8 písniček, které mi pomáhají sebrat odvahu

Tohle si pouštím, když potřebuju sebrat odvahu.

…odvahu na každý den (David Bowie: Heroes)

Jít spát brzo, čistit kuchyňskou linku… a další trapné způsoby, jak být šťastnější

Některé věci, které mi přinášejí do života spoustu radosti, nejsou ani trochu cool. Nikdo by se s nimi nechtěl pochlubit na Facebooku nebo je použít jako téma pro brilantní konverzaci v kavárně. Tak například: když si jdu lehnout už při prvním záchvatu ospalosti (asi tak v půl deváté večer) a druhý den ráno se probudím ještě před budíkem, vím, že následující den budu mít mnohem lepší náladu a víc energie, než kdybych se už od rána dopovala kafem a kostičkami čokolády. Ale není to zrovna moc sexy. A rozhodně to není nic, co bych mohla dát k lepšímu, když ostatní mluví o bouřlivých večírcích a temných kocovinách.

V poslední době jsem přišla ještě na pár dalších poněkud trapných způsobů, jak být šťastnější. Dělají mi radost, i když o tom radši moc nemluvím.

Účetnictví. K mojí nové práci patří i schvalování faktur ve firemním finančním systému. Když jsem tu soustavu prapodivných tabulek uviděla poprvé, zatmělo se mi před očima. Byla jsem si jistá, že tohle prostě nikdy nepochopím. Schválit první fakturu mi trvalo padesát minut a obnášelo to asi šest telefonických konzultací s finančním oddělením. Ale postupně jsem nějak dokázala přijmout logiku toho podivného počítačového programu, která nemá nic společného s logikou normálního uvažování. Bavilo mě přicházet tomu na kloub. A schvalování faktur mě teď vlastně těší. I když pro forma u toho pokaždé trochu nadávám, abych nevypadala jako trapná účetnická šprtka.

Písničky z doby mého dětství. Narodila jsem se v roce 1973. Po ránu se u nás doma poslouchal oficiální rozhlas, večer Svobodná Evropa. A VŠECHNY, úplně všechny písničky, které jsem si během let vyslechla ráno před odchodem do školy, jsou z dnešního pohledu velmi trapné. Přesto mám úplně iracionální radost, když se s některými z nich občas někde náhodou setkám, a pak je celý den nemůžu dostat z hlavy. Jenom si dávám pozor, aby mě nikdo neslyšel, jak si pobrukuju třeba: „Tak já pádím cestou necestou, v pět v Dejvicích, v Brně před šestou…“

Čištění kuchyňské linky. Můj muž před pár měsíci natřel naši dřevěnou linku bezbarvým lakem. Jenže ten nikdy tak docela nezaschl. Cokoli se na ni položí, se po chvíli přilepí. Konvici s čajem musím od linky vší silou odtrhávat, drobečky z krájení chleba se stávají trvalou součástí jejího povrchu a když jsem se na linku jednou posadila v černé sukni, zůstal na ní otisk mého pozadí tvořený malými černými chomáčky. Čistit tu linku je opravdu výzva. Asi právě proto mě to baví. Před svým mužem se o tom ovšem nezmiňuju, abych nepřišla o image bohémské bordelářky. (A navíc by mohl získat mylný dojem, že ten lepivý lak je vlastně v pohodě.)

Serepetičky, kterých se asi nikdy nezbavím

Myslím, že vyhazovat staré krámy je velmi osvobozující. Přesto si nechávám na poličce v kuchyni tuhle sestavu naprosto zbytečných, nefunkčních, kýčovitých a často i docela ošklivých předmětů, které mají společné jedno: pojí se k nim nějaké vzpomínky.

• Když to vezmu zleva, ty mušle na slaměné mističce jsou z našich prázdnin v městečku Ulcinj v Černé Hoře. Děti si v deset večer chodily na korzo pro cukrovou vatu, ještě po půlnoci bylo takové horko, že jsme seděli s nohama v lavoru se studenou vodou a ve čtyři ráno začínali zpívat muezzinové v okolních mešitách.
• Toho hnědého panáčka se srdíčkem mezi nohama (já vím, vypadá to trochu divně, ale to nebyl záměr) vyrobila pro Betynku slovenská holčička na družebním zájezdu do Bratislavy.
• Perníkové srdíčko s nápisem Rodičům nám děti koupily, když šly s babičkou na Matějskou. Evidentně to bylo efektivnější než kupovat jedno srdíčko Mamince a jedno Tatínkovi.
• Ten abstraktní válcovitý předmět vedle je prý loutka čarodějnice, kterou Rozárka vyrobila na výtvarce, a vedle ní vykukuje plyšový lemur (nebo co to je) z vázičky, která vznikla na hodinách keramiky.
• V dolní řadě vlevo jsou suvenýry dětí z prázdnin v Chorvatsku s mým tátou a jeho ženou helenkou: srdíčko z mušlí a ten příšerný koloušek s tyrkysovými třpytkami.
• A potom moduritové Colosseum, které si Betynka přivezla ze školního výletu do Itálie (ale ve skutečném Colosseu nebyli).
• Skleněná nádobka uprostřed pochází ještě z posledního bytu, kde bydlela moje máma.
• Kde se vzal dřevěný pes, to vůbec netuším.
• A ta hromádka vedle něho je sbírka pidipokladů, které se nachomýtly tak různě a už je asi nikdo neroztřídí.

