Co možná nevíte o prokrastinaci (a možná to víte až moc dobře)

Pokud by existoval nějaký žebříček věcí, které mi doslova ničí život a stojí v cestě mým pokusům být šťastnější, prokrastinace by se bezpochyby umístila na jednom z čelných míst, spolu s chronickým nevyspáním a neschopností udělat si pořádek v kabelce. (Ptáte-li se, co je to prokrastinace, pak vězte, že je to s největší pravděpodobností to, co děláte právě teď: čtete si můj blog, místo abyste se pustili do nepříjemné práce, kterou už nějaký čas odkládáte.)

Prokrastinace je mou důvěrnou společnicí zejména v těch dlouhých večerních, nebo dopoledních, nebo odpoledních hodinách, kdy sedím u počítače s úkolem napsat článek, který má být odevzdán ještě dnes (večer je to ale suverénně nejhorší). Ani nevím, kolikrát jsem si odřekla nějaký film, večírek nebo pár hodin spánku, jenom abych ušetřený čas strávila hraním pasiánsu na obrazovce počítače nebo bezcílným surfováním po internetu.

Donedávna jsem byla upřímně přesvědčena, že prokrastinace není nic jiného než lenost, nebo liknavost a hloupé otálení(ostatně, jedno z mých novoročních předsevzetí zní „udělej to hned“). Nedávno jsem se ale dočetla, že prokrastinace má ve skutečnosti hodně společného s úzkostí. Bojíme se, že práce nám nepůjde a že výsledek nedopadne tak, jak jsme si představovali. (Někde taky píšou, že jedním z důvodů může být i strach z úspěchu, ale obávám se, že to není můj případ.) Musím říct, že už jenom samotné uvědomění si příčiny mi dost pomáhá s prokrastinačními sklony bojovat. Pocity jsou skoro přesně tytéž, jako když máte začít plavat ve studené vodě. Lézt do ní po kouskách a postupně se „osvěžovat“ je daleko horší, než skočit do ní rovnou. A jakmile se mi podaří alespoň trochu se do práce ponořit (zase tak studená voda!), začne být daleko snesitelnější.

Mojí druhou zbraní je drastické omezení únikových cest. Například tento článek píšu v kavárně bez přístupu na internet a bez nabíječky, takže mi na jeho dokončení zbývá jen pouhých pár minut, než se mi vybije baterka v notebooku.

 

P.S. Občas, výjimečně, může z prokrastinace vzejít něco pozitivního. To když zjistíte, že se v prokrastinovaném čase zabýváte něčím, co vás baví a zajímá víc než ta „opravdová“ činnost. Z prokrastinace se mimochodem zrodil i tento blog, když jsem do Googlo jednou náhodně zadala slovo „happiness“.

 

Alespoň jeden kompliment denně

Ruth Orkin: American Girl in Italy

„Hej, paní, vy jste tak krásná!“ volal na mě mladík v oranžové vestě, kterého jsem před pár týdny potkala cestou do práce na rohu Milešovské a Lucemburské. On už v práci byl – odklízel tam zasněžený chodník. „Paní! Vy máte tak krásnou postavu! Krásnej zadeček máte!“ To už na mě koukal zezadu, protože jsem ho zrychleným krokem minula, snažíc se co nejdřív dostat z dosahu jeho zvučného hlasu. Ale ještě když jsem celá rudá v obličeji sjížděla po eskalátoru do metra na Jiřího z Poděbrad, usmívala jsem se od ucha k uchu.

Přijímat komplimenty je prostě skvělý způsob, jak se cítit šťastnější. Dokonce i takové, se kterými si moc nevíte rady (viz výše) a nemůžete v odpověď zadrmolit něco rádoby skromného a lichotku umenšujícího ve stylu „To se ti jenom zdá“ nebo „To mám jenom ze sekáče“ nebo „Stejně mi to nevydrží ani do zítřka“.

Zjistila jsem ale, že to funguje i opačně. Svou porci euforie si z celé lichotící transakce odnáší i ten, kdo kompliment vysloví. Nejspíš proto, že se více či méně oprávněně domnívá, že druhému udělal radost, což je velkým zdrojem radosti samo o sobě. Takže si připojuji na svůj stále se rozrůstající seznam předsevzetí: vyslov alespoň jeden kompliment denně.

