To už pokládám za docela dobré konverzační skóre. Na poměry naší domácnosti to je večer naplněný bohatým a utěšeným rozhovorem. Jako například včera po večeři.
Já (rafinovaně nahazuji téma, o kterém doufám, že ho zaujme): „Přišel ti taky e-mail od Tomáše? Zve nás k nim na chalupu na ochutnávku slivovice.“
On: „Jo, něco mi přišlo.“
Já: „Máme mu dát co nejdřív vědět, jestli dorazíme, aby pro nás připravili spaní.“
On: „Uvidíme. Musím se podívat do diáře.“ ¨
Já: „Pozval taky Kamila s Marcelou, Bartíkovy a Roberta, jenže ten pojede bez Zuzany.“
On: „Aha.“
Já: „Nevím, jestli je to proto, že s sebou nechtějí brát děti, takže Zuzana s nimi zůstane doma, nebo už vůbec nechtějí nikam jezdit spolu, aby to zase nedopadlo jako minule, kdy se pohádali ještě před večeří.“
On: (pohled se mu rozostřuje a stáčí se k televizní obrazovce)
Já: „My bychom možná taky mohli jet bez dětí, kdybychom je dali k tvojí mámě. Co myslíš, nebude jí to vadit? Aby jí nepřipadalo, že jí je dáváme na hlídání moc často.“
On: (v tuto chvíli už zřejmě dlí v jiné dimenzi a neodpovídá.)
Já: „Neříkala něco? Posledně jí tam udělaly dost velký binec.“
atd.
Byly časy, kdy jsem se jednostranností slovní komunikace v našem vztahu vážně a hluboce trápila. Kamarádky, které se svými manžely byly schopné propovídat celý večer u láhve vína, ve mně vzbuzovaly komplex méněcennnosti. Víc než samotný fakt, že si nepovídáme, mi vadily moje obavy, že naše nepovídání by mohlo něco znamenat. („Nepovídá si se mnou, protože nemá o čem. Možná už přemýšlí o tom, že nežijeme spolu, ale vedle sebe. Kdy se mi to asi chystá říct? Možná, že zatímco já tady žvaním, on už v duchu sepisuje žádost o rozvod.)
Jednoho dne jsem ale prožila cosi jako osvícení. Uvědomila jsem si, že tu obrovskou, nepřekročitelnou propast mlčení, která se v mých očích rozevírá v laminátové podlaze naší kuchyně…. můj muž asi vůbec nevidí. To, co pro mě byl večer naplněný zoufalými pokusy tu gigantickou díru ticha něčím zaplnit, byl pro něj docela příjemný, standardní rodinný večer.
V knize Jíst, meditovat, milovat, která mě jinak příliš neoslovila (recenzi najdete velmi brzy na tomto blogu), jsem našla tuhle hezkou formulaci: „Byla schopna radostně sázet sedmikrásky mezi nevysvětlitelné kamenné stěny ticha, které kolem sebe otec někdy stavěl.“ Autorka těmito slovy popisuje svou matku, která celý život strávila jako manželka nemluvného podivínského farmáře, aniž by přitom sama zahořkla a stala se nemluvnou podivínkou.
Takže se teď učím radostně sázet sedmikrásky.
Šťastný blog 
Hezký článek … sakra … asi bych se měl nad sebou zamyslet …
Dobrý den – v první řadě děkuji za objev hezkého přirovnání. Od doby, kdy jsem pochopila, že muž po příchodu z práce potřebuje „oddechový čas“ k přehození výhybky, a to ani pak z ryze genetických důvodů není schopen řešit dvě věci najednou, se tímto netrápím. Miluje mně – hotovo. Já sázím sedmikrásky. A věřte, že mít vedle sebe někoho, pro koho stojí povídání i s kuchyňskými obklady za to, je štěstí. Je to přece tak pěkné – mít někoho s kým mohu i mlčet 🙂
Díky za komentář. Mně prostě nějakou dobu trvalo pochopit, že mlčení není „špatně“.
