Proč svou rodinu nutím večeřet u stolu, i když se nám nechce

S pravdou ven: rodinná večeře u společného stolu je ideál, o který se svými rodinnými příslušníky svádím kruté boje. Můj muž do sebe po příchodu z práce, hnán vlčím hladem, často nahází vestoje u lednice takové množství jídla, že regulérní večeři pak bojkotuje. Mé děti by daly nevímco za to, aby mohly večeři konzumovat v nepohodlné zkroucené poloze u televize (a sypat brambory pod pohovku) nebo na psacím stole u počítače (a kydat kečup do klávesnice).

A i já sama si často říkám, jestli by nebylo příjemnější, kdybych se mohla najíst sama. V klidu. Bez toho, že by mnou uvařené dobroty někdo stále komentoval slovy: „Fuj, tohle nejím.“ „A co je tohleto zelené?“ „Ble, hrášek.“ Bez věčných hádek o množství kečupu, který se smí nalít na špagety. Bez běhání pro další a další ubrousky. Bez šťávy, rozlité po stole.

Jenže mám pocit, že jestli se někde tvoří opravdová rodina, je to právě u stolu při společné večeři. Když jsem byla malá, moje máma s námi jedla jenom o Vánocích. Při všech ostatních večeřích jenom běhala po kuchyni, postávala u kuchyňské linky a obsluhovala nás. Pamatuju si, jak jsem byla překvapená, když jsem zjistila, že ostatní maminky jedí. A taky mi to bylo trochu líto.

Mimochodem: podle průzkumu, který provedlo americké Národní centrum pro závislosti a zneužívání návykových látek, děti, které večeří s rodiči, méně často kouří, pijí alkohol a berou drogy. Taky většinou jí zdravěji, mají lepší známky a víc čtou.

Tak proto svádím věčné nevyhrané bitvy s Večerníčkem, se seriálem Simpsonovi a s televizními zprávami o pár minut společného času – upřímně řečeno, je to jediný čas, který ve všední den tráví celá naše rodina pohromadě.

*

Již zítra přinese Šťastný blog rozhovor s panem Cuketkou!

Jak to, že doma musím všechno dělat já? A jak to, že můj muž si o sobě myslí totéž?

Tři oříšky pro Popelku

„To tady v tý domácnosti musím všechno dělat já?“ zpražil mě včera můj muž po příchodu z práce. Jeho výtka se týkala mého svetru, ledabyle pohozeného přes postel, a skleničky se šťávou na opěradle křesla.
Zacloumal mnou pocit trpké nespravedlnosti. Než vstoupil do dveří, stihla jsem vyprázdnit pračku, naplnit pračku, vyprázdnit myčku, naplnit myčku, vybrat hnusy z výlevky v dřezu a zlikvidovat nějaké divné fleky na podlaze okolo křesla (teď mě napadá, že asi byly od té šťávy). „To tady v tý domácnosti musím všechno dělat já?“ byla replika, kterou jsem považovala za součást svého vlastního repertoáru.
Tenhle týden jsem ji v duchu použila nejméně třikrát: když jsem koštětem zabíjela pavouka na stropě v koupelně, a bála se, že mi pak mrtvý pavouk spadne na hlavu; když jsem ze šuplete v ledničce drhla nános po zplesnivělých chili papričkách; a když mi soused z bytu pod námi svěřil svou teorii o mokrých flecích na svém stropě přesně v místech, kde se nachází naše vana.
Jak se možné, že já dělám v naší domácnosti skoro všechno a můj muž je zcela upřímně přesvědčen o tomtéž (tedy že skoro všechno dělá on)?
Naštěstí v tom nejsme sami. Průzkumy mezi manželskými páry ukazují, že nadpoloviční většinu domácích prací dělá podle svého přesvědčení skoro každý. Kdyby se podíly jednotlivých partnerů sečetly, na jednu domácnost v průměru připadá 115% domácích prací (tedy o 15% víc, než kolik jich ve skutečnosti je).
Důležité je, nesnažit se tomu druhému brát tu iluzi.
(A přitom vědět, jak je to doopravdy.)

Pro ty, kdo neslaví Valentýna: 11 věcí, které i tak můžete udělat pro svého partnera

Pravděpodobně jste na tom stejně jako 98 procent mých přátel a Valentýna neslavíte. Umělohmotná romantika všudypřítomných růžových srdíček vám leze na nervy. Právě pro vás tady je několik způsobů, jak svátek lásky oslavit jaksi mimochodem, partyzánsky, tak, že o tom budete vědět jenom vy. A bude vás to stát jen minimální námahu.

Já tedy alespoň tento týden zkusím…

…nemluvit ječivým nebo kňouravým hlasem

…nepočítat, kolikrát tento týden vedl děti do školy a do školky on a kolikrát já

…neříkat, že je na něm řada s… (doplňte jakoukoli neoblíbenou činnost)

…uvařit rizoto tak, jak ho má rád, i když vím, že je to špatně a že Jamie Oliver by asi omdlel, kdyby to viděl

…nesvítit mu do očí, když si v posteli čtu a on se snaží usnout

…nepouštět teplou vodu v kuchyni, když se sprchuje (platí pouze máte-li doma karmu nebo plynový kotel)

…vyžehlit jeho oblíbené tričko, které už měsíc leží úplně na dně koše s prádlem na žehlení

...nepřipomínat mu všechno třikrát a věřit, že si to zapamatoval už napodruhé

…nenechávat si klíčky od auta ve své tašce, takže je pak nemůže najít

…neklást mu zásadní otázky o budoucnosti našeho vztahu, když ještě (nebo už) skoro spí

…nepůjčovat si jeho holicí strojek na holení nohou

 

 

 

6 důvodů, proč bychom se měli líbat co nejčastěji

Jih proti Severu

Vášnivých mileneckých polibků je každému z nás v životě přiděleno jen limitované množství. Ovšem ty ostatní – pusy dětem, manželům a rodičům, ňuchňání s batolaty, kočkování s předškoláky, objetí s kamarády – si můžeme užívat bez omezení. Dokonce bychom měli. Protože kdo se líbá, je šťastnější.

1. Alespoň pět denně. Psycholožka Sonja Lyubomirsky ve své knize The How of Happiness zmiňuje studii, jejíž účastníci byli rozděleni do dvou skupin. „Nelíbači“ nedělali nic, „líbači“ měli za úkol se políbit nebo obejmout alespoň pětkrát denně s co nejvíce různými lidmi. Mělo se jednat o „frontální, nesexuální kontakt, do něhož jsou zapojeny obě paže obou účastníků“. Přestože to zní hrůzostrašně, „líbači“ byli po měsíci opravdu šťastnější než „nelíbači“.
2. Nejen šťastnější, ale i zdravější. Ženy, které často dostávají pusu od manžela, mají nižší krevní tlak.
3. Obejměte je, když je chcete nakopnout. Tahle strategie se mi docela osvědčila. Když mě některá z mých dcer vytočí svým kňouráním tak, že bych je chtěla zadupat do země, místo toho je pevně obejmu. Jednak si tím nenápadně ventiluju vztek, jednak je to obvykle zklidní (protože mají pocit, že je chápu a dávám jim v jejich kňourání za pravdu), takže fňukací krize je na nějaký čas zažehnána.
4. Budete doma oblíbenější. Lidé cítí o 47% větší blízkost k těm rodinným příslušníkům, kteří často dávají najevo své city.
5. Možná dostanete větší dýško. Ano, funguje to dokonce i v restauraci. Zjistilo se, že číšníci a servírky, kteří se svých hostů během toho, co je obsluhují, nenápadně, takřka nepostřehnutelně dotknou, dostávají o 3 procenta větší spropitné.
6. Správný polibek nebo objetí by mělo trvat alespoň šest vteřin. Při této délce se totiž v mozku optimalizuje proudění oxytocinu a serotoninu, látek, které výrazně zlepšují náladu.