A tady je pár tipů, jak lichotit, z knihy Richarda Stengela You´re Too Kind: A Brief History of Flattery:

• Nelžete. Skoro vždycky se najde něco, co se dá pochválit upřímně.
• Buďte konkrétní. „Jsi moc hezky opálená“ zní věrohodněji než „Vypadáš dobře“.
• Nikdy nelichoťte ve chvíli, kdy se chystáte dotyčného požádat o laskavost. Působí to vypočítavě.
• Můžete chválit i za zády dotyčného. Skoro určitě se to dozví a vaše uznání ho potěší o to víc.
• Neváhejte lichotit i lidem, kteří momentálně sklízejí spoustu chvály. Když například kolegyně přijde s novým účesem, který ji pochválil už úplně každý, vůbec není na škodu jí to ještě jednou zopakovat. Komplimenty se hned tak neoposlouchají.

7 tipů, jak dodržet novoroční předsevzetí

Právě dnes naostro začal všední život roku 2011. Jak to udělat, aby v něm naše předsevzetí přežila a činila nás šťastnějšími?

1. Nedávejte si taková předsevzetí, která nebudete chtít dodržovat. Pokud nesnášíte zimu a časné vstávání za tmy, nemá smysl se odhodlávat, že začnete chodit ráno před prací plavat do bazénu. Jinými slovy, nedávejte si předsevzetí, o kterých víte, že vám příliš znepříjemní život.

2. Buďte konkrétní. „Začnu jíst zdravě“ je příliš vágní. Abyste věděli, co vlastně máte dodržovat, řekněte si raději: „Ke každému jídlu si dám porci ovoce nebo zeleniny.“ Nebo: „Přestanu jíst v práci u psacího stolu.“

3. Dělejte něco každý den. Je to zvláštní, ale docela se mi to osvědčilo: když vím, že mám provádět nějakou pravidelnou činnost, je pro mě snadnější dělat ji každý den než „občas“ nebo „často“, což se záhy promění v „jak kdy“ nebo „zřídka“.

4. Nebuďte přezíraví k malým změnám. Život může výrazně vylepšit i úplná maličkost typu „přestanu mít bordel ve skříni“ nebo „každé ráno si ustelu postel“.

5. Řekněte o svém předsevzetí všem kolem vás. Anebo ne. Já osobně se svými blízkými o svých předsevzetích moc nemluvím – daleko víc mě motivuje mít „tajný“ plán a odhodlání v blízké budoucnosti je překvapit prvními výsledky. Možná to ale máte právě naopak – a když se vaši blízcí o vašem předsevzetí dozvědí, nakopne vás to, abyste ho dodrželi.

6. Stanovte si dílčí cíle. Nejlépe časově ohraničené. Tak třeba: do konce března dokážu bez zastavení oběhnout celý park. A nenervujte se, když to úplně nevyjde.

7. Nenechte se odradit, když předsevzetí porušíte. Tohle je snad ze všeho nejdůležitější. „Dokonalé je nepřítelem dobrého,“ píše Voltaire ve svém FIlozofickém slovníku. Vykašlete se na dokonalost, i když z vašeho předsevzetí nakonec zbyde třeba jen třicet procent, pořád je to lepší, než upustit od něj úplně.

 

Moje novoroční předsevzetí

Už léta jsem si žádné nedala. Nevěřím jim, zejména ne těm hodně radikálním. Vlastně neznám ze svého okolí nikoho, kdo by díky novoročnímu předsevzetí trvale přestal kouřit, zhubnul nebo docílil jiné zásadní změny ve svém životě. Přesto jsem se rozhodla dát jim v nadcházejícím roce šanci. I když tak moje předsevzetí jsou celkem nenápadná a nekladou si jinou ambici než udělat můj život o kousek šťastnější.

