Co mi na Silvestra dělá radost: zabloudit při běhání a skončit úplně někde jinde, než jsem myslela

Při běhání mám sklon držet se cest, které už znám. Mám svoje vyšlapané okruhy, nad kterými nemusím přemýšlet. Rovné asfaltky a cestičky v parku.

Myslela jsem si, že moje dnešní cesta na běhání bude vypadat takhle:

 

A taky tak ze začátku vypadala. Nekomplikovaný způsob, jak si splnit svou dnešní porci běhání.

Potom ale – nevím vlastně proč (možná v tom sehrálo svou roli, že jsem ještě úplně nevystřízlivěla ze včerejšího nácviku na silvestrovský večírek) – odbočila na neznámou polní cestu. Zavedla mě do lesa a do mlází, a tam skončila.

 

Díky tomu jsem mohla:

• brodit se čerstvě zasněženou uschlou trávou
• popíchat se o malé smrčky
• probořit se do louže pokryté tenkou vrstvičkou sněhu
• klopýtat přes oranici
• lapat do pusy vířící sněhové vločky
• chvíli opravdu nevědět, kde jsem (ale jenom chvíli)
• a nakonec se vrátit do ztichlé a vylidněné vesnice z úplně opačného konce než obvykle a přelézt plot cizí zahrady, abych si mohla vyfotit tuhle jabloň.

 Odbočit z neznámé cesty, na chvíli jen tak trochu zabloudit a skončit úplně někde jinde, než jsem měla v plánu, mi udělalo nečekanou radost. Nesrovnatelně větší, než když bych si jenom odškrtla běhací půlhodinku.

Pokud bych si na rok 2014 měla dát jedno předsevzetí, bylo by to právě tohle: chtěla bych odbočit a zabloudit častěji.

„Co by udělalo moje ideální já?“ ptám se, když chci na sobě něco změnit

Moje ideální já se od toho skutečného v zásadních věcech zas až tak moc neliší. Má stejného manžela. Stejnou práci. Stejný účes. Dobrá, je možná o něco hubenější, ale v zásadě vypadá stejně jako já. Liší se vlastně jen v drobnostech, ale jsou to právě ty drobnosti, ze kterých se skládá velká část mých všedních dnů. Moje ideální já například nenacpe svetr do skříně, ale předtím ho složí. Nemá drobky na dně kabelky. Neječí na děti, když v sedm ráno zhypnotizovaně zírají na Animáček, místo aby se oblíkaly. Nestojí bezmyšlenkovitě před ledničkou a nevyjídá nutelu ze skleničky. Čte klasické romány místo pitomostí na internetu, večer se odličuje, i když je ospalé a nezapomíná popřát členům rodiny ke svátkům a narozeninám.

Časem mi došlo, že když chci na sobě něco trvale změnit k lepšímu, na pevnou vůli přitom můžu rovnou zapomenout. Nemám jí prostě dost na to, abych se na ni mohla spolehnout vždy a za všech okolností. Nepodrží mě, když se mnou cloumá vztek nebo chuť na nutelu.

Daleko víc se mi osvědčila jiná strategie. „Co bych udělala, kdybych už teď byla taková, jaká bych chtěla být?“ ptám se sama sebe. A najednou to vím. Zdá se to tak snadné. Dokonce inspirující. Jasně, moje imaginární lepší já samozřejmě nemá žádnou moc mě donutit, abych udělala to, co mi doporučuje. Ale aspoň mě svým příkladem dokáže motivovat. A když se mi několikrát po sobě podaří opičit se po svém smyšleném lepším já, občas se jím tak trochu i stanu.

Moje ideální já má různé převleky. Někdy vypadá jako akční hrdinka s tváří Angeliny Jolie, která dokáže rozkopnout dveře a do krizové situace se vrhnout plavným kung-fu skokem s odjištěnou pistolí. „Co by teď udělala Angelina Jolie?“ říkám si, když si potřebuju dodat odvahy k jednání s úřednicí ČSSZ nebo přejet z pruhu do pruhu na ucpané magistrále.

Jindy vypadá jako Marilyn Monroe.

Anebo jako některá z mých kamarádek.

A někdy vypadá skoro jako já. Jenom o malinko líp.

Zvláštní případ prokrastinace: JEDNOU si pořídím psa

Když jsme si v roce 1998 přivedli z útulku rotvajlera Rudolfa, bylo to, jako by se nám narodilo první dítě. Vlastně ne, bylo to horší: spíš jako adoptovat dvanáctiletého sígra z pasťáku a následujících deset let každý den žehlit jeho průšvihy, roztrhávat jeho rvačky a omlouvat se cizím lidem za škody, které jim způsobil. (Ještě teď si vzpomínám, s jakou obezřetností jsem se při venčení blížila ke každému rohu v obavách, že za rohem vykoukne cizí pes a Rudolf na něj zaútočí. Nebo jak jsem při spatření cizího psa přecházela na druhý chodník. Nebo jak jsem v osmém měsíci těhotenství dělala kotrmelce po stráni, když se Rudolf vyřítil na dalmatina pod kopcem.)

Rudolf nám převrátil život naruby a když před čtyřmi lety umřel, zjistili jsme, že nám to chybí. Od té doby si říkám, že zase potřebujeme psa.

V prvních měsících se zdálo, že příchod nového psa je otázkou nejbližší doby. Ale čím víc jsme se zabydlovali v pohodlném bez-psím životě, tím se nám to zdálo komplikovanější. Zase si vodit do práce neposedné štěně? Zase se odevšad překotně vracet, aby nebyl doma sám? Pozdní večerní venčení i v mrazu nebo dešti? A jak skloubíme psa a doprovázení dětí na jejich všemožné kroužky?

To, co pro nás kdysi bylo samozřejmou každodenní realitou, se postupně proměňovalo v nezvládnutelný úkol. A vize nového psa v naší domácnosti se pomalu rozplývala a proměňovala se v plán, situovaný někde v blíže neurčené budoucnosti. Čím déle na to myslím, tím je to vzdálenější a neurčitější.

„Jednou“ si pořídíme psa. Jednou, až toho nebudeme mít tolik. Až budou děti větší. Až je nebudeme vodit do školy…

Doufám, že to bude dřív, než odejdu do důchodu.

Předsevzetí trochu jinak: „Nezměním vůbec nic.“

Moje současné já je trochu jako nevychovaný teenager: odkládá povinnosti, dělá spoustu zdraví škodlivých věcí, oblečení strká do skříně zmuchlané, utrácí peníze, které ani nemá a zavírá oči před následky. Zato když si – třeba v rámci novoročních předsevzetí – představuju své budoucí já, vypadá jako někdo úplně jiný. Nepřejídá se. Neutrácí. Šaty si hned po příchodu z práce pověsí na ramínko.
Že v tom nejsem sama, mi potvrdila i Kelly McGonigal, autorka knihy The Willpower Instinct: „Většina lidí mylně předpokládá, že v budoucnu se budou rozhodovat jinak než dnes. Dneska nepůjdu cvičit, ale zítra už určitě. Dneska tu práci odložím, ale pustím se do ní hned zítra ráno. Čím víc lidé věří svému budoucímu já, tím větší mají sklon v přítomnosti svá předsevzetí porušovat.“
Řešení, které ve své knize nabízí, je opravdu originální. Máme si dát „předsevzetí“, že zítra – a každý následující den – uděláme přesně totéž, co dnes. Pokud například dnes vykouřím krabičku cigaret, musím ji vykouřit každý den. Pokud dnes nebudu cvičit, nesmím jít cvičit ani zítra a pozítří. Pokud máte chuť na čokoládovou tyčinku, máte se sami sebe zeptat: „Opravdu chci tyhle tyčinky jíst každý večer po celý rok?“
„Člověk potom nemůže sám před sebou předstírat, že od zítřka se změní, a snadněji se přinutí změnit svoje chování už dnes,“ říká Kelly McGonigal.

Moje novoroční předsevzetí 2012

Když jsem se včera v mlze a dešti vracela po dé jedničce z třídenního silvestrovského večírku na Vysočině, na sedadle spolujezdce vedle mě seděl kamarád, který se snažil rozptýlit mou řidičskou nejistotu: „Pohodlně se opři, jako v kině… Uvolni ty ruce… Nic se neděje, klídek. Jde ti to báječně.“ Kdyby se mi tuhle radu podařilo přenést z auta do každodenního života, asi bych už žádná jiná předsevzetí nepotřebovala.

Anebo jen několik málo.

