vzít, mít tolik bot že už ani nedokážete najít ty, které opravdu chcete…“ Tentýž lékař vzpomíná na pacienta, který byl v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci, věděl, že umírá, a přesto trval na tom, aby jeho sestra odnášela domů plastové příbory, které dostával ke každému jídlu. Bylo mu líto je vyhodit.

Jeden druh věcí ale pokusům vyhození vzdoruje ještě zarputileji než plastové příbory, keramické svícínky nebo zmrzlinovače. Jsou to knihy. V ložnici máme všechny čtyři stěny pokoje – všude tam, kde nejsou okna nebo dveře – obestavěné knihovnami, sahajícími skoro až do stropu. Vejde se tam asi tak 1500 knih. Mělo by to stačit. Ale nestačí. Pokaždé, když přineseme domů nějakou novou, musíme ji násilím vtěsnat do poličky anebo provizorně uložit na vršící se hromadu vedle nočního stolku.

Samozřejmě, že z těch 1500 knih drtivou většinu tvoří ty, o nichž s naprostou jistotou víme, že je už nikdy v životě nebudeme číst. Přesto se jich z nějakého důvodu nedokážeme zbavit. I kdyby to byla příručka zdravovědy z 50. let, náborová brožura Svazarmu nebo podřadná detektivka, koupená v trafice cestou na plovárnu, knihy se dovedou tvářit, že jsou něco víc než ostatní obyčejné věci. „Jsme vznešené! Představujeme duchovní hodnotu!“ přemlouvají vás, když se je snažíte zanechat u kontejneru s tříděným odpadem (i kdyby šlo o kuchařku Jiřiny Bohdalové nebo romány Báry Nesvadbové). Už se mi párkrát stalo, že jsem pár knih – především těch dětských, řádně ohmataných – takhle přinesla od popelnic zpátky, protože jsem prostě nesnesla pocit, že je tam musím nechat.

A i když to dokážu, uvolněné místo v knihovně nikdy nemá dlouhého trvání. Můj muž má totiž zvláštní zalíbení v nacházení starých věcí u kontejnerů. Především knih.

Diana Vreeland: „Nemyslete si, že jste se narodili příliš pozdě. Téhle iluzi podléhá každý. Ale není to tak. Problém je jen v tom, že příliš opožděně myslíte.“

Mám ráda autobiografie. Baví mě nahlížet do životů jiných lidí. Právě teď trávím čas s Keithem Richardsem (Život) a Dianou Vreeland (D. V.), která v 60. letech šéfovala americké Vogue a stala se jednou z módních legend 20. století. I na papíře je to dáma sršící šarmem a sarkasmem. Ráda bych s ní vypila láhev šampaňského, za šéfku bych ji ale mít nechtěla.

„Nesnáším nostalgii,“ začíná Diana svůj životopis a pokračuje líčením toho, jak uprostřed noci v Londýně roku 1978 jela do lékárny pro kosmodisk (nebo něco na ten způsob) na pochroumaná záda Jacka Nicholsona. 

Právě nad její knihou je ale snadné nostalgii podlehnout. Narodila se v roce 1903 a viděla snad všechno, co v předválečné Evropě, Asii a Americe stálo za vidění. Nejnádhernější plesy Paříže, Londýna a New Yorku. Korunovaci anglického krále. Kurtizány na projížďce v Boulogneském lesíku. Slony indických maharádžů. Marseilleský nevěstinec. Nejvelkolepější ruský balet. Diamanty Wallis Simpsonové. Geparda Josephine Bakerové. Opravdové gejši. Premiéry slavných němých filmů. Současnost se ve srovnání s jejími šťavnatými popisy všech těch šatů, paláců a koktejlů jeví taková nepohledná, nemastná neslaná. Dopravní zácpy. Fronty v Albertu. Zeman na Hradě. Hm…

„Proč nemůžu žít ve Francii v 17. století,“ říkala jsem si, když jsem byla malá a četla Tři mušketýry. (Ne, neuvažovala jsem o tom, že kdybych žila v 17. století, nejspíš bych celý svůj krátký život pracovala na poli a umřela na mor nebo na něco takového.) Později – když jsem byla trochu větší a četla Fitzgeralda a Hemingwaye – jsem to změnila na Paříž 20. let. Nebo New York a večírky velkého Gatsbyho. Anebo Petrohrad v době Anny Kareniny. Anebo Londýn v éře sexu, drog a rokenrolu.

Jenže Diana Vreeland má asi pravdu, když ve své knize píše: „Nemyslete si, že jste se narodili příliš pozdě. Téhle iluzi podléhá každý. Ale není to tak. Problém je jen v tom, že příliš opožděně myslíte.“ Nikdo se nenarodil „příliš pozdě“. Zamilovat si retro je snadné. Znamená to oblíbit si něco, co už je dávno prověřené a tudíž bezpečné.

Současnost ale není nudná, nebo aspoň nemusí být. Jednou se za příběhy a fotkami z naší doby taky někdo bude ohlížet s nostalgií. Současnost je přesně taková, jakou si ji každý den děláme. A nejspíš může být vzrušující, romantická, odvážná, fascinující… I když při pohledu na dnešní televizní zprávy to tak zrovna nevypadá.

Chtěla bych umět nemyslet opožděně.

Chcete vybočit z vyjetých kolejí? Říkejte „ano“. Každému.

Včera jsem narazila na knihu Newyorčanky Marie Headley The Year of Yes, která této výzvě na celý rok přizpůsobila svůj milostný život. Do té doby se snažila vybírat si „vhodné“ muže, takové, kteří se k ní na první pohled hodili. Ale stále se jí nedařilo potkat toho pravého. Proto se jednoho dne rozhodla, že půjde na rande s kýmkoli, kdo o ni projeví zájem. Opravdu s kýmkoli.

