Tenhle film jsem ještě nikdy neviděla v celku.
V ideální podobě se odehrává v posteli, která stojí na zahradě pod rozkvetlým stromem, z něhož se na mě při usínání snášejí růžové lístky… ale v té jsem ho nikdy nezažila. Ve skutečnosti se může odehrávat kdekoli. V autobusu. Ve škole. V práci, s hlavou na psacím stole. V kině – nejlepší jsou multiplexy s vypolstrovanými křesílky a odpolední dětské představení nějaké disneyovky, ovšem mnohokrát jsem spala i na dřevěných sedadlech starých klubových kin na filmech pro dospělé. Například vrcholná díla Andreje Tarkovského a Ingmara Bergmana, s těmi nekonečnými mlčenlivými záběry, k tomu přímo vybízejí. A musím přiznat, že Tenkrát na Západě jsem z tohoto důvodu nikdy neviděla v celku od začátku až do konce.
Pilotům na dálkových letech se prý krátké šlofíky doporučují, protože po třicetiminutovém spánku se jejich schopnost reagovat zlepší o 16 procent. Já osobně mám díky šlofíku stejný pocit, jako bych snědla kousek čokoládového dortu. Vlastně lepší. Protože co může být lepšího než cítit se jako po snězení čokoládového dortu a přitom vědět, že ten dort jste zatím nesnědli a pořád ještě na vás někde čeká?
Šťastný blog 
Jojo, to znám:) Jsem ráda, že nejsem jediná, co spí v kinech:) Co se týče šlofíků, tak mě stačí třeba 10 – 15 minut – kdekoli, stačí jenom zavřít oči a odpočívat. Ideální je to, když nejsem doma, protože to by se automaticky šlofíková doba protáhla minimálně na hodinu. Takhle se to dá stihnout během dne a po dobrých 15 minutách mám pocit, jako bych spala několik hodin a právě vstávám z postele. Naopak – čokoládový dortík mě hezky zaplácne a uspí ještě víc:) a co se týče disneyovek – pouštím si je na spaní a nikdy neslyším víc jak 10 minut 🙂
Nasadila jste mi do hlavy písničku „Není nad malýho dácha“. Hotová chvála šlofíkům….
to by se ti líbíl můj režim 🙂 jako sova donucená dětmi vstávat před sedmou a s překládáním začít v půl osmé = mozek už tou dobou musí na 100%, chodím po obědě spát s holkama 😀 a pak třeba do jedné do rána vydržím v pohodě
Jojo, co se mi narodily děti, poznala jsem sladkost tohoto dortíku-šlofíku. A byť už mi trošku odrostly – o víkendu si někdy tento bezkalorický dezert po obědě dopřeju..Jen doufám, že to není známka stárnutí, protože náš devadesátiletý děda to praktikuje každý den 😀
Jo, jo. Pamatuju se na šlofíky i během přednášek. Taková čtyřhodinová přednáška po obědě na velice záživné téma s profesorem, který by uspal i hada, to přímo vybízí. Jak jsem však zjistil, když jsem to zkoušel přebít, tak jsem z přednášky nic neměl. Když jsem však na deset minutech schrupnul, tak jsem až do konce byl bdělý a kupodivu chápající…
Jak já závidím jižním národům jejich siestu…
Přesně tak:)Odpolední šlofíky jsou pro mě absolutně nezbytný,bez nich bych se kolikrát nezvládla naučit vůbec nic.Opravdu je pro mě mnohem lepší si radši na půl hodiny zdřímnout(občas se to sice protáhne:D) než se přemáhat a i při největší únavě se snažit učit.I když mám pak míň času,tak vnímám a naučím se toho mnohem víc.
Poobednajsia 15 minutovka je v nasej rodine tradicna, aspon co sa tyka rodicov a poslednych 20-tich rokov. Ja to uz mam trosku inac, radsej spim do 9-tej 10-tej, ak je to mozne, a potom fachcim na plny plyn. AJ ked som kdesi citala, ze sa to velmi doporucuje a aj vo velkych firmach preto maju manageri sklapacie pracovne stolicky. Aby si poobede na chvilku schrupli. Mam aj pre mna totalne stresujuci zazitok z vysokej skoly, s kamaratku sme si vysli do kina na „Tanec s vlkmi“ a kedze vieme, ze tento film netrva obligatnych 90 minut, cosi kdesi pocujem vedla seba poriadne chrrrr, okrem toho, ze som sa vydesila extremne, na slecnu s poslednou manikurou, pedikurou a absolutne vtedajsou total in frizurou mi to prislo nevhodne. Dnes to hodnotim ako narocny zivot na vysokej skole. A ani radsej neprezradim, kde pracuje ako pani doktorka :-)) ….
Taky si dávám po obědě dvacet již několik a když vynechám pořád mě něco chybí 🙂