Nechci žít jen proto, abych žila zdravě

Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem zdravá. Tím myslím to, že mě většinou nic nebolí a moje tělo dělá plus mínus všechno, k čemu ho potřebuju. Dobře, když vypiju láhev a půl vína a jdu spát v půl třetí v noci, druhý den jsem trochu unavenější, než jsem bývala v devatenácti. O osmihodinovém spánku si už nemyslím, že je jenom pro padavky. Ale víceméně se na své tělo můžu spolehnout.

Čím dál častěji ale potkávám lidi, pro které je zdraví něco jiného. Není to ten normální stav, kdy nejste nemocní. Je to cíl, na kterém se musí tvrdě makat. Pětadvacetiletá dcera mojí kamarádky žije na permanentním detoxu. Sousedka ze Žižkova chodí na nějaký přístroj, který do jejího těla nahrává léčivé vibrace. Kolegyně z práce nejí lepek a támhle v časopise zase jedna paní tvrdí, že „se vůbec neomezuje a jí všechno, na co má chuť,“ jenže vzápětí vychází najevo, že většinou má chuť na kaši z quinoy a vajíčko naměkko. Čím dál víc mě různí lidé přesvědčují, že si jenom myslím, že jsem zdravá, protože ve skutečnosti v mém těle probíhá divoký večírek zlých toxinů a volných radikálů. Jediný způsob jak být doopravdy, skutečně zdravá, je podřídit tomu celý svůj život.

Jenže já mám svůj nezdravý život ráda. A dokonce si myslím, že zdraví jako smysl a cíl života je trochu málo. Vážím si svého zdraví, ano, a jsem za něj vděčná, a v rámci možností se snažím mu moc neubližovat. Ale na druhou stranu jsem přesvědčená, že zdraví by mělo být jenom prostředek, ne cíl. Chci být zdravá, abych mohla jít bruslit se svými dětmi, chodit naboso v horkém písku, vylézt na strom, běžet a cítit vítr ve tváři. Abych mohla dělat všechny ty báječné nezdravé věci, vypít s kamarádkou na dvorku tři láhve vína, přidat si u tchýně svíčkovou, kazit si oči čtením v posteli, ujídat těsto při pečení vánočního cukroví.

„Víte, pane doktore, v životě jde o víc než jenom o zdraví.“ Tuhle větu si americký onkolog Lewis E. Foxhall vyslechl od jednoho ze svých těžce nemocných pacientů, když mu vyhuboval za nehorázný prohřešek vůči jeho doporučením. „Jeho slova mi pomáhají ukočírovat moji někdy přílišnou snahu nutit svoje pacienty do zdravého životního stylu. Připomínají mi, že někdy je lepší zaujmout realističtější postoj,“ dodává doktor Foxhall.

A rakouský filozof Ivan Illich napsal: „Ano, trpíme bolestí, býváme nemocní, umíráme. Ale také doufáme, smějeme se, oslavujeme. Nemusíme kvůli honbě za zdravím zplošťovat svou lidskou zkušenost. Vyzývám všechny, aby své myšlenky posunuli od starosti o zdraví ke kultivování umění žít.“

Onemocnět (na chvíli) je taky způsob, jak být štastnější

Ráda si namlouvám, že onemocním jenom tehdy, když si to můžu dovolit. Tedy po uzávěrce, o víkendu, na dovolené nebo po Vánocích. Představuju si, že mám své bacily pod kontrolou. A když už je nejhůř, udržím je na uzdě s pomocí ibalginu a pevné vůle. Protože obvykle věřím tomu, že jinak to nejde. Myslím si, že jsem nepostradatelná. Planety mého vesmíru by se bez mé bdělé pozornosti srazily a určitě by nikdo neudělal dětem svačinu.

Včera jsem se přesvědčila o tom, že to není pravda. Nevinné pokašlávání během dopoledne střemhlav přešlo v horečku doprovázenou hučením v hlavě a zimnicí. Musela jsem se omluvit z práce, dojet domů a padnout do postele. Byla to přesně ta chvíle, kdy se to nejmíň hodí. Před uzávěrkou a před Vánoci. Měla bych péct cukroví a v narvaném hračkářství bojovat o poslední Lego „výletní loď za delfíny“. Vystoupit z horské dráhy se zdálo nemožné.

Jenže ono to šlo. Sotva jsem se rozloučila s představou své nenahraditelnosti, začala jsem si užívat okamžiky nečekaného, neplánovaného nicnedělání. Jako bych byla za školou. A právě ve chvíli, kdy se píše písemka.

