“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

Včera jsem byla dlouho v práci. Měli jsme uzávěrku. Ráno jsem nešla běhat, kolo jsem nechala doma, vypila jsem spoustu těch strašných sladkých kafí z automatu a po cestě z práce jsem v tramvaji hrála na telefonu hru 2048, na které jsem si vypěstovala tak trochu závislost. Večer jsem usnula na gauči vedle otevřeného notebooku a dnes ráno jsme všichni zaspali, takže jsem musela Rozárku odvézt autem do školy a kolotoč nestíhání začal nanovo.

No žádná sláva. Myslím, že tak asi šestnáct hodin z těch čtyřiadvaceti jsem koukala do nějakého monitoru nebo displeje a ani jsem nevěděla, jaké je venku počasí.

Možná proto mě tak zasáhl citát spisovatelky Annie Dillard, na který jsem při bloumání po internetu narazila:

“Jak prožíváme své dny, tak také žijeme celé své životy.”

Jistě, můžu si říct, že na jednom blbém dnu nezáleží. Všechny moje dny nejsou takovéhle. Ale připomnělo mi to, jak často odbývám “dnešek” – hlavně všechno nějak zvládnout, to je jedno jak – s vidinou, že ten skutečný, úplně opravdický život začne někdy v budoucnu.

Po uzávěrce. O víkendu. O prázdninách.

Stále jako bych se připravovala na něco lepšího než je to, co je právě teď.

Proto se snažím si co nejčastěji připomínat, že “skutečný a úplně opravdický život” se odehrává neustále. Ne jenom o víkendech nebo na dovolené, ale převážně v těch chvílích, kdy jedu tramvají,  stojím frontu v obchodě, vyzvedávám Rozárku z plavání nebo čekám, až se začne vařit voda ve varné konvici.

To jsou ty momenty, ze kterých se skládá většina mého života.

Takže mi nezbývá, než s nimi naložit nejlíp, jak umím.

Jak žít přítomným okamžikem, i když zrovna nejste na rozkvetlé louce nebo na pláži?

Články o tom, že máme žít přítomným okamžikem, teď a tady, a netoulat se duchem někde mimo, obvykle doprovází nějaký hezký obrázek. Často je na něm rozkvetlá louka a žena v bílé říze, která bosa běží v trávě, sfoukává chmýří z pampelišky nebo dělá něco podobně poetického. Asi takhle: →

Anebo je tam postava sedící se zavřenýma očima v pozici lotosového květu v nějakých úchvatných přírodních kulisách, třeba na pláži nebo v horách při východu slunce. Nějