Jíst-meditovat-milovat

Snažím se testovat nejrůznější způsoby, jak dospět ke štěstí v každodenním životě, a tak jsem nemohla přehlédnout také tento: knihu Elizabeth Gilbert Jíst, meditovat, milovat, velký hit v žánru inspirativního popcornového duchovna.

Snad každý už ví, že jde o autorčiny memoáry z jednoroční cesty za hledáním sebe sama, kterou podnikla po náročném rozvodu. Putovala po Itálii, kde ochutnávala místní speciality, meditovala v indickém ašrámu a nakonec se zamilovala na Bali. (A pak o tom napsala bestseller, který prodal sedm milionů výtisků a stal se předlohou hollywoodského filmu s Julií Roberts v hlavní roli, takže je doživotně za vodou a duševní rovnováha jí už nejspíš nechybí.)

Elizabeth Gilbert umí být vtipná a zábavná společnice. „Skamarádila bych se i s hromadou kytu,“ říká ve své knize, a má pravdu. Její styl vyprávění je okouzlující a nechybí jí velký kus sebeironie. Ovšem jen pokud vám zrovna obšírně nelíčí své dialogy s Bohem nebo vás nezahrnuje podrobnostmi o energii, které jí během meditace údajně víří kolem páteře.

Přesto jsem v ní celou dobu nedokázala vidět nic jiného než americkou turistku, která má dost peněz i volného času na to, aby se mohla nimrat ve svém nitru na druhém konci zeměkoule. Není divu, že její kniha se stala mocným marketingovým nástrojem, který do Indie a na Bali láká statisíce duchovně vyprahlých Američanek, které věří, že v exotických kulisách se jejich nudný život zázračně změní. (Turistika na Bali se od vydání její knihy zdvojnásobila a většinu návštěvníků tvoří hledači harmonie – více si můžete přečíst zde.) A pokud si náhodou nemůžete dovolit exotickou duchovní dovolenou, vynahradí vám to některý ze stovek stylových suvenýrů, prodávaných pod hlavičkou Eat, pray, love: třeba modlitebními korálky za 92 $ nebo čajem se skořicovou příchutí za 11,50 $.

Já osobně věřím v pravý opak: snažím se měnit svůj život tam, kde se můj život opravdu odehrává. Jistě, někdy je prima na pár dní odjet a vyčistit si hlavu, ať už na Šumavě nebo třeba v ašrámu. Ale ta skutečná změna je otázkou obyčejných všedních dnů.

Snažím se jíst, meditovat a milovat na Žižkově.

To už pokládám za docela dobré konverzační skóre. Na poměry naší domácnosti to je večer naplněný bohatým a utěšeným rozhovorem. Jako například včera po večeři.

Já (rafinovaně nahazuji téma, o kterém doufám, že ho zaujme): „Přišel ti taky e-mail od Tomáše? Zve nás k nim na chalupu na ochutnávku slivovice.“

On: „Jo, něco mi přišlo.“

Já: „Máme mu dát co nejdřív vědět, jestli dorazíme, aby pro nás připravili spaní.“

On: „Uvidíme. Musím se podívat do diáře.“ ¨

Já: „Pozval taky Kamila s Marcelou, Bartíkovy a Roberta, jenže ten pojede bez Zuzany.“

On: „Aha.“

Já: „Nevím, jestli je to proto, že s sebou nechtějí brát děti, takže Zuzana s nimi zůstane doma, nebo už vůbec nechtějí nikam jezdit spolu, aby to zase nedopadlo jako minule, kdy se pohádali ještě před večeří.“

On: (pohled se mu rozostřuje a stáčí se k televizní obrazovce)

Já: „My bychom možná taky mohli jet bez dětí, kdybychom je dali k tvojí mámě. Co myslíš, nebude jí to vadit? Aby jí nepřipadalo, že jí je dáváme na hlídání moc často.“

On: (v tuto chvíli už zřejmě dlí v jiné dimenzi a neodpovídá.)

Já: „Neříkala něco? Posledně jí tam udělaly dost velký binec.“

atd.

Byly časy, kdy jsem se jednostranností slovní komunikace v našem vztahu vážně a hluboce trápila. Kamarádky, které se svými manžely byly schopné propovídat celý večer u láhve vína, ve mně vzbuzovaly komplex méněcennnosti. Víc než samotný fakt, že si nepovídáme, mi vadily moje obavy, že naše nepovídání by mohlo něco znamenat. („Nepovídá si se mnou, protože nemá o čem. Možná už přemýšlí o tom, že nežijeme spolu, ale vedle sebe. Kdy se mi to asi chystá říct? Možná, že zatímco já tady žvaním, on už v duchu sepisuje žádost o rozvod.)

Jednoho dne jsem ale prožila cosi jako osvícení. Uvědomila jsem si, že tu obrovskou, nepřekročitelnou propast mlčení, která se v mých očích rozevírá v laminátové podlaze naší kuchyně…. můj muž asi vůbec nevidí. To, co pro mě byl večer naplněný zoufalými pokusy tu gigantickou díru ticha něčím zaplnit, byl pro něj docela příjemný, standardní rodinný večer.

V knize Jíst, meditovat, milovat, která mě jinak příliš neoslovila (recenzi najdete velmi brzy na tomto blogu), jsem našla tuhle hezkou formulaci: „Byla schopna radostně sázet sedmikrásky mezi nevysvětlitelné kamenné stěny ticha, které kolem sebe otec někdy stavěl.“ Autorka těmito slovy popisuje svou matku, která celý život strávila jako manželka nemluvného podivínského farmáře, aniž by přitom sama zahořkla a stala se nemluvnou podivínkou.

Takže se teď učím radostně sázet sedmikrásky.