Ležela jsem v posteli s čepicí na hlavě a naslouchala ztlumeným zvukům z útrob našeho bytu. Bylo uklidňující naslouchat, jak život pokračuje i beze mě. I když mě k tomu donutila osmatřicítka, sípání a bolesti v krku.

Tlustý den je den, kdy je těžké vydržet sama se sebou

Dnes ráno jsem se probudila a věděla jsem, že je tady: Tlustý den. Den, kdy si připadám tlustší než obvykle. Oteklá a neforemná. Oblečení mě škrtí a všechno mě svědí. Neohlašuje se dopředu, jeho přítomnost zjistím vždycky až těsně po probuzení, kdy při každém sehnutí narážím na nečekané a odpudivé tělesné tvary. Navenek žádný rozdíl v tloušťce vidět není (aspoň mé děti mi to dnes ráno tvrdily, když jsem se jich opatrně vyptávala), jediné, co je patrné, je zvýšená podrážděnost, ječivost a chaos. Tlustý den je prostě den, kdy je těžké vydržet sama se sebou.

Tou nejpřirozenější reakcí na Tlustý den je agrese obrácená proti sobě. Obléknout si ten nejpytlovitější svetr, na halvu si narazit čepici a v podstatě se zneviditelnit.

Tentokrát jsem to ale zkusila jinak. Rozhodla jsem se mu čelit s čerstvě umytými vlasy, červenou rtěnkou a v oblečení, které jsem si šetřila na lepší příležitost. Usmívala jsem se na něj, nabídla jsem mu čaj a něco k snídani. Troufám si tvrdit, že Tlustý den to vlídné přijetí trochu zaskočilo. Nebyl na to zvyklý.

Tohle píšu v půl desáté dopoledne, takže nemůžu úplně s jistotou tvrdit, že Tlustý den to vzdal a změnil se na den normální. Ale zdá se mi, že je to na dobré cestě.

Jak jsem testovala bolení zubů

Bolení zubů – ani nemusí být nijak zvlášť silné, stačí jen takové střední – dokáže z mého života během několika hodin vygumovat veškeré starosti, o kterých jsem si do té doby myslela, že mě trápí. Škubavá bolest v šestce vlevo dole, nebo podezřelé trnutí okolo stoliček vpravo nahoře ve mně jako mávnutím kouzelné hůlky vzbudí pocit, že než nastoupilo bolení zubů, můj život byl bezmračně idylický, a že s čímkoli bych si dokázala hravě poradit – jen kdyby mě přestaly bolet ty zuby.
S několika různými dějovými zvraty jsem to zažívala během celého uplynulého týdne.

• Den 1. Strašná bolest vzadu v horní i dolní pravé čelisti mě vzbudí v půl čtvrté v noci z pondělí na úterý. Asi jako když s citlivými zuby kousnete do ledového nanuka. Zdá se mi, že v noci se každá bolest jeví daleko beznadějnější a na pozadí tmy a ticha dokáže lépe rozvinout svůj repertoár záškubů, bodání a mlácení kovových kladívek.Přes den je to pak mnohem lepší. Ale stejně se preventivně vybavím krabičkou Ibalginu Rapid.
• Den 2-3. V několikahodinových intervalech se potácím mezi dvěma extrémy: A) nezvratným rozhodnutím hned zítra ráno jít k zubaři, a B) (obvykle pár hodin po požití Ibalginu Rapid) opatrně euforickým pocitem, že bolest definitivně ustoupila.
• Den 4. Ráno jdu k zubaři. Ale protože se právě nacházím ve fázi B, uchlácholená předcházející klidnou nocí, moje odhodlání už cestou do ordinace slábne a na recepci se celkem snadno – s jistou úlevou – nechám odbýt a objednat na konec měsíce.
• Den 5. Sobota. Odpoledne trávím s dětmi na Parukářce a na zuby skoro zapomenu.
• Den 6. Je to zpátky! Dochází mi Ibalgin Rapid.
• Den 7. V pondělí ráno sedím u zubaře, odhodlaná neodejít, dokud to nedají pryč. Paní zubařka mi rentgenuje stoličky a říká, že vlastně přesně neví, co by tam mělo bolet. Možná je to prý způsobené tím, že v noci moc skřípu zubama, možná za to může šestka vpravo dole a možná taky to, že jsem spáchala něco hodně hnusného v minulém životě. Dá mi anestézii a odvrtá tu šestku. Až do odpoledne se s umrtveným obličejem cítím jako po mrtvici a v zrcadle koutkem oka kontroluju, jestli mi z ochablého koutku nestéká potůček slin. Ale cítím se báječně. Vlastně normálně. Jásavý pocit, že bolest zubů je pryč, vydrží sotva pár hodin. Normální starosti, které se celý uplynulý týden zdály tak bezvýznamné, jsou tu zas ve své staré známé podobě.

