5 důvodů, proč se tak často rozhodneme špatně

• Mám si pořídit psa?
• Mám jet na služební cestu, když má moje dcera koncert v hudebce?
• Mám se učit francouzsky, když mi všichni říkají, že je to jazyk na nic a jedině němčina má budoucnost?
• Mám vstoupit do druhého pilíře?
• Mám se s ním rozejít, a co když už třeba nikdy nikoho nepotkám?
• Čokoládovou nebo vanilkovou?

Když se nemůžete rozhodnout, představte si, že neradíte sobě, ale někomu jinému

Jsem tak nerozhodná, že některé otázky nechávám viset ve vzduchu nerozřešené celé týdny nebo měsíce. A ty nejpalčivější mi vydrží i celé roky. Pravděpodobně doufám, že rozhodování budu nakonec ušetřena, protože se dilema nějak rozsekne beze mě, samo od sebe. Což se také často stane, jenže výsledek není vždycky takový, jaký bych si přála.

Otázky, nad kterými stále do kolečka váhám, jsou třeba tyhle:

• Máme si pořídit psa?
• Mám poslechnout finančního poradce, který nám nabízí nové a prý lepší podmínky pro hypotéku?
• Červené, nebo bílé?
• Němčina, nebo francouzština?
• Mám přestat předstírat, že dárky se zázračně objevují pod stromečkem, zatímco venku vyhlížíme Ježíška a já si odskočím domů pro svetr? Děti moc dobře vědí, jak to je, a celou bleskovou akci mi provokativními dotazy rok od roku znesnadňují. Ale pořád všichni věříme na Ježíška.
• Máme obětovat největší místnost v bytě a nechat ji rozdělit přepážkou na dva dětské pokoje?
• Mám jít spát, nebo zůstat vzhůru a ještě se snažit něco dodělat? (Moje nerozhodnost v tomhle případě často dopadne tak, že usnu v kuchyni zkroucená na gauči u počítače nebo před rozloženým žehlicím prknem.)

Psycholog a ekonom Dan Ariely doporučuje pomůcku, která se mi zdá užitečná: „Představte si, že se nerozhodujete sami za sebe, ale že radíte někomu, koho máte rádi. Tím se vám podaří získat odstup a rozhodnout se lépe, racionálněji.“

Při jednom ze svých experimentů položil účastníkům otázku: „Představte se, že lékař, ke kterému chodíte už deset let, vám doporučil velmi nákladnou léčbu. Šli byste se o tom poradit ještě k jinému lékaři?“ „Ne,“ odpověděla většina lidí. (A já jim rozumím, protože by mi taky bylo hloupé nedůvěřovat svému oblíbenému panu doktorovi, připadala bych si skoro jako zrádkyně.) Ale když si kontrolní skupina dobrovolníků měla představit kamaráda, kterému mají poradit ve stejné situaci, rozhodně by ho poslali ještě k jinému lékaři.

Když se ve světle téhle rozhodovací pomůcky podívám na svá výše uvedená dilemata, přinejmenším některá z nich tím ztrácejí hodně ze své tíže. Kamarádce bych poradila snadno: „Pořiď si psa, o té hypotéce se poraď ještě s někým jiným, dál věř na Ježíška, dej si červené nebo bílé, to je jedno, a když jsi ospalá, tak jdi hned spát.“

Čeho budeme litovat krátce předtím, než umřeme?

V různých situacích často přemýšlím nad tím, jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala. Australská zdravotní sestra Bonnie Ware toho ví o pozdní lítosti víc než většina z nás: léta pracovala jako ošetřovatelka v hospici a starala se o umírající během posledních týdnů či měsíců jejich života. Když se jich ptala, čeho nejvíce litují nebo co by ve svém životě udělali jinak, znovu a znovu se vynořovala tatáž témata. Pět nejčastějších věcí, kterých lidé litují krátce před smrtí, popsala na svém blogu.

Nevím, jestli je doopravdy možné změnit svůj život tak, aby člověk na smrtelné posteli ničeho nelitoval. Ale žádný z návodů na šťastnější život, které jsem za poslední rok přečetla, nebyl tak nemilosrdně upřímný a přesný jako tenhle.