Utírat pod tím vším prach je dost k vzteku, takže to nedělám moc často. Myslím, že estetická hodnota té sbírky není nulová, ale spíše záporná. Přesto se na ní koukám ráda každý den, protože mi připomíná, kdo jsme a že k sobě patříme.

Záhada plastových krabiček a víček, která na ně nepasují

Včera se na mě z dolního fochu v kuchyňské lince vysypaly všechny naše plastové krabičky na jídlo. Mám jich osmnáct. A dvacet čtyři víček. Ale kompatibilní dvojice krabička/víčko jsou v téhle rozsáhlé sbírce pouze čtyři.

Pokládám to za jednu z největších záhad naší domácnosti. Počet krabiček a víček zůstává pořád zhruba stejný: je jich právě tolik, aby se vešly do té jedné police. Některé krabičky a některá víčka ale evidentně kamsi mizí a posílají za sebe náhradníky, kteří s ničím nejdou do páru.

Pravda je, že krabičky (dokud ještě mají víčko) s námi často cestují. Nosím si v nich špagety do práce. Dětem do nich dávám řízky na výlety. Když jdeme ke kamarádům na večírek, v krabičce neseme vyhlášenou česnekovou pomazánku mého muže nebo košíčky s náplní à la chili con carne. V krabičkách putují muffiny na piknik, buchta od tchýně, rybíz z chalupy nebo vánoční cukroví, které po Vánocích už nikdo nechce a tak si ho navzájem nosíme na návštěvy.

Plastová krabička na jídlo je tedy dobrá pomůcka k tomu, jak být šťastnější. Pokud má ovšem víčko. Bez víčka se stává jenom nevzhlednou miskou, ve které se sice dá uchovávat jídlo v ledničce nebo ohřát v mikrovlnce, ale už nikdy s námi nepojede na večírek, na Silvestra nebo k vodě.

Pořád ale tajně doufám, že všechny naše krabičky se jednou setkají se svými chybějícími víčky, která zatím leží v kuchyňských policích mých kamarádek. Šťastně do sebe zapadnou… a bude čas vyrazit na megapiknik.

Co mi dělá radost: poslouchat někoho, kdo si zpívá se sluchátky na uších

Ráda si zpívám nahlas se sluchátky na uších. Šplhám do závratným výšek s The Queen, vyřvávám s Načevou nebo se jako Bridget Jones dojímám sama nad sebou při All by Myself. A hlavně si užívám pocit, že mi to zpívání opravdu jde, který mi mohou poskytnout právě jen sluchátka s hudbou puštěnou hodně nahlas. Skoro se neslyším, jenom cítím, jak napínám hlasivky, takže mi můj zpěv připadá dokonalý. Můj hlas se mi zdá stejně mohutný a neochvějný, jako bych byla Tina Turner nebo Adele. Zpívání občas doprovodím patetickým gestem – nejradši mám takové to rozpřažení rukou kupředu směrem k neviditelnému publiku, které mi v extázi naslouchá – a tetelím se v pocitu dokonalého souznění s hudbou.

Stejně tak mě ale baví poslouchat někoho jiného, kdo si právě zpívá se sluchátky. Moje dcera Betynka to dělá skoro pokaždé, když jedeme autem. Nejčastěji si zpívá tohle:

Její zpěv se sluchátky se skoro nedá vydržet. Jsou to ty nejfalešnější zvuky na světě, navíc vypouštěné jen útržkovitě, protože místy v písničce nerozumí slovům nebo je zpěvák na ni moc rychlý. Zkrátka, zpívá stejně příšerně jako já.

A přece mě baví ji poslouchat. Protože vím, že ty krákoravé útržky zpěvu, vypouštěné do vzduchu, jsou ve skutečnosti jen vnějším odrazem dokonalého vystoupení na neviditelném pódiu, po kterém následuje potlesk nadšených davů.