• Ať děláš cokoli, dělej to pořádně. Závidím dětem, když se dokážou zabrat do hry tak, že zapomenou na čas a nevědí, co se děje kolem nich. V dospělosti tahle schopnost naprosto se koncentrovat na to, co právě děláme, asi trochu vyprchává. Ale dá se trénovat, a soustředěná činnost (ať už jakákoli) je zdrojem velkého uspokojení. Tvrdím to nejen já, ale i vědci ve studii nedávno publikované v časopisu Science.
• …a dělej to hned. Nevím (a asi ani nechci vědět) kolik času jsem v životě ztratila otálením a odkládáním nevyhnutelného.
• Zajímej se o lidi kolem sebe. Chtěla bych častěji říkat lidem „Jak se máte?“ a myslet to doopravdy jako otázku. Chtěla bych se vyptávat na vtipné výroky jejich dětí, práci jejich partnerů, rekonstrukce jejich bytů a zdraví jejich psů, a opravdu chtít slyšet odpověď. Lidé, kteří to umějí, ve mně vzbuzují obdiv. Já jsem bohužel dost často zahleděná sama do sebe.
• Rozsviť se. Tohle předsevzetí se týká tělesné schránky. Vím, že když jdu běhat, umyju si vlasy a pak si dám práci s fénováním, nebo jenom obtáhnu pusu rtěnkou, můj den je úplně jiný, než když se vyploužím z domu jako unavená mátoha.
• Máš nějaký problém právě teď, v tuto chvíli? Tuto otázku si položím pokaždé, když se budu stresovat potencionálními katastrofami, které by mě mohly potkat v budoucnosti.
• Neskrbli. Šetřit si věci na později je nejlepší způsob, jak z nich nakonec nic nemít. Platí to také pro kreativní činnost. Často se přistihnu při tom, že si říkám: „Tenhle nápad bych si měla schovat na jindy.“ A tím ho navždy uložím na smetiště dějin.
• Vídej se s přáteli. Nedávno jsem někde četla, že lidé, kteří chodí pravidelně do kostela, jsou nadprůměrně šťastni. Ukázalo se však, že víra v tom nehraje nejdůležitější roli. Jsou šťastnější, protože na mších se pravidelně vídají se svými přáteli a známými. Já bych v kostele na své přátele asi moc často nenarazila. Máme ovšem jiná místa pravidelného setkávání. A alkohol v tom nehraje nejdůležitější roli (i když, přiznávám, se tam vyskytuje skoro vždycky). Nemusím snad dodávat, že toto předsevzetí se mi bude plnit skoro samo.

 

Proč si v roce 2011 nekoupím permanentku do fitka

Moje kamarádka utratila horentní sumu za roční členství v jistém docela luxusním fitcentru. „Když to stálo tolik peněz, aspoň mě to donutí, abych tam opravdu pravidelně chodila,“ uvažovala. Jak to dopadlo? Samozřejmě tam nechodí. Rozhodně ne tak často, aby se tím dala ospravedlnit vynaložená suma.

Já mám pro změnu na poličce obrovskou (obrovskou) krabici s klubíčky, která jsem si nakoupila ve svých nekonečných pokusech začít doopravdy něco plést.

V kuchyňské knihovničce mám celý štos barevných kuchařek na křídovém papíře („Začnu vařit speciality podle Jamie Olivera.“)

A v šuplíku mám, nové (vlastně už staré), takřka nepoužité akvarelové barvy z obchodu s uměleckými potřebami („Budu chodit do parku a malovat tam akvarely.“)

A to ani nemluvím o své sbírce pilníčků a laků na nehty („Budu si dělat manikúru.“) a téměř nepoužitých krémů proti celulitidě („Budu se každý večer mazat.“).

Zkrátka a dobře, utratit peníze v naději, že nás to donutí udělat si čas na něco, na co si ho jinak udělat nedokážeme, asi není ta nejrozumnější investice.

5 tipů, jak se o Vánocích nepřejíst (od někoho, kdo se to stále učí)

Upozornění: Nehledejte na tomto místě radu, jak o Vánocích nepřibrat. To opravdu není můj obor. Já mohu nabídnout jen krátkou úvahu na téma, jak být šťastnější prostřednictvím gurmánských zážitků a přitom se jimi nenechat převálcovat.

Mějte plán. Nenechte se bez rozmyslu vláčet od jednoho gastronomického pokušení k druhému. Už předem tušíte, jaká lákadla na vás o Vánocích čekají. Tak na ně buďte připraveni. Mějte svou strategii. Když vás takový podnos s vanilkovými rohlíčky zaskočí nepřipravené, může to skončit knokautem hned v prvním kole. Proto si předem rozmyslete, jak na něj zareagujete. Tak já například vím, že když přijdeme na božíhodový oběd k manželově mámě, hned v předsíni musím pravým hákem vykrýt útok misky se slanými tyčinkami, zatímco v obýváku číhá v palebném postavení miska čokoládových bonbónů… Takže mohu činit obranné manévry.

Vykašlete se na náhražky. Nic proti rybě vařené v páře, bramborovému salátu s nízkotučným jogurtem místo majonézy nebo cukroví z ovesných vloček – v případě, že máte cukrovku nebo problémy se žlučníkem. Ale pokud vás k tomu nenutí zdravotní důvody, vždycky dejte přednost malému množství děsně kalorického originálu před velkou porcí nízkokalorické náhražky.

Ochutnejte, ale jen jednou. Když se na Štědrý den odpoledne už pošestnácté plížím do ledničky, abych „ochutnala“ svůj vlastní bramborový salát, s labužnickým zážitkem to pochopitelně nemá nic společného. Takže jsem si na letošní rok stanovila pravidlo: ochutnávat se smí jen jednou. Pak už to není ochutnávání.