1. Kdybych tak měl(a) odvahu žít život podle sebe a ne podle toho, co ode mě čekali ostatní. „Tohle je vůbec nejčastější,“ píše Bonnie Ware. „Většina lidí se nepokusí splnit si ani polovinu ze svých snů a musí umřít s vědomím, že to záviselo jen na jejich vlastních rozhodnutích.“
2. Kdybych jen tolik nepracoval(a). „Tohle jsem slyšela snad od každého mužského pacienta, kterého jsem kdy ošetřovala. Propásli dětství svých dětí a společnost svých partnerek. Všichni hluboce litovali toho, že strávili tak velkou část života ve šlapacím kole pracovní existence.“
3. Kdybych tak měl(a) odvahu vyjádřit své pocity. „Hodně lidí potlačuje své pocity, aby měl klid ve vztazích se svých okolím. Výsledkem je, že se spokojují s podprůměrnou existencí a nikdy se nestanou doopravdy sami sebou. (…) Nemůžeme kontrolovat reakce ostatních, ale ať už budou na vaši upřímnost reagovat jakkoli, nakonec to váš vztah pozvedne na novou, zdravější úroveň.“
4. Kéž bych zůstal(a) v kontaktu se starými přáteli. „Každému se na smrtelné posteli stýská po přátelích. Mnozí se nechali tak pohltit vlastním životem, že stará přátelství během let vyšuměla. A v posledních týdnech před smrtí se už často nepodaří ztracené přátele vypátrat.“
5. Kéž bych si dovolil(a) být šťastnější. „Tohle je až překvapivě časté. Mnoho lidí si až ke konci života uvědomí, že štěstí je vaše vlastní volba. Zůstávají zaseklí ve starých vzorcích a zvycích a předstírají před druhými i před sebou, že jsou spokojeni.“

Kdo ví lépe než my sami, co nás udělá OPRAVDU šťastnějšími? Všichni ostatní!

„Nikdy nikde nepracoval, nechodí k zubaři a bojí se psů. Budeš se za něj stydět!“ řekla mi maminka, když jsem kdysi přivedla domů nového chlapce. Měla pravdu, ale trvalo mi několik měsíců, než jsem to zjistila.
„Na co si s sebou bereš troje sandály, stejně je tam nebudeš nosit,“ říkal mi můj muž, když jsem balila na dovolenou. A měl pravdu, dvoje sandály zůstaly čtrnáct dní v kufru.
„Ta kniha je hrozně nudná,“ říkala mi kamarádka. Ale stejně jsem si ji koupila… a přestala číst na straně dvacet pět.
„Ten salát si tady nedávej, většinou je hnusný,“ říkali mi kolegové. Ale stejně jsem ho musela ochutnat a zjistit, že je hnusný.
Nerada zkrátka akceptuji dobře míněné rady, ačkoliv nejsem moc dobrá v odhadování toho, co mě doopravdy udělá šťastnější.
Psycholog Daniel Gilbert ovšem zjistil, že dobré rady jsou opravdu nad zlato. A kdo je způsobilý vám takovou radu dát? Kdokoli. Opravdu kdokoli, kdo prošel podobnou zkušeností, jakou se právě chystáte podstoupit vy. Úplně každý, kdo už zažil to samé, prý dokáže odhadnout lépe než my sami, jestli se nám to bude líbit nebo ne.
Na tohle téma dokonce provedl pokus, kdy několik žen mělo podstoupit pětiminutovou schůzku se stejným mužem. Některé ženy předem dostaly jeho fotografii a základní informace o jejho povaze a zájmech. Jiné ženy se dozvěděly jenom to, jak se rande líbilo jejich předchůdkyním. Ukázalo se, že ty, které se musely spoléhat pouze na mínění ostatních, dokázaly mnohem lépe předem odhadnout, jak se jim rande bude líbit.
„V mnoha oblastech života dokáže zkušenost náhodně vybraného člověka překonat váš vlastní odhad. My všichni dáme přednost výletu do Paříže před operací žlučníku. Rozdíly mezi vámi a ostatními lidmi jsou tak bezvýznamné, že chcete-li zjistit, jak se vám něco bude líbit, prostě se zeptejte někoho, kdo to už zažil,“ říká Gilbert.

