Byla bych šťastnější po frontální lobotomii?

Frontální lobotomie je operace, během níž se zničí kus čelního mozkového laloku. To je část mozku, která je mimo jiné zodpovědná za naše přemýšlení o budoucnosti. Někdy mám pocit, že bez ní by se mi žilo líp.

Všechny návody na štěstí, které jsem kdy přečetla – ať už v lifestylových časopisech nebo v seriózních psychologických příručkách – nevyhnutelně obsahovaly tuto poučku: „Žijte teď a tady!“ „Ponořte se do přítomného okamžiku!“ „Přestaňte se upínat k budoucnosti a užijte si drobné každodenní radosti!“ Ještě nikdo mi ale nevysvětlil, jak si mám užívat ranní kakao, když vím, že za půl hodiny mě čeká velmi nepříjemný telefonát, nebo jak se mám radovat ze západu slunce při pomyšlení, že zítra jdu na extrakci zlovolné osmičky vlevo dole. Jak mám PŘESTAT MYSLET na nepříjemné nadcházející události, když můj čelní mozkový lalok mi tyhle myšlenky servíruje k snídani, k obědu i k večeři?

A to už vůbec nemluvím o záležitostech dlouhodobější budoucnosti, které nepřejdou tak snadno jako bolest z vytržené osmičky. Tak například takové daňové přiznání je lahůdka, kterou mě můj milý čelní lalok krmí už zhruba od září (přestože ho budu podávat až v březnu).

Kdyby nebylo čelního laloku, nemusela bych se trápit tím, zda dokážeme splácet hypotéku (nejspíš by mě ani nenapadlo si nějakou vzít). V restauraci bych nemusela řešit dilema, zda si objednat ty skvělé, ale děsně kalorické lasagne, nebo nemastný neslaný salát. A na večírku bych si nelámala hlavu tím, jakou budu mít zítra kocovinu.

Pacienti po frontální lobotomii jsou podobných radostí ušetřeni. Pravda, sice si nedokážou naplánovat dovolenou ani se těšit na Vánoce, ale na druhou stranu se nestresují uzávěrkou, která bude za týden, ani hrozícím vyčerpáním světových zásob ropy. Někteří z nich sice mají snížené IQ, někteří se v noci pomočují, někteří dopadnou jako Jack Nicholson ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, nicméně… žijí teď a tady. Nic jiného než přítomnost pro ně neexistuje. Jsou na tom podobně jako delfíni, ploštice a mnozí jiní obyvatelé naší planety.

No dobrá, se svým čelním mozkovým lalokem se raději hned tak nerozloučím. Sice mi po většinu času komplikuje život, občas mi ale velkoryse dopřává malé radosti. Jako například teď: už dobrých dvacet minut přemítám nad tím, že půjdu do ledničky a ukrojím si ještě kousek toho báječného malinového dortu, který jsem dostala od kolegů k narozeninám. To plánování je na tom koneckonců nejlepší.