Uklízení je pro mě jeden ze způsobů, jak být šťastnější. Je to jedna z těch činností, které mi dělají radost a dobíjejí mě energií i přesto, že se mi do nich původně nechtělo. Naopak byt zavalený nepořádkem mi svým způsobem energii vysává.
Přesto mi můj muž denodenně opakuje, že jsem bordelářka. Zásadně se totiž lišíme v tom, co si představujeme pod pojmem „bordel“. Pravda je, že kdyby se senzibilita vůči nepořádku dala objektivně změřit jako atletická disciplína, on by pravděpodobně usiloval o medaili na olympiádě, zatímco já bych se neprobojovala ani na okresní přebor. Pokaždé, když přichází z práce domů, skenuje celou domácnost neviditelným radarem a okamžitě identifikuje zóny nepořádku, které já jsem přehlédla s optimistickým pocitem, že už je uklizeno. Pod mým prahem rozlišovacích schopností se často nachází například…
…drobky na kuchyňské lince
…rozházené boty v předsíni
…kartáč na vlasy na jídelním stole s chumáčem vlasů zamotaným mezi štětiny
…svetr, ve kterém jsem přišla domů, pohozený na posteli
…hrnek od čaje na podlaze vedle postele, který tam stojí možná už dva dny a tudíž tak nějak začíná vypadat, že tam patří
…dětské (a, no dobrá, asi i moje) pantofle, zakopané pod gaučem.
V mých očích jsou to jen takové drobné pihy krásy, které se úplně klidně vejdou do škatulky „celkem uklizený byt“. Úplně klidně se dokážu vedle nich posadit a číst si (právě teď, když píšu tenhle článek, se vedle mě na jídelním stole srocují dva hrnky od snídaně, neotevřený dopis ze spořitelny a několik Betynčiných písemek z matiky). Když mě můj muž takhle přistihne, propadne spravedlivému rozhořčení. V jeho očích je to totéž, jako bych klidně seděla a četla si vedle dřezu plného několik týdnů neumytého nádobí a hnijících zbytků.
Přesto si nemyslím, že jsem doopravdy bordelářka. Souhlasím s myšlenkou, že uklidit si okolo sebe pomáhá tomu, abyste si udělali pořádek i v duši.
Uklízím ovšem jenom ten nepořádek, který dokážu vidět…