Moc hezky napsané. Jen mě mrzí, že to, co jsem řešila před dvaceti lety, se znovu opakuje a stále znovu řeší. Už by měl někdo konečně sepsat nějakou příručku o tom, že podivné chování muže nevylučuje jeho láskyplný vztah k rodině …. Ale kdo to má vydržet …:-)
Příručka už je sepsaná a dokonce hodně populární: Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Je tam všechno 🙂
možná to souvisí s věkem, zkušeností, anebo k tomu člověk jednoduše musí dojít; nebát se si přiznat, že společně se dá i mlčet . Jako „mladá“ jsem četla spooousty příruček. Většina z nich skončila ladem na dně posledního regálu, neboť v mladické a nerozvážné pýše jsem stejně odmítala připustit, že problémy soužití se od nepaměti opakují . jen Pepča s Mančou mění jména … Těžko se dožiju, ale myslím, že řešit podobné otázky se budou do skonání věků (ev.prosazení partenogeneze 🙂 ) v pravidelných intervalech. Jen bych ráda zdůraznila, že: „není mlčení jako mlčení“. S někým mlčím – a je mi fajn, s dalšími proto, že už ani za slovo nestojí… ale! chytrá žena pozná, vycítí
„Jíst, meditovat, milovat“ je hodně blbý překlad. Originál-Eat, pray, love-znamená „jíst, modlit se, milovat“. Meditovat je v angličtině „meditate“. Hyperkorektní překlad, moderní ženy se přece nemodlí. I když v kontextu filmu je meditace přesnější. Prase aby se v tom moderním světě vyznalo.
Díky za připomínku. Hrdinka knihy to rozlišuje tak, že modlitba je, když promlouváte k Bohu, zatímco meditace je, když se Bohu snažíte naslouchat. To mi připadá docela trefné. Ale ať už tak nebo tak, vzhledem k tomu, že děj té meditační části se odehrává v indickém ášramu, tak „meditovat“ je asi lepší překlad, z hlediska kulturního kontextu.
Vždyť říkám-v kontextu děje určitě. Překlad názvu je ale sám o sobě chybný, resp. úmyslně chybný. Ale to neva 🙂
U nás je to dost často naopak. Já mlčím a spokojeně přemýšlím o něčem nebo o ničem (to ještě častěji) a přítel po chvíli začne sondovat. „Co je? Proč jsi tak ticho? Ty si se mnou nepovídáš…“ Naštěstí ví, že to není tím, že bych neměla o čem, ale prostě si docela často potřebuju odpočinout, v práci se totiž živím napůl mluvením a napůl psaním. A tak ty nebohé muže docela chápu…
Na internetu jsem hledala něco o mlčenlivosti a náhodou jsem narazila na tento článek. Opravdu mě pobavil, ačkoliv vdaná nejsem. Ráda lidi pozoruji a přemýšlím.
Připojuji odkaz o mužském a ženském smýšlení – k pobavení.
http://www.videacesky.cz/ostatni-zabavna-videa/mark-gungor-pribeh-dvou-mozku?ref=nf
Díky za pozornost. Možná by Vás zaujalo také tohle:
Tak to je opravdu geniální 🙂
Tedy nejen že mi někdy připadá, že vy jste já. Teď se dokonce ukazuje, že váš manžel je ten můj 🙂 Zase se mi ulevilo.
To my sme zrovna vcera sedeli v marine, v kaviarni pri caji a vacsinu casu nikto z nas neprehovoril. Ale tiez mi to uz vobec nevadi. Za tie roky mi je jasne, ze to nic zle neznamena…
Velmi hezké přirovnání jako vždy. Já mám partnera střídavě mluvného i nemluvného, změny probíhají podle jeho vytížení v práci, takže než jsem pochopila, že se jedná spíše o „soustředění“ než nemluvení, myslela jsem si vždy, že se „neco“ mezi námi děje.
Teď mám takový laboratorní pokus: začnu si broukat nějakou melodii. Pokud má dobrou náladu, jistojistě se po nějaké době ozve z jeho pozice něco, co se mé melodii podobá. Nejpozději druhý den ráno. To pak vím, že je vše v nejlepším pořádku, i když příznaky jsou stále stejné.
Holky a pánové teda ) jsem štastná, že přesně tohle prožívá i někdo jiný. Já se tím teď dost trápím, dokonce jsem při minulém tichém večeru přemýšlela o rozchodu….naštěstí – teda možná snad naštěstí, ráno bylo opravdu moudřejší večera a už mě to tolik netrápilo, ale vím, že zase až budeme hodiny sedět u televize a na moje otázky se mi dostane jen odpovědi: „HM A NEVÍM“ tak to pro mě opět budou muka…. snad budu mít dost síly to zvládnout ……..
Typicke…
Zatimco on rekl „Uvidim, musim se podivat do diare“ (coz znamena bud „nechci to ted resit“ nebo rovnou „nechce se mi tam“), vy uz to berete jako hotovou vec a uz organizujete co s detmi. Ufff!
Uprimne, taky bych vas ignoroval 🙂