Zakázané potraviny? Gretchen Rubin, autorka blogu Happiness Project, rozděluje lidi na „umírňovače“ a „abstinenty“. „Umírňovači“ si dokáží vzít pár kousků cukroví a včas přestat. Naproti tomu „abstinenti“ vědí, že by to začalo jedním kouskem a skončilo přecpaným žaludkem. Takže je pro ně jednodušší určitou potravinu vynechat úplně.

Jídlo je rituál. Moje vánoční noční můra vypadá asi takhle. Je Štědrý den kolem jedenácté večer. Dárky jsou rozbalené, děti spí, a mě příšerně bolí hlava a klíží se mi oči chce se mi spát. Jenže místo toho postávám u kuchyňské linky a soukám do sebe nějaké zbytky štědrovečerní večeře, protože jsem moc unavená na to, abych to uklidila a šla si lehnout. Takže takhle letos ne. Místo toho budu jíst jenom u stolu, ve společnosti jiných lidí a příjemné konverzace. Protože jídlo (a to vánoční obzvlášť) nemá být jenom o jídle.

Lesk a bída vlastnoručně vyrobených vánočních dárků. (Spíš ta bída.)

Letos před Vánoci jsem se dala speciální závazek: z repertoáru svých dárků nemilosrdně vyškrtnu vlastnoručně upletené čepice, uháčkované šály a jiné předměty, jejichž hlavní charakteristikou je „dělala jsem to sama“. I když časopisy, ovládané sentimentem, nás přesvědčují, že doma vyráběné dárky jsou ty nej, já mám zkušenost opačnou: cesta do adventního pekla je dlážděna dobře míněnými rukodělnými pokusy.

A protože letos chci mít vánoce šťastnější, tak letos půjdu a všechny dárky normálně nakoupím.

Možná vám teď připadám jako vánoční kazisvět nebo propagátor konzumních orgií, mám k tomu ale dva dobré důvody.

Za prvé: nerada tvořím ve stresu. Pletení zbožňuju. Je to jedna z činností, které mě opravdu dělají šťastnější. Ale o to víc nesnáším pletení ve spěchu. Moc dobře si vzpomínám, jak jsem loni ještě 24. prosince za svítání zuřivě cloumala jehlicemi, abych stihla dotvořit všechny naplánované dárky (a pod stromečkem jsem pak málem padla do bezvědomí). Když v říjnu ambiciózně přemítám o tom, že bych pro manžela uštrykovala palčáky s norským vzorem a pro neteř dvoumetrovou šálu, je to něco úplně jiného, než když se tu zatracenou šálu snažím v noci 23. prosince dokopat do prezentovatelného stavu (a rozhodnu se, že metr třicet bude úplně stačit).

Takže tentokrát si o Vánocích upletu jen jednu věc. Pro sebe.

Za druhé: kdo vlastně stojí o doma vyrobené dárky? Úplně narovinu: myslím si, že z dárku made in „dělala jsem to sama“ se mohou upřímně radovat jenom vaši milující rodiče, prarodiče nebo někdo, kde je do vás čerstvě (!) zamilovaný. U všech ostatních lidí platí, že do vlastnoručně vyrobeného dárku investujete víc času a energie, než kolik radosti s ním můžete způsobit. (Dobrá, pokud doma amatérsky vyrábíte briliantové prsteny, jste výjimka, která potvrzuje pravidlo.) Když mi moje dcera slavnostně předá hliněnou postavičku, ne nepodobnou golemovi, uhnětenou v hodině keramiky („To jsi ty, mami“ … a rozzářené oči očekávající mé nadšení.), samozřejmě mám radost. Ale opačně to nefuguje. Čepice z „háemka“ s motivem Hello Kitty ji potěší spolehlivěji než mnou s láskou upletený kulich.

Reakci širšího příbuzenstva na mnou vyrobené dárky také obvykle do spontánní radosti krůček chybí. Po rozbalení následuje výkřik, plný uměle přiživovaného nadšení: „Báro, ty jsi tak šikovná!“ V jedné větě tak zjistíte, že na vašem výrobku je na první pohled vidět jeho „domácí“ původ, což popravdě není to, o co jste při jeho tvorbě usilovali. A když si ho pak obdarovaný vyzkouší, zjistíte, že vepředu z něho visí neustřižená niť a vzadu se jenom docela malinko páře… Budoucnost vašeho dárku je pak zřejmá: příštích pár let stráví nad dně zásuvky s čepicemi a denní světlo spatří teprve tehdy, až se jeho majitel rozhodne udělat průvan v šatníku.

 

Zkrátka a dobře: v zájmu šťastnějšího adventu no more vlastnoruční výrobě dárků.