Botox prý může lidi rozveselit. Tím, že jim nedovolí se mračit.

Nejsem žádné sluníčko. Na lidi kolem sebe se nejspíš usmívám míň, než bych chtěla. Na to, abych roztáhla koutky do přátelské grimasy, musím vynaložit jisté úsilí, zvlášť po ránu. Možná bych se ale o to měla pokusit. Psychologické studie totiž ukazují, že často se cítíme podle toho, jak se tváříme. Ne naopak.

Aplikace botoxu nám, jak známo, způsobí dočasné ochrnutí některých mimických svalů a tím může vymazat z obličeje nežádoucí vrásky, hlavně ty na čele a mezi obočím, které vznikají, když si prohlížíme výpis z účtu za poslední měsíc.

Výzkumníci z University of Wisconsin testovali čtyřicet zbotoxovaných dobrovolníků (či spíše dobrovolnic). Dali jim přečíst smutné, naštvané či vzteklé věty a zkoumali jejich reakce. Ukázalo se, že lidé po aplikaci botoxu se při jejich čtení nejenže nemračili (to ani nemohli), ale negativní informace zdaleka neprožívali tolik jako lidé z kontrolní skupiny, nevylepšené botoxem. Psychologové tomu říkají „facial feedback“. Sice si myslíme, že naše pocity předurčují to, jak se tváříme a jak jednáme, ale ve skutečnosti to někdy bývá přesně naopak – čím víc se mračíme, tím bídněji si připadáme.

Julia Roberts v jednom rozhovoru prohlásila, že na botox nikdy nepůjde kvůli svým dětem: „Chci, aby poznaly, kdy jsem naštvaná, kdy mám radost, kdy jsem překvapená.“ Musím přiznat, že moje úvahy se ubírají přesně opačným směrem. Když někdy zahlédnu svou grimasu v zrcadle v předsíni během toho, co soukám děti do kabátů, čepic a bund, leknu se a mám pocit, že bych si měla nechat napíchat botox pokud možno do celého obličeje, aby moje děti už podle výrazu tváře nezjistily, že jejich matka je pološílená psychopatka.