Učím se poslouchat různé druhy ticha

Poslední dobou chodím spát pozdě. Okolo druhé, půl třetí v noci. I když vím, že toho druhý den ráno budu litovat, často nedokážu odolat a zůstávám vzhůru jen proto, že tyhle popůlnoční hodiny jsou za celý den jediné, kdy mám příležitost chvíli sedět v tichu. Bez dětského překřikování, zvukové kulisy puštěné televize, myčky, pračky, hučícího počítače, vody napouštěné do vany a desítek dalších zvuků, které ve svém součtu dosahují přinejmenším 50-60 decibelů (což už je úroveň, která podle lékařů probouzí stresové hormony a zvyšuje krevní tlak).

Jistě, ticho ve spícím bytě není absolutní: naslouchám vrnění ledničky, odbíjení kuchyňských hodin, občasným opileckým výkřikům z ulice, bučení hodin v dětském pokoji (ano, opravdu každou půlhodinu bučí, a občas taky kokrhají, a jediný způsob, jak jim v tom zabránit, je vyndat z nich baterky nebo je vyhodit z okna, k čemuž jsem se zatím neodhodlala). Ale i v tomhle relativním pseudotichu úplně fyzicky cítím, jak mi v hlavě dobíhá a zpomaluje motorek, který celý den pracoval na plné obrátky, jak povoluje pružina, která byla celý den v napětí.

Ticho na ulici v neděli ráno, které zní úplně jinak než ráno všedního dne. Dokonce občas slyšíme vyzvánění z okolních kostelů. Je to opravdu jen tím, že jezdí méně aut, nebo je v tom ještě něco navíc?

Ticho při běhání, kdy slyšíte jenom svůj vlastní dech.

Odpolední ticho v nemocnici, kdy nasloucháte šoupavým krokům na chodbě a hádáte, jestli patří právě vaší návštěvě.

Ticho v divadle, těsně poté, co skončí představení, a diváci vteřinu nebo dvě zadržují dech a váhají, jestli „už“ mají tleskat.

Ticho v restauraci těsně před zavřením, když vypnou hudbu, aby vypudili poslední hosty. Je prázdné a neútulné: I když vás hudba celou dobu spíš obtěžovala, protože jste ji museli překřikovat, v tu chvíli najednou zjistíte, že ji vlastně postrádáte.

Ticho v lese, které – pokud v něm jdu sama – se mi zdá trochu zneklidňující. Připadá mi spíš jako „mlčení“ než jako pouhé ticho. Jako by vás les mlčenlivě pozoroval.

Ticho v knihovně, prokládané šustěním stránek, které mě naopak uklidňuje.

Ticho v noci na vesnici vyšperkované štěkáním psů.

Ticho, když sněží. Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale připadá mi, že když začne sněžit, celý svět se ztiší.

Zenové čištění zubů

Vždycky jsem měla dojem, že čištění zubů se ze všech činností mého dne nejvíc podobá zenové meditaci. Je to chvíle, kdy všeho nechám a plně se soustředím na jednoduchou manuální činnost. Myšlenky, které se jindy toulají všude možně, se soustředí jenom na chuť pasty a na to, jak štětiny kartáčku jezdí po zubech nahoru a dolů. Je to takové malé zastavení na začátku a na konci dne.

Proto mi udělalo radost, že nejsem jediná, kdo si to myslí. Zenový bloger Leo Babauta (autor blogu zenhabits) zahrnul mezi čištění zubů mezi devět rituálů, které mohou zlepšit náš den. Jednu z činností, při kterých se vyplatí vypnout vnitřního autopilota a být duchem u toho.

Chvála ibalginu

Taky se vám stává, že nějaká bezvýznamná, úplně obyčejná věc zlepší váš život daleko víc, než byste úměrně jejímu významu očekávali? Po omalovánkách a papírových pohlednicích je na řadě ibalgin.

K lékům přistupuji s vrozenou opatrností, ba nedůvěrou. Na rozdíl od svého muže, který s sebou i na dvoudenní výlet bere lékárničku o objemu menšího batohu, si bez lékařského doporučení netroufnu užít ani mastičku na opary. Ale ibalgin je v mých očích výjimka. Vlastně ho vůbec nepovažuju za lék. Nečekám, že mě z něčeho vyléčí. Stačí, když vyzmizíkuje bolest hlavy v práci před uzávěrkou. Provede mě za ruku půldenní kocovinou. Zažene vlny mrazení při horečce. Je to kouzelný proutek, který si snažím držet od těla a nesahat po něm častěji než jednou za pár týdnů. Ale je fakt, že i díky němu někdy vidím svět, ehm… růžově.