• V jednom okamžiku dělej vždycky jen jednu věc. Někdy je to dost namáhavé. I teď, když píšu tuto větu, jsem v pokušení podívat se do schránky na e-maily nebo si jít uvařit další kafe. Přesto vím, že „dělat jen jednu věc“ dostatečně dlouho (a nebýt přitom duchem jinde) je skoro zaručený způsob, jak být šťastěnjší.
• Poslouchej, co ti lidé říkají. Přestože to zní triviálně, ne vždycky se mi to úplně daří. Myslím, že klíčem ke skvělé konverzaci je doopravdy poslouchat – a během toho, co ten druhý mluví, si nepřipravovat svou vlastín repliku.
• Nešetři si to na potom. …ať už jde o jídlo, víno, zážitky, filmy, emoce. Protože se může stát, že mi zplesniví, zestárnou, vyprchají nebo na ně ztratím chuť.
• Život se odehrává i ve chvíli, kdy čekám na tramvaj …nebo když ráno vařím kakao, nakupuju zeleninu, čistím dětem zuby. Nechci tyhle chvíle „přeskakovat“, protože vím, že přijde doba, kdy se za nimi budu ohlížet jako za šťastnou minulostí.

A jaká předsevzetí si dáváte vy?

Proměňte závist v inspiraci

Možná největší obrat v mém životě způsobila reportáž o dětské lední revue. Četla jsem ji v časopise Pionýr, když mi bylo asi deset. Hrozně jsem těm dětem tehdy záviděla, že vystupují v krásných kostýmech a jezdí autobusem od města k městu. V našem městě ale žádná lední revue nebyla a jediné, co se jí trochu podobalo, byl divadelní kroužek. S vidinou barevných kostýmů a celorepublikových turné jsem se do něj přihlásila… a zůstala jsem až do maturity. Některé věci, které jsem se v něm naučila, jsou mi užitečné doteď.

Jasně, závist je špatná. Ale když se důkladněji podívám na to, komu a co závidím, pomáhá mi to jasněji vidět, co bych ve svém životě chtěla změnit. Kde bych mohla být. Co bych mohla dělat jinak.Zjistila jsem totiž, že skoro vůbec nezávidím lidem, kteří mají od narození nějaké výhody. Lidem, kteří jsou neuvěřitelně krásní nebo pohádkově bohatí, protože se jim to prostě tak přihodilo. Naopak vždycky závidím těm, kteří něčeho dosáhli vlastním přičiněním (protože díky nim vidím, že to není nijak nedosažitelné).

Závidím třeba…

…svojí kamarádce Kamile, která má doma spoustu kuchařských knih a vaří své rodině skvělá komplikovaná jídla

…svojí kamarádce Lucii, která umí jakýkoli prostor proměnit v útulný příbytek.

…lidem, kteří se pustili do něčeho riskantního, co nemohlo dopadnout dobře, a dopadlo to dobře.

…lidem, kteří byli tlustí a zhubli.

…lidem, kteří mají doma velký jídelní stůl a zvou k sobě na večeře spoustu přátel

…lidem, kteří vyzvedávají své děti ze školky už v půl čtvrté.

…lidem, kteří dokážou odolat pokušení koupit si tři levná trička, takže si potom koupí jedno opravdu krásné

…lidem, kteří nekoukají na televizi. 

 

Ach ty paradoxy: sebedisciplína mi dělá stejnou radost jako její porušování!

Skutečným klíčem ke štěstí je sebedisciplína, tvrdí australský demograf Bernard Salt, který vyzpovídal více než 2000 svých krajanů. Díky ní můžeme kultivovat vztahy s rodinou, udržet si rozumnou váhu, cvičit, nepropadnout alkoholu, nezabřednout do dluhů… Souhlasím s ním, proč ne. Díky sebekontrole se alespoň trochu přibližuji tomu, čím chci být, svému ideálnímu já, které chodí běhat každý den, své oblečení si po příchodu z práce pověsí na ramínko, nevyjídá bazalkové pesto lžičkou přímo ze skleničky a netráví čas čtením horoskopů na internetu. Vítězství řádu a sebedisciplíny – jakkoli je vždy jen dočasné – je samozřejmě opojné: konečně mám život ve svých rukou!

Ale stejně opojné, a myslím, že i stejně důležité, je nechat někdy zvítězit její opak. Porušit pravidla,  sejít s cesty, improvizovat, dát průchod chaosu. Zamáčknout budík, vytáhnout z mrazáku kelímek zmrzliny, nechat se unést zcela nepotřebným párem bot.

Myslím, že hlavní je, vnímat obojí jako svého druhu výhru. Jako vlastní volbu. A ne cosi, co vás převálcovalo.