Tohle jsem vždycky chtěla slyšet: Nepořádek podporuje kreativní myšlení

Miluju, když „vědci“ (obvykle z nějaké univerzity v některém americkém státě) zveřejní studii, která potvrzuje něco, co jsem si vždycky tak trochu myslela. Tentokrát se to týká nepořádku. Kathleen Vohs z univerzity v Minnessotě tvrdí, že zatímco v uklizených místnostech se lidé chovají spořádaněji a jsou ochotnější dělat to, co se od nich očekává, bordel může mít taky svůj přínos: v zaneřáděné místnosti lidé snadněji přicházejí na nečekaná kreativní řešení.

Potvrdila to s pomocí experimentu, jehož účastníci měli za úkol vymýšlet různá alternativní využití pingpongových míčků. (Nevím, jaké možnosti napadají vás, ale první, co napadlo mě, jsou takové ty akrobatky v thajských striptýzových klubech. Každopádně myslím, že vědci z Minnessoty si při plánování svých experimentů užijí dost legrace.) Ukázalo se, že lidé, kteří na úkolu pracovali v místnosti plné nepořádku, byli při jeho řešení podstatně důmyslnější a dokázali navrhnout více rozmanitých možností. Naopak v uklizené kanceláři jim to s pingpongovými míčky tolik nešlo, ale zato byli po skončení pokusu ochotnější přispět na charitu.

Musím přiznat, že tahle studie mi udělala radost už proto, že na mém pracovním stole v tuhle chvíli leží: hromada papírů, na kterých bych tenhle týden měla pracovat, šálek od kafe, napůl dopitý hrnek čaje, kelímek od jogurtu s ocucanou lžičkou, hrnek s několika nepíšícími propiskami, štos cédéček, o kterých už nevím, co na nich je, nabíječka na telefon, který už nemám, pohlednice z Irska od táty a kupa časopisů. Pokud jsem díky tomu kreativnější, fajn.

Ale pravda je, že čas od času zjistím, že mi můj nepořádek přerůstá přes hlavu. Vytlačuje mě z mého vlastního prostoru. A především ve mně vzbuzuje pocit, že nic nezvládám, ztrácím kontrolu, že v těch hromadách papírů se určitě ukrývá nějaký průšvih, který na mě dříve nebo později vybafne.

Potom začnu vyhazovat. Zaženu nepořádek do přijatelných mezí (úplně vymýtit ho totiž nedokážu). Ve chvíli, kdy mám před sebou prázdný stůl, pak zažívám obrovskou úlevu. A pingpongové míčky jsou mi ukradené.

Vyhazování starých krámů jako duchovní cvičení

Jedno z největších potěšení, které znám, je pohled do úplně prázdné poličky nebo šuplíku, které byly celá léta zavalené množstvím zcela nepotřebných, ale zdánlivě nevyhoditelných věcí (typickým příkladem je nakřáplý keramický asi-sněhulák, kterého vaše dítě vyrobilo před pěti lety ve školce, nebo opékač vaflí, který sice už dva roky nefunguje, ale stále si umiňujete, že ho dáte opravit). Prázdná polička nebo šuplík mi dělají radost svým neviditelným potenciálem: ještě v nich nic není, teprve do nich můžu něco dát a odstartovat tak nový, jistě lepší začátek.

Tento týden jsem čelila zdánlivě nevyhoditelným krámům v pokoji svých dětí, které odjely na prázdniny a zanechaly za sebou police plné nepořádku (vždycky se divím, jak ho za svůj krátký život stihly nahromadit tolik, ale očividně se to stihnout dá). Umínila jsem si, že každou jednotlivou věc vezmu do ruky a vrátím do poličky jen v případě, že si to opravdu zaslouží. Ty ostatní poputují do pytle na odpadky. A zjistila jsem, že staré krámy se vyhození brání nejrůznějšími psychologickými triky. Tak například…

…snaží se vás přesvědčit, že je ještě někdy můžete potřebovat. A snaží se do vaší přízně vloudit pomocí různých „co kdyby“. „Co kdybychom ještě někdy potřebovali tuhle starou děravou pláštěnku?“

…citově vydírají a předstírají, že jsou vzácnými upomínkami na staré časy. Košíček páchnoucích mušlí, které děti nasbíraly na prázdninách u moře, to na mě takhle zkoušel dva roky. Pak jsem si řekla, že jedna mušlička stačí. Umění citového vydírání nejlépe ovládají dětské výrobky z dávných výtvarných a jiných kreativních kroužků. Keramické křápy, moduritové obludnosti, koláže vytrhané z časopisů, vázičky z roliček od toaletního papíru, matlanice vodovkama a temperou… Rozhodla jsem se, že ani dětské výrobky nemají absolutní právo zabírat místo v naší domácnosti. Zvlášť, když jich začíná být tolik, že se vedle nich nedá žít.