Je to trochu voyerský zážitek, pozorovat člověka, který si zpívá se sluchátky na uších. Místy mám pocit, že mu až neslušně nakukuju do soukromí. Jako bych ho tajně pozorovala při svlékání. Přistihnete někoho ve chvíli, kdy je jenom sám se sebou a je tak trochu bezbranný. Ale stejně neodolám a poslouchám. A úplně ho na tom neviditelném pódiu vidím.

Dá se vůbec někdy dospat spánkový dluh?

Mezi všemi způsoby, jak být šťastnější, které jsem až dosud vyzkoušela, je jeden mocnější než většina ostatních: spánek. V mém případě aspoň sedmihodinový. Dá se to říct taky naopak – když spím šest hodin nebo míň, všechny mé pokusy o šťastnější život jsou poněkud na houby. Je úplně jedno, jestli jsem dlouhý večer předtím strávila v baru nebo u počítače, stejně mě celý den provází něco jako mírná kocovina. Musím vynakládat spoustu energie na základní fungování, je mi zima, a přepadají mě záchvaty vlčího hlavu. A večer jsem tak unavená, že se nedokážu přinutit, abych vstala a šla si vyčistit zuby. Takže sedím, tupě koukám na televizní věštkyni z karet a okrádám se o další spánek.

„Pokud dlouhodobě spíte méně než sedm hodin denně, nevíte, jaké to je, být doopravdy vzhůru,“ napsal spánkový expert Tony Schwartz. Tak přesně takhle nějak to mám i já.

Mám-li několik dní po sobě narůstající spánkový dluh (někdy si skoro myslím, že už na mě přijde nějaký spánkový exekutor a pošle mě do spánkového bankrotu), vždycky si říkám, že to dospím o víkendu. Jenže ani to tak úplně nefunguje. Dopolední vyspávání – na rozdíl od poctivého nočního spánku – mi totiž způsobuje spíš oblblou malátnost než opravdové osvěžení.

Navíc, jak nedávno zjistili výzkumníci z lékařské fakulty Penn State University, spánkový dluh se takhle rychle splatit nedá. V rámci svého experimentu zavřeli třicet dobrovolníků do spánkové laboratoře, kde jim navodili podobný režim, jaký vede mnoho z nás v běžném životě: šest dní po sobě je nechali spát jen šest hodin denně, a následující tři dny (hurá, prodloužený víkend!) potom deset hodin denně. Přitom sledovali jejich ospalost přes den, hladinu stresového hormonu kortizolu a inteleukinu-6, který signalizuje vznik zánětů v těle, a schopnost soustředění. Během šesti dnů zkráceného spánku se zhoršilo všechno. Při prodlouženém spánku se vrátily do normálu první tři uvedené hodnoty… kromě soustředění.

Napravit zhoršenou schopnost soustředění, o kterou jsme se připravili nedostatečným spánkem, tedy nedokáže ani prospaný víkend. A přitom právě dokonalé soustředění na to, co právě dělám, je pro mě jedna z nejjistějších cest ke každodenním radostem.

Co s tím? Jediná možnost je dát sbohem televizní věštkyni a chodit dřív spát. „Jiná možnost neexistuje,“ říká Tony Schwartz. „Vstávat později nemůžete. Už teď patrně vstáváte v tu nejpozdější hodinu, jaká je pro vás přijatelná.“ 

Testovala jsem jednodenního bobříka mlčení

O víkendu mi vypadla plomba ze šestky vlevo dole a zbyl po ní ostrý pahýl zubu. Trčel tak nešťastně, že jsem si o něj rozedřela jazyk každém slově, které jsem se pokusila ze sebe vypravit, a artikulovala jsem jako po mozkové mrtvici. Jediný způsob, jak to nezhoršovat, bylo – nemluvit.

Zjistila jsem, že kratší bobřík mlčení má v některých situacích vysloveně blahodárné účinky.

• V práci jsem se dobrovolně vyřadila z několika debat a stihla jsem toho podstatně víc.
• Zdržela jsem se spousty nadbytečných komentářů při psaní úkolu s mladší dcerou Rozárkou a příprava do školy proběhla překvapivě v klidu.
• Rychle jsem ukončila rozhovor s manželem ohledně rozházeného botníku, který by se jinak bezpochyby zvrtnul nešťastným směrem.
• Když jsem v dětském pokoji na zemi našla hromadu rozkramařeného oblečení ze skříně, nezačala jsem hned ječet a Betynka oblečení k mému údivu celkem rychle uklidila.
• Během cesty taxíkem jsem nebyla tak nervózní z toho, že nevím, o čem s panem taxíkářem konverzovat.
• Hádku mezi oběma svými dcerami jsem nechala bez komentáře, prostě jsem ji vůbec neřešila.

Dnes ráno mi zubařka vrátila řeč. Nicméně mlčení pro mě rozhodně bylo způsobem, jak být chvílemi šťastnější.