V následujícím roce randila s půlkou New Yorku: s bezdomovcem, který si myslel, že je Jimi Hendrix, s řidičem metra, s milionářem, který byl posedlý svou matkou, s dvěma ženami, s prodavačem zmrzliny, který jí dal jeden kornout zdarma, se sedmdesátiletým tanečníkem salsy, s kolumbijským kovbojem a spoustou dalších.

Zažila řadu příšerně trapných schůzek s lidmi, které by ani za nic nemohla představit svým přátelům? Jistě. Bylo to vyčerpávající a někdy i nebezpečné? Samozřejmě. Může mluvit o štěstí, že ji nikdo nezabil a nedostala AIDS? No ano. Chtěla bych podobný experiment vyzkoušet já sama? Ani za nic.

Přesto si myslím, že říkat „ano“ lidem a situacím, které nám připadají úplně mimo, nevhodné, nepřiměřené, nenormální, nepasující k našemu životu, může být způsob, jak se o sobě dozvědět něco úplně nového. Jak si posunout hranice. Jak třeba o kousek rozšířit svůj svět.

Přečíst si to po letech znovu je ještě lepší, než když to čtete poprvé

Číst znovu knihu, kterou jste už četli, je jako jet na dovolenou někam, kde jste už byli. Pokud si chcete odškrtnout nové dobyté území, je to celkem k ničemu. Přesto si myslím, že čtení knih znovu je svým způsobem dobrodružství. Vracím se znovu někam, kde už to znám (a zhruba si pamatuju, jestli hlavní hrdina na konci umře nebo se vezmou), ale vím, že to tam nebude úplně stejné jako před lety. Kniha se nezměnila, ale změnila jsem se já. „Když čteme knihu podruhé, utváříme si vztah nejen k textu a k imaginárnímu autorovi, ale také k různým verzím svého dřívějšího já. Zkoumáním tohoto vztahu se dozvídáme víc i o sobě,“ říká Patricia Meyer Spacks, která o „čtení znovu“ napsala celou knihu (On Rereading ). 

Nejvíc překvapení jsem zažívám, když předčítám dětem knihy, které jsem sama četla v dětství. Je to jako vrátit se někam, kde jste jako děti byli na prázdninách. Půdorys je stejný, ale všímáte si úplně jiných věcí. Jak to, že jsem si tenkrát nevšimla, že Erbenovy pohádky jsou tak krvavé, a příběhy bratří Grimmů (navzdory ilustracím Heleny Zmatlíkové) docela temné a ponuré? Jak mi mohl pan Bilbo Pytlík připadat nudný a zbabělý? Jak jsem ve čtvrté třídě vůbec dokázala dočíst tak rozvláčně užvaněnou knihu se spoustou zastaralých náboženských a politických odkazů, jako je Dobrodružství Toma Sawyera? A co mě tak fascinovalo na Janě Eyrové, že jsem znovu a znovu hltala drastické scény z lowoodského sirotčince?

Kniha, kterou jsem četla nejvíckrát v životě, je Co život dal a vzal od Betty MacDonaldové. Vlastně ji ani nevnímám jako literární útvar, spíš jako životního průvodce. Poprvé jsem ji četla v deseti a nejvíc mě bavila první kapitola o dětství. Dnes pomalu začínám rezonovat s jednou z těch posledních – o výchově dospívajících dcer. Můžu ji otevřít na jakékoli stránce a vždycky mám pocit, že jsem se vrátila domů.

Pipi Dlouhá punčocha versus Děti z Bullerbynu: proč nás tak baví znovu číst to, co tak dobře známe?

Pokaždé v předvánočním období (nechci vyvolávat zbytečnou paniku, že už je před Vánoci, jen jsem si na to dnes tak vzpomněla) obcházím kolem knihovničky svých dcer a vypůjčuju si knihy, které jsem za život četla už možná osmkrát nebo desetkrát: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu. Až teď, v dospělosti jsem si uvědomila, že na každé z nich mě baví něco jiného a vlastně úplně protikladného: život dětí z Bullerbynu je obyčejný a pospolitý, lemovaný spoustou dodržovaných zvyků a tradic. Zatímco osamělá anarchistka Pipi si žije jenom podle vlastních pravidel.

Pokaždé mi vžene do očí scéna, kdy se Pipi na Štědrý den vrací z ostrova Kurekuredutů do zasněžené vily Vilekuly.

„Pipi, nemohla bys být první noc u nás?“ zeptala se (Anika).

„To ne,“ řekla Pipi a před vrátky seskočila s koně rovnou do sněhu. „Musím to tady dát nejdřív trochu do pořádku.“

A šlapala domů hlubokými závějemi, které jí sahaly až po pás. Kůň šlapal za ní.

„Vždyť tam budeš mít zimu, když se tam tak dlouho netopilo,“ namítal Tomy.

„To nic,“ řekla Pipi. „Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží!“

Jen si to srovnejte s pečením vánočních perníčků v Bullerbynu, kde se děti přetahují o formičku ve tvaru prasátka, nebo s bujarou hostinou u tety Jenny!

A přece mi obojí připadá stejně kouzelné a inspirující. Někdy bych chtěla mít kolem sebe to velké a hlučné bezpečí velké rodiny jako v Bullerbynu. A jindy být zajímavá a nezávislá jako Pipi. No jo, já vím, že to nejde moc dohromady.

Proto si o tom aspoň před Vánoci čtu.