 

***Naopak zdvořilostní líbání na uvítanou nebo při přání k narozeninám je pro mě osobně dost stresující. Jednak nezvládám techniku. Nikdy nevím, která část těla se má přesně dotýkat které (je to pusa na tvář, nebo spíš tvář na tvář, nebo je to jenom takové přiblížení a ne skutečný dotek?). Taky si nejsem jistá, z které strany mám začít, snažím se to uhodnout podle pohybů líbacího partnera a často hádám špatně, takže různě podivně cukám hlavou a narážím do druhého nosem. A konečně samotný intimní kontakt s ne úplně blízkým člověkem mě přivádí do rozpaků, není mi to úplně příjemné a děsím se, že stejně nepříjemné je to i tomu druhému. Takže elegantní bezprostřední Francouzka ze mě asi nikdy nebude.

 

Proč se v manželství nedávají jedničky s hvězdičkou?

„Neučíte se pro známky, učíte se pro sebe,“ říkali nám ve škole. Plný význam tohoto rčení jsem ovšem pochopila až díky rodinnému životu. Kvůli jedničce s hvězdičkou bych udělala ledacos – třeba umyla tu mastnou špínu nahoře na policích nebo se naučila vařit koprovku. Můj muž, na rozdíl od paní učitelky, mi je ale zásadně nedává. Ne že by to dělal schválně. Prostě ho to nenapadne.

Jedničky s hvězdičkou jsou moje celoživotní droga. Od té doby, co jsem je přestala dostávat do žákovské knížky, jsem se kvůli nim dopustila nejrůznějších pošetilostí. Naučila jsem se vařit boršč, který mi nechutná. Chodila jsem na koncerty alternativních hudebníků, které mě nebaví. Umyla jsem okna v půlce ledna. Ušila kompletní mikulášský kostým. Přečetla několik velmi nudných knih. To všechno jen proto, aby se mi dostalo pochvaly, uznání, nebo aspoň malého bezvýznamného plus.

Největší lekci ohledně jedniček jsem ale dostala asi před měsícem. Můj muž absolvoval operaci kolena a mým úkolem bylo dovézt ho z nemocnice domů. Abyste rozuměli: naučila jsem se řídit teprve před pár lety. A to špatně. (Pokud vás někdy v pražských ulicích rozzuřila řidička s vytřeštěnýma očima, která při sebemenší dopravní složitosti zpomaluje a zastavuje uprostřed nejhustšího provozu, byla jsem to já.) Ale postupem času jsem se přece jen zlepšila, moje řidičské sebevědomí vzrostlo a čekala jsem, že můj muž, který se mnou za volantem neseděl v autě asi tři roky, to ocení.  Přímo jsem se tetelila v očekávání opravdu velké, dvakrát podržené jedničky s hvězdičkou.

Ocenil mě slovy: „Proč tam prosímtě nedáš trojku? Přidej plyn! Plyn! Můžeš mi vysvětlit, proč jedeš v tomhle pruhu?! Bacha, tam byla díra! Koukej, kam jedeš! No to se nedivim, že je to auto tak vymlácený!“

Takže od té doby už vím, že to opravdu nedělám pro známky. Dělám to pro sebe, ať je to cokoliv. A když vykonám nějaký obzvlášť významný čin, jako je třeba vyžehlení hromady prádla, na jejímž úpatí některé kousky ležely třebas i rok a půl, dávám si jedničky s hvězdičkou sama. Ostatně, já sama vím nejlíp, kdy si je opravdu zasloužím.

A jsem fakt šťastnější.

Chci být turistou ve svém vlastním městě!

Před pár dny jsem si zahanbeně uvědomila, že mé dcery, celoživotní Pražačky, ve svých pěti a skoro devíti letech ještě nikdy neviděly v akci figurky na staroměstském orloji. A s ostatními krásami hlavního města na tom nejsem o moc líp. Přes Karlův most jsem za posledních deset let přecházela – to vím přesně – jednou. V parku na Kampě jsem byla asi dvakrát. A v zahradách Pražského hradu…ehm, nikdy.

Upřímně řečeno, v pražských pamětihodnostech jsem se vyznala líp v době, kdy jsem žila v pohraničním městečku a do vysněné metropole jezdila jenom na školní exkurze. Dnes by mi mohla dělat průvodkyni třeba sestřenka mého muže, která je doma v Clevelandu ve státě Ohio a do Prahy jezdí jednou ročně na návštěvu.