…připomínají vám, kolik stály peněz. „Mýdlová laboratoř,“ Betynčin vysněný dárek k předloňským Vánocům, nebo „nehtové studio“, které si Rozárka přála ke čtvrtým narozeninám. Hrály si s nimi asi tak dva dny a od té doby… ach jo.

…tváří se, že by se ještě daly opravit. Jako třeba obří náklaďák na vysílačku, který můj muž dostal od bývalých sousedů s tím, že stačí malá oprava a zase bude jezdit. Trvalo mi čtyři roky, než jsem pochopila, že k té malé opravě nikdy nedojde.

Každá věc, se kterou jsem zamířila do modrého pytle na odpadky, na mě vyzkoušela některou ze zmíněných manipulativních technik a některé nade mnou málem zvítězily: „Přece nebudu tak 1) rozhazovačná, 2) bezcitná, 3) neprozřetelná, abych zrovna tohle vyhodila!“ Ale ve chvíli, kdy jsem tahle pouta zpřetrhala, dostavil se obrovský, osvobozující pocit úlevy.

A mohla jsem se kochat prázdnou poličkou.

Co mi dělá radost: házet lahve od vína do kontejneru a poslouchat, jak se rozbíjejí

Třískání skleněného nebo porcelánového nádobí je známý způsob, jak si ulevit od stresu. V San Diegu dokonce existuje specializovaný salón, kde si rozbíjecí terapii můžete dopřát bez toho, že byste pak museli lézt po podlaze s košťátkem a zametat střepy (15 talířů za 45 dolarů, 6 skleniček na víno za 12 dolarů nebo mix 10 kusů nádobí za 25 dolarů).

Mně je ale většinou tak nějak hloupé rozbíjet skleničky, které potřebuju a nikdy jich doma nemáme dost. O to víc si užívám, když po sobotním večírku nesu do kontejneru s tříděným odpadem baterii vypitých lahví od vína. Obvykle to bývá tak šest až dvanáct kusů, podle počtu účastníků. Jednu po druhé je kulatým otvorem vhazuju do kontejneru na barevné sklo a poslouchám, jak se na jeho dně tříští na kusy. Zažívám přitom takovou zvláštní radost z destrukce, jakou si v každodenním životě můžu dopřát jen málokdy. Třísk! Prásk! Úplně cítím, jak se ve mně probouzí nějaké temnější, divočejší já, a mám chuť zatančit si kolem kontejneru domorodý taneček.

Ale moje první, obyčejnější já je stále při vědomí a je poněkud nervózní z toho, že sousedi teď podle počtu třísknutí velmi přesně vědí, kolik jsme toho zase včera večer vypili. Takže když rozbiju i poslední lahev, vyhodím krabici do kontejneru na papír, vytáhnu z kapsy klíče a šourám se nahoru.

Proč je tak těžké vyhodit knihu?

Vyhazování věcí, které se doma hromadí, je zvláštní způsob, jak být šťastnější. Většina věcí jako by měla jakousi vlastní vůli, kterou se vyhození vší silou vzpírá. Ať už je to zmrzlinovač, který jste tři roky nepoužili a jen zabírá místo ve skříňce pod dřezem. Nebo keramický svícínek, který jste koupili na dobročinném bazaru ve školce jen proto, že vám bylo blbé nic nekoupit. Anebo hromada odstřižků látek, které se už celá léta tváří, že se jednou na něco budou hodit (a ta chvíle pořád nepřichází). Když se je chystáte odnést do kontejneru, upírají na vás (neviditelné) oči a šeptají text z písničky Zdeňka Svěráka: „Neopouštěj staré známé pro nové!“ Snaží se ve vás vzbudit pocit viny a pochybnosti, jestli vám to potom nebude líto.

Ale když vydržíte a odoláte jejich citovému vydírání, odměnou vám je nejen kousek uvolněného místa, ale hlavně neočekávaný pocit úlevy. „Říká se, že nevlastníme své věci, ony vlastní nás,“ napsal Fredric Neumann, ředitel Centra pro léčbu úzkosti a fobií newyorské nemocnice White Plains. „Za to, že něco vlastníme, vždycky platíme nějakou cenu: hledat místo na zaparkování auta, odnášet diamantový náramek do sejfu v bance a potom pro něj zase chodit, když si ho chcete vzít, mít tolik bot že už ani nedokážete najít ty, které opravdu chcete…“ Tentýž lékař vzpomíná na pacienta, který byl v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci, věděl, že umírá, a přesto trval na tom, aby jeho sestra odnášela domů plastové příbory, které dostával ke každému jídlu. Bylo mu líto je vyhodit.

