Musím se sem vrátit, až budu mít víc času.

Musím se sem vrátit, až budu mít víc času...

Tuhle větu si říkám mnohem častěji, než bych chtěla. Říkám si ji prakticky pokaždé, když se ocitnu někde, kde se mi opravdu líbí. V kavárně. V přírodě. V cizím městě. V knihkupectví. „Teď ne, teď mám moc práce. Už musím běžet. Ale určitě se sem brzy vrátím a POTOM si to tady pořádně užiju.“

Žádné potom samozřejmě většinou nenastane. Víc času totiž nemám nikdy. Z krásných a důležitých míst svého života si tak odnáším polovičaté dojmy jako turistka ze třídenního autobusového zájezdu do Paříže.

Navíc se to netýká jenom míst, ale taky nejrůznějších jevů a situací. Tak třeba první sníh, který nás zastihl tenhle týden. “Pojďte, nezdržujte, ať už jsme doma,” říkám dětem, kdy se chtějí koulovat v parku cestou ze školy. “Bobovat půjdeme o víkendu.” Ale o víkendu už možná ze sněhu bude jenom uježděná břečka.

Rčení, že člověk by si měl každý den užít tak, jako by byl jeho poslední, je samozřejmě blbost. Kdybych věděla, že tohle je můj poslední den, určitě bych si svoje espresso, mandarinku nebo výhled na zasněžené žižkovské ulice nevychutnala o nic líp než dneska. Naopak: propadla bych hysterii,zpila bych se do němoty nebo bych volala kamarádovi, co pracuje na ARO, aby mě zachránili.

Ale možná by stálo za to si v určitých situacích říct: “Tohle už se možná nikdy nebude opakovat. Vnímej to právě teď.”