Dělá mi ale radost, že v tom nejsem sama. Podle studie, kterou provedly dvě profesorky marketingu z Kalifornské univerzity, průměrný obyvatel jakéhokoli velkého města (testovali to na Chicagu a Londýně) navštíví za celý svůj život ve svém městě méně pamětihodností než turista během dvoutýdenního pobytu. Proč? Atrakce, které máme trvale na dosah ruky, nás prý tolik nelákají, protože máme pocit, že je můžeme navštívit někdy jindy. Až budeme mít víc času. Třeba příští víkend nebo příští rok.

Vzpomínám si na jednoho mladého Pařížana, který mě kdysi provázel chodbami Louvru. A jak mě pohoršilo, když přiznal, že ve svých šestadvaceti letech je v Louvru poprvé v životě.

Teď mu rozumím.

Můj muž na mě promluví i dvakrát za večer. (Když mám štěstí.)

To už pokládám za docela dobré konverzační skóre. Na poměry naší domácnosti to je večer naplněný bohatým a utěšeným rozhovorem. Jako například včera po večeři.

Já (rafinovaně nahazuji téma, o kterém doufám, že ho zaujme): „Přišel ti taky e-mail od Tomáše? Zve nás k nim na chalupu na ochutnávku slivovice.“

On: „Jo, něco mi přišlo.“

Já: „Máme mu dát co nejdřív vědět, jestli dorazíme, aby pro nás připravili spaní.“

On: „Uvidíme. Musím se podívat do diáře.“ ¨

Já: „Pozval taky Kamila s Marcelou, Bartíkovy a Roberta, jenže ten pojede bez Zuzany.“

On: „Aha.“

Já: „Nevím, jestli je to proto, že s sebou nechtějí brát děti, takže Zuzana s nimi zůstane doma, nebo už vůbec nechtějí nikam jezdit spolu, aby to zase nedopadlo jako minule, kdy se pohádali ještě před večeří.“

On: (pohled se mu rozostřuje a stáčí se k televizní obrazovce)

Já: „My bychom možná taky mohli jet bez dětí, kdybychom je dali k tvojí mámě. Co myslíš, nebude jí to vadit? Aby jí nepřipadalo, že jí je dáváme na hlídání moc často.“

On: (v tuto chvíli už zřejmě dlí v jiné dimenzi a neodpovídá.)

Já: „Neříkala něco? Posledně jí tam udělaly dost velký binec.“

atd.

Byly časy, kdy jsem se jednostranností  slovní komunikace v našem vztahu vážně a hluboce trápila. Kamarádky, které se svými manžely byly schopné propovídat celý večer u láhve vína, ve mně vzbuzovaly komplex méněcennnosti. Víc než samotný fakt, že si nepovídáme, mi vadily moje obavy, že naše nepovídání by mohlo něco znamenat. („Nepovídá si se mnou, protože nemá o čem. Možná už přemýšlí o tom, že nežijeme spolu, ale vedle sebe. Kdy se mi to asi chystá říct? Možná, že zatímco já tady žvaním, on už v duchu sepisuje žádost o rozvod.)

Jednoho dne jsem ale prožila cosi jako osvícení. Uvědomila jsem si, že tu obrovskou, nepřekročitelnou propast mlčení, která se v mých očích rozevírá v laminátové podlaze naší kuchyně…. můj muž asi vůbec nevidí. To, co pro mě byl večer naplněný zoufalými pokusy tu gigantickou díru ticha něčím zaplnit, byl pro něj docela příjemný, standardní rodinný večer.

V knize Jíst, meditovat, milovat, která mě jinak příliš neoslovila (recenzi najdete velmi brzy na tomto blogu), jsem našla tuhle hezkou formulaci: „Byla schopna radostně sázet sedmikrásky mezi nevysvětlitelné kamenné stěny ticha, které kolem sebe otec někdy stavěl.“ Autorka těmito slovy popisuje svou matku, která celý život strávila jako manželka nemluvného podivínského farmáře, aniž by přitom sama zahořkla a stala se nemluvnou podivínkou.

Takže se teď učím radostně sázet sedmikrásky.