Vybrat si marmeládu v obchodě nás stojí víc energie než se rozhodnout, co budeme dělat po zbytek života

Před pár dny jsem strávila několik opravdu náročných okamžiků mezi regály s pochutinami v Tescu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli koupit arašídové máslo s kousky arašídů nebo bez nich. Recept, který jsem s ním chtěla připravit, jasně předpisoval arašídové máslo hladké. No jo, jenže na chleba je zase lepší to s těmi kousky arašídů. Dilema ohledně šedesátikorunové investice mě tak vyčerpalo, že jsem vzápětí přihodila do košíku pár dalších zbytečností ve zhruba trojnásobné hodnotě.

Když jsem se rozhodovala, jestli koupit byt, ve kterém teď bydlíme, jestli nastoupit do práce, ve které teď pracuji, nebo jestli si vzít svého muže, trvalo mi to jen pár vteřin. Věděla jsem to hned. Tak proč je najednou tak těžké se rozhodnout, jestli mám jet do práce šestadvacítkou nebo metrem?

Docela mi udělalo radost, když jsem zjistila, že tento fenomén se netýká jenom mě. Američtí profesoři marketingu Aner Sela a Jonah Berger mu věnovali celou studii pod názvem Decision Quicksand: When Trivial Choices Suck Us In (Tekuté písky rozhodování: Když nás pohlcují bezvýznamná dilemata). Pozorovali při rozhodování několik desítek respondentů a zjistili, že úplně nejhorší situace nastane, když se máme rozhodnout mezi dvěma víceméně podobnými prkotinami (vanilkovou nebo čokoládovou?) a dostaneme na to hodně času. Čím víc energie a času totiž rozhodováním strávíme, tím se nám jeho výsledek zdá důležitější, a čím víc nad tím dumáme, tím víc se výběr nejvýhodnějšího balení toaletního papíru stává otázkou hodnou hlubokého zamyšlení a seriózních výpočtů.

„Většina rozhodnutí nevyžaduje rozsáhlý sběr informací,“ píše Gretchen Rubin ve svém Projektu štěstí. Asi to tak je (pokud zrovna nehledáte nejlepší hypotéku). U těch triviálních totiž na výsledku moc nezáleží. A u těch důležitých většinou sami přesně víme, co chceme.

Jak se rozhodnout, abych toho později nelitovala

V životě jsem si koupila desítky nepohodlných (ale zlevněných) bot, vystála spoustu nekonečných front a šla na rande s několika dost podivnými chlapíky – jenom proto, že jsem se bála, že daný objekt už později nebude k mání. A že toho pak budu litovat.

Představa, že „potom budu litovat“, mě často pohání, abych se pouštěla do věcí, o které vlastně zas až tak moc nestojím. Dodnes ale nevím, čeho „pak“ budu doopravdy litovat a čeho ne…

Zajímavou pomůcku pro rozhodování jsem našla na blogu Daniela Pinka: „Říkám tomu Test očima mého devadesátiletého já. Představím si, že je mi devadesát a ohlížím se za svou minulostí. Co si přeju, abych ,tenkrát‘ býval udělal v této situaci? Ve většině případů mé devadesátileté já chce, aby moje současné já inteligentně riskovalo, spíš než se riziku vyhýbalo, a aby jednalo ušlechtile, ne jako mizera.“

Jsem si poměrně dost jistá tím, že moje devadesátileté já by si nepřálo, abych si bývala koupila ty růžové sandály na podpatku, ve kterých se skoro nedá chodit. Jenže kdybych to neudělala, nikdy bych nezjistila, jak příšerně jsou nepohodlné… a možná bych litovala ještě víc.

P.S. Podle studie, provedené nedávno na Univerzitě v Illionis, nejčastěji litujeme ztracených lásek a nenaplněných vztahů. Miluju, když vědci pracně dokazují to, co máme všichni před očima.