Když jsem byla malá, těšení na Vánoce pro mě byla jedna z největších radostí celého roku.
Dnes, když se mě moje dcera Rozárka s těmi nadšenými jiskřičkami v očích zeptá, kolik dní ještě zbývá do Vánoc, polije mě studený pot. Z Vánoc se stalo něco jako nejhorší uzávěrka roku, odevzdávka cukroví, stromku, atmosféry a dárků, 24. prosinec je deadline, který se nedá posunout. Každý rok plánuju začít dostatečně včas, abych to „stihla“, a každý rok někdy okolo dvacátého se přistihnu, že okolo třetí ráno vytahuju z trouby plech lineckého cukroví s temnou myšlenkou: „Už aby bylo po Vánocích!“
Ne, nejsem perfekcionistka posedlá naleštěným nábytkem, umytými okny a dvanácti druhy cukroví, nekupuju tuny dárků a nevystavuju do oken blikající elektrické hvězdy (když je u některých sousedů vidím, mám pocit, že mít to doma, dostanu z toho epileptický záchvat). Nastavuju si laťku tak nízko, jak to jen jde – tři druhy cukroví, bordel nacpat do skříní a nevadí mi, když místo úhledně souměrné jedličky máme koště, které se musí postavit ke zdi, protože má větve jenom z jedné strany. Když se na něj navěsí ozdoby a řetězy, stejně vypadá hezky.
Co se mi ale vytratilo a co bych v sobě znovu chtěla objevit je schopnost užívat si všechny ty přípravy, u kterých jsem kdysi tak nadšeně asistovala. (Když si tak vybavuju Vánoce svého dětství, mám pocit, že moje maminka to neměla jinak. Na Štědrý večer okolo šesté otáčela na pánvi kapry se zoufalým zábleskem v očích a říkala: „Panebože, v rádiu už hrajou Rybovku, všichni už určitě večeří, máme zpoždění!“)
Před pár dny jsem v televizi viděla americkou komedii, jmenovalo se to Letos nepeču. Bylo to o ženě, která se pod tíhou předvánočních povinností rozhodla stávkovat. Kromě toho, že ten film byl hrozně pitomý, mi byl i protivný. Já nechci stávkovat. Jenom bych z toho pečení a zdobení a balení dárků chtěla mít zase radost.
Pořád věřím, že letos se mi to podaří.
Šťastný blog 
Peču s holkama když jsou nemocný, na dokonalosti netrvám, většinou skončíme s několika druhy, další dodá tchýně a švagrovka. Dárky objednávám přes internet po večerech se svařákem na nervy. A úklid jsem vzdala. Stejně je to ale nějak špatně. Nevím, asi pro ten pocit, že musím. A že to nebude nikdy tak dokonalé jako z reklam, z výloh, z amerických vánočních filmů… a to nemáme tv.
Toto ja už mám za sebou. Dcéry odrástli a ja zase pečiem, zdobím a chystám s radosťou. Len škoda, že dievčatá už pečivo nechcú, bývajú sami, takže neviem ani, prečo a pre koho to všetko robím… Napriek tomu už pár rokov prežívam toto obdobie intenzívne ako v detstve. Asi si treba počkať 🙂
Já se popravdě na Vánoce netěším už od svých 15-ti let. Jediné, co mi to všechno ulehčuje je bramborový salát s řízkem, který si během roku schválně nedávám.
Ale vím, že se hrozně těším na období, kdy budu mít svojí rodinu a budeme dělat na Vánoce všechny ty věci, které jsme s našima přestali brzy dělat. Péct cukroví, chodit na vánoční procházky, jezdit na adventní trhy, rozsvěcovat světýlka, pouštět skořápkové lodičky a tak dál!
Snad mě to brzy neomrzí. Na druhou stranu, chci si děti jednou naučit, aby věděly, že vánoce nejsou jenom o dárkách, ale že jsou o tom být spolu a mít se rádi!:)
Děkuju, Báro, že jsi mi přihrála i moji vzpomínku z dětství. „Panebože, v rádiu už hrajou Rybovku, všichni už určitě večeří, máme zpoždění,“ u nás sice říkala babička, ale jinak je vidět, že „za plotem není tráva zelenější“, resp. že u sousedů nejsou Vánoce dokonalejší… Takže proč bychom záviděli ostatním na první pohled relativní dokonalost v podobě umytých oken, dvaceti druhů cukroví a profesionálně zabalených dárků (a ještě dokonce dřív než hodinu před nadílkou)? Hm, pro jistotu zde tedy připomínám (a to i sobě, protože co je psáno, to je dáno :-)), že Vánoce nejsou soutěž… V neděli si zapálím svíčku na adventním věnci, uvařím svařák a možná si pustím White Christmas. A co vy?
U nás doma, jelikož Vánoce slavíme společně s mamkou, se pro dvě dospělý ženský moc nevyplatí dělat. Takže všechno v klidu, žádný přehnaný úklid, pečení jsem mámě zkrouhla na dva druhy, ozdobit stromeček a pak toho kapra. Bez malých dětí ty Vánoce taky trochu ztrácí kouzlo. Ale víc ho ztrácí tím, že vánoční výzdoba a kolekce nám cpou už na konci léta, kdy chodíme ještě v žabkách. Vše se tím kazí, ráda bych se na Vánoce těšila a užila si je během adventu. Ale když nás už v září začnou stresovat, je to na pytel….
Já se obvykle už na podzim začnu těšit na Vánoční atmosféru. Jen se mi nějak nedaří vytvořit ji doma. Vnímám ji spíš venku, když večer procházím městem a koukám na ty žárovičky a světýlka, čmuchám vůni svařáku a zaslechnu nějakou koledu v supermarketu. Ten skutečný předvánoční čas ale vždycky rychle uteče a než si stihnu rozmyslet, jestli bych to doma přece jen nechtěla trochu vyzdobit, už je obvykle po Vánocích. Jako děti jsme neměli nic jiného na starost než se těšit na Vánoce, vystřihávat papírové vločky a zkoumat adventní kalendář. To bylo hezké. Až budu mít dítě, pokusím se mu aspoň svým přízemním dospělým přístupem to kouzlo Vánoc nezkazit.
Paní Báro, tohle je tak úžasně přesné 🙂 🙂 Ono v dětství je to skutečně o tom, že člověk nemá nic jiného na starost 🙂 Ale teď, jako pracující máma od dvou předškolních dětí, vnímám Vánoce tak trochu jako trest za všechno špatné, co jsem za celý rok provedla 🙂
Souhlasím s vimneok – je to tím, že člověk má pocit, že musí. Musí mít napečeno, musí mít aspoň nějak uklizeno a musí se těšit. Musí dát dárky (když pominete děti, často si člověk říká – bože, co mám dát, aby to nebyla zase blbost a udělalo to radost).
Jako dítě jsem neměla ráda, že musíme mýt topení, že je máma nervózní (okna bylo třeba rozšroubovat a to bylo jasné, že budou potíže), že budou v obchodech příšerné fronty. Táta to ještě podporoval tím, že se nakoupily hromady drahého jídla a to se mohlo – až na Vánoce.
Prostě se snažíme hrát si na perfektnost (ať už tu laťku máme každý jinak).
Jediné, co na Vánocích je fajn je to, že tak nějak všichni počítají, že nebudu muset pracovat nebo něco řešit. Na Vánoce mám právo být se svou rodinou.
S těmi dárky mi trochu pomáhá to, že když během roku vidím něco pěkného, koupím to. Pak to v listopadu vytahuju ze skříně 🙂
A to já se těším. Těším se na to, jak dnes večer půjdeme s dětmi k Labi pouštět přání Ježíškovi (vypouštíme čínské lampiony přání), jak si zítra udělám adventní cosik (věnec to fakt není), jak půjdeme na výstavu betlémů, jak se půjdeme večer podívat na rozsvícená okna do sídliště, jak budeme mít rozsvícenou vrbu na zahradě, jak udělám letos příšerně kýčovatý vánoční stromeček, jak budeme letos poprvé mít fakt stres, jak ty dárky pod stromeček dát fakt tajně a nenápadně, protože nejstarší syn už Ježíška prokouknul a vzal si za cíl nás přistihnout :)… těším se na spousty maličkostí, v zimě, stejně jako v létě, a fakt si nepřipouštím, že bych se tím měla stresovat. Nejsou to závody, jsou to každodenní radosti i strasti, jako kdykoli jindy. Je šílený klam myslet si, že právě ten jeden jediný den v roce je všechno jiné… Děláme si jiné i jiné dny, tak proč si neužít i tenhle, a prostě ho mít jiný. Třeba klidně i tím, že ho strávím v pyžamu a večeři si dám u televizní pohádky, což jindy neděláme (ne, že bychom to teď tak měli, ale vlastně – proč ne?)
Možná byste si měla, paní Báro, přejmenovat blog. Poslední dobou spíš fňukáte. Kde je Váš dřívější optimismus? Nebo snad očekáváte od osudu pytlík s instantními Vánocemi? Neberte si to osobně, nechci se Vás dotknout, ale mně zase každoročně kazí náladu ty „oči v sloup“, sotva se o Vánocích někomu zmíním. Jaký si to uděláš, takový to máš. Je to jen o nastavení priorit.
nakoniec je to cele o tom, ako sa clovek naladi. U nas doma uz nie su ziadne male deti, takze ani nepecieme kila kolacikov, s casom vecere sme si nikdy nerobili starosti, vzdy prisla na rad az po darcekoch – jasne, aj u nas byva vzdy tesne pred nervozita, ale mozno vdaka nej si potom lepsie uzijeme Stedry vecer a tie dalsie dni plne sladkeho nicnerobenia.
dnes jsem někde četla : …“ žij tak, abys byl spokojený a buď spokojený s tím, jak žiješ..“…na vánoce se každý rok těším,mám ráda tradice a ceremonie- ale ty svoje, které jsem si vytvořila se svou rodinou.I když na mně všechny přípravy leží, chci si vánoce taky užít.Ignoruju ten mamon,který se nám snaží média vnutit.Myslím , že vánoční atmosféra ještě více zhoustne, když ji diriguje unavená, vystresovaná a otrávená matka a neumytá okna u štědrovečerního stolu nikdo nevidí, jelikož je tma…Naše vánoce budou letos jiné-poprvé bez dcery,která chce mít vánoce se svým přítelem.Trochu se bojím,jak to zvládneme, ale i těším-zase to bude jiné ( třeba už letos dojde na tu půlnoční).