Jeden druh věcí ale pokusům vyhození vzdoruje ještě zarputileji než plastové příbory, keramické svícínky nebo zmrzlinovače. Jsou to knihy. V ložnici máme všechny čtyři stěny pokoje – všude tam, kde nejsou okna nebo dveře – obestavěné knihovnami, sahajícími skoro až do stropu. Vejde se tam asi tak 1500 knih. Mělo by to stačit. Ale nestačí. Pokaždé, když přineseme domů nějakou novou, musíme ji násilím vtěsnat do poličky anebo provizorně uložit na vršící se hromadu vedle nočního stolku.

Samozřejmě, že z těch 1500 knih drtivou většinu tvoří ty, o nichž s naprostou jistotou víme, že je už nikdy v životě nebudeme číst. Přesto se jich z nějakého důvodu nedokážeme zbavit. I kdyby to byla příručka zdravovědy z 50. let, náborová brožura Svazarmu nebo podřadná detektivka, koupená v trafice cestou na plovárnu, knihy se dovedou tvářit, že jsou něco víc než ostatní obyčejné věci. „Jsme vznešené! Představujeme duchovní hodnotu!“ přemlouvají vás, když se je snažíte zanechat u kontejneru s tříděným odpadem (i kdyby šlo o kuchařku Jiřiny Bohdalové nebo romány Báry Nesvadbové). Už se mi párkrát stalo, že jsem pár knih – především těch dětských, řádně ohmataných – takhle přinesla od popelnic zpátky, protože jsem prostě nesnesla pocit, že je tam musím nechat.

A i když to dokážu, uvolněné místo v knihovně nikdy nemá dlouhého trvání. Můj muž má totiž zvláštní zalíbení v nacházení starých věcí u kontejnerů. Především knih.

Jaká je vaše tolerance vůči nepořádku?

Uklízení je pro mě jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Je to jedna z těch činností, které mi dělají radost a dobíjejí mě energií i přesto, že se mi do nich původně nechtělo. Naopak byt zavalený nepořádkem mi svým způsobem energii vysává.

Přesto mi můj muž denodenně opakuje, že jsem bordelářka. Zásadně se totiž lišíme v tom, co si představujeme pod pojmem „bordel“. Pravda je, že kdyby se senzibilita vůči nepořádku dala objektivně změřit jako atletická disciplína, on by pravděpodobně usiloval o medaili na olympiádě, zatímco já bych se neprobojovala ani na okresní přebor. Pokaždé, když přichází z práce domů, skenuje celou domácnost neviditelným radarem a okamžitě identifikuje zóny nepořádku, které já jsem přehlédla s optimistickým pocitem, že už je uklizeno. Pod mým prahem rozlišovacích schopností se často nachází například…

…drobky na kuchyňské lince

…rozházené boty v předsíni

…kartáč na vlasy na jídelním stole s chumáčem vlasů zamotaným mezi štětiny

…svetr, ve kterém jsem přišla domů, pohozený na posteli

…hrnek od čaje na podlaze vedle postele, který tam stojí možná už dva dny a tudíž tak nějak začíná vypadat, že tam patří

…dětské (a, no dobrá, asi i moje) pantofle, zakopané pod gaučem.

V mých očích jsou to jen takové drobné pihy krásy, které se úplně klidně vejdou do škatulky „celkem uklizený byt“. Úplně klidně se dokážu vedle nich posadit a číst si (právě teď, když píšu tenhle článek, se vedle mě na jídelním stole srocují dva hrnky od snídaně, neotevřený dopis ze spořitelny a několik Betynčiných písemek z matiky). Když mě můj muž takhle přistihne, propadne spravedlivému rozhořčení. V jeho očích je to totéž, jako bych klidně seděla a četla si vedle dřezu plného několik týdnů neumytého nádobí a hnijících zbytků.

Přesto si nemyslím, že jsem doopravdy bordelářka. Souhlasím s myšlenkou, že uklidit si okolo sebe pomáhá tomu, abyste si udělali pořádek i v duši.

Uklízím ovšem jenom ten nepořádek, který dokážu vidět…

Čím větší úložný prostor doma máte, tím víc starých krámů nejspíš vlastníte

75 procent Američanů prý nemůže zaparkovat auto ve své vlastní garáži, protože ji mají tak přeplněnou starými krámy, že se jim tam auto prostě nevejde.