Na mne dýchl advent včera večer, když jsem ještě pracoval, (stejně jako dnes a jako zítra, do toho nemocné děti – no děs). Teď tu poslouchám Jablkoň – Hovada boží – a uculuju se u toho.
Jablkoň zpívá, že někdy je toho trochu moc. Chce to kontrapunkt – my už tradičně zamíříme na Štědrý den do botanické Faty Morgany. Až znavené děti cestou zpět po Jižní spojce zahneme do McDonaldího drive-inu. Když se mohl Ježíš narodit v jesličkách, proč bychom se také my nemohli o Vánocích chovat jako hovada. Na chvíli přehlušit vůni purpury chlévskou mrvou.
Ať se letos zadaří!
Sváteční náladu mívám, když peču cukroví. František voní, koledy hrají a já si popíjím svařáček. Udělám tak 4 druhy cukroví, nic moc složitého. Posledních pár let zdobím fíkus. Okna (můžu to vůbec říct?) jsem myla tuším na jaře, ale sluníčko teď bývá záhy dost nízko…
Nic u nás nebliká a já se na vánoce zase těším. Můj muž připraví kapra a uvaří rybí polévku. Jen to balení dárků mi moc nejde, jsou to podivně šišaté balíčky, ať dělám, co dělám:-).
připojuju se k Olivii, asi stačí jen počkat. ono se to jaksi dopeče časem, celkovým uvolněním a přijetím toho že vánoce přicházejí a s nimi pečení a vaření a chystání. a že je zde někdo s kým to můžeme sdílet. a to těšení se pak stane součástí vaření a chystání a kupování kapra jakoby to chystání bylo svátkem samotným. vkládáme do jídla a chystání naše vlastní potěšení. chce to jen čas. dozrát do stavu kdy samotná činnost člověk a těší a nepřekáží mu v tom co přichází. stejně nevím předem jak to všecko dopadne, co s stane. kdo přijede nebo nepřijede, nevíme předem nic a taky to enní moc důležité. to co se děje teď rozhoduje
moc toho nechystám. stromeček koupíme a nazdobíme společně. pečení dělám s vekým synem (teda s nejmenším synem) spíše poslední dny. ale pomůže i manžel, pomáhá mi vyklepat osí hnízda. a všichni šmejdí kolem a voňí a ochtnávají. a vím že přijednou velcí synové a asi i s přítelkyněmi a tak se toho dělá hrozně moc. to dělání samotné je slavnostní.
Já takový stres zažívám u všech radostí, které dělám pro děti. Někdy se přistihnu přímo “ v akci“, jak jen řeším, jak všechno zařídit. Letošní Vánoce to chci zkusit jinak, tak uvidíme:)
Uáá, sdílím vaše pocity. Vánoce jsou pro mě vždy tak trochu stresující. Dosud nemám ještě žádný dárek. Včera jsem večer sedla k PC s tím, že objednám dárky přes internet a vše vyřeším během hodinky a skončila jsem tak, že jsem si objednala krabici instantního svařáku .)) http://www.oxalis.cz/napoj-horky-francouz/d-73316/ Letošní vánoce asi nebudou odlišné od těch loňských, zase budu všechno nahánět dva dny před štědrým dnem 🙂
Díky! Jsem tak ráda, že v tom nejsem sama! Odmítám se programově stresovat. Ale když je ten stres všude kolem nás, je to mnohem těžší…
No mě je 18 (takže žádný závazky..) a už 3 roky vánoce úspěšně bojkotuju.. přijde mi to uplně zbytečný pokud jsou v rodině samí dospělí.
Dobry den vsem! Kouzelne vanoce, (nezapomenme vsak, ze pro nekoho, kdo ma „splin“ z ruznych zivotnich situaci je vsak tim spatnym obdobim roku). Pro mne, aby byly Vanoce dle mych predstav, musim predevsim vytvorit vanocni atmosferu – tedy vanocni vyzdobu,, ke ktere se snazim stale jeste pristoupit s naivni radosti detskych let. Snazim se sice dat do poradku byt – ovsem jen jak chut a cas dovoli, urcite se uz nenervuji, ze snad nestihnu to a tohle (je mi 55 let a jsem uz „nad“ temito zbytecnymi obavami.) A at je pro kazdeho par darecku, aby meli radost…… Uklizeno nebo ne, podle mne jsou vanoce radost z tohoto zvlastniho a trochu tajemneho obdobi. At prozijete prijemne vanocni dny a hodne stesti do noveho roku.