I když garáž nevlastním, tomuhle naprosto rozumím. Zdá se mi, že ať dostanu ve svém příbytku k dispozici jakkoli velký úložný prostor – ať už jde o skříňku pod dřezem, malou komoru, sklepní kóji nebo třeba celou půdu – během určitého časového období se sám od sebe zaplní. Postupně si do něj najdou cestu všechny ty věci, které vlastně tak úplně nepotřebujeme, ale nechce se nám je vyhodit, protože

• by se mohly ještě hodit
• Jsme je koupili za spoustu peněz a teď je nám trochu hloupé, že je vlastně nepoužíváme
• se chystáme, že je dáme spravit, jenom se k tomu nemůžeme rozhoupat
• jsme je od někoho dostali/zdědili
• doufáme, že jejich čas ještě přijde (to se týká hlavně odložených grilů, kánoí, rotopedů, malířských stojanů a dalšího náčiní, na které nemáme čas)

Myslím, že je to skoro fyzikální zákon, který by se dal vyjádřit pomocí nějakého vzorce. Čím větší úložný prostor máte, tím víc nepotřebných krámů vlastníte.

Ještě že nemáme tu garáž.

8 tipů, jak najít ztracené věci, od profesionálního hledače

Michael Solomon je člověk, kterého bych potřebovala mít doma každé ráno. Mohl by přespávat třeba v kuchyni na gauči a ráno být po ruce ve chvíli, kdy potřetí zoufale vysypávám kabelku, abych našla ztracené klíče, nebo prohrabávám šuplík s dokumenty ve snaze objevit rodné listy svých dětí (protože dneska jim mám jít zažádat o cestovní pas).

Michael Solomon je totiž profesionální hledač ztracených věcí. A taky je to hodný starší pán, který – zatímco s kapkami studeného potu na čele vysypáváte zásuvky z psaciho stolu a horečně listujete v šanonech – vás pohladí po vlasech a řekne vám, že žádné ztracené věci neexistují. Jenom přemístěné. Takže než se pustíte do toho vysypávání šuplíků, dejte si kávu a pěkně se uklidněte.

Tady jsou jeho hledačské tipy:

1. Nehledejte to. I když vás to pudí okamžitě začít převracet naruby celý byt, nezačínejte s tím hned. Nejdřív se pořádně zamyslete, kde byste s hledáním měli začít.
2. Neexistují ztracené věci. Jenom nesystematičtí hledači. (I když zrovna tímhle si nejsem tak úplně jistá. Třeba o kimonu, které Betynka nosila na hodiny taekwonda, jsem téměř určitě přesvědčena, že se propadlo do alternativního vesmíru.)
3. Je to tam, kde by to mělo být. Pokud klíče nebo sluneční brýle ukládáte na jeden konkrétní věšák nebo poličku, je velmi pravděpodobné, že tam někde budou. Anebo někde poblíž. „Věci mohou po domácnosti putovat, ale většinou se nedostanou dál než 45 centimetrů od svého původního umístění. Ale tenhle malý přesun může způsobit, že jsou neviditelné,“ vysvětluje Michael Solomon. „Tomuhle okruhu s poloměrem 45 centimetrů říkám ,heuréka zóna‘. A právě tu byste měli prozkoumat nejpečlivěji.“
4. Je to tam, kde jste to naposledy používali. Zamyslete se, kdy jste danou věci měli v ruce naposledy.
5. Díváte se přímo na to, ale nevidíte to. Tohle se podle Michaela Solomona skutečně stává. Především lidem ve stavu paniky ze ztráty nenahraditelných předmětů.
6. Pozor na kamufláž. Věci jsou často přesně tam, kde mají být, jenom jsou něčím zakryté. „Nejčastěji to bývají noviny nebo sombréro,“ tvrdí Michael Solomon.
7. Hledejte jen jednou. Nevracejte se na místa, která jste už jednou důkladně prohledali. Přestože vypadají tak slibně. (S tímhle mám skutečně problém. Zejména v onom stavu paniky, řekněme, ze ztráty techničáku na auto, jsem schopna ten zpropadený proutěný košíček na poličce v kuchyni prohledat třeba čtyřikrát, vždycky s novou zoufalou nadějí.)
8. Možná jste to nebyli vy. Pokud nic nevyjde, vždycky je tu ještě možnost, že hledanou věc ztratil (přemístil) někdo jiný. V tom případě máte útěchu alespoň v tom, že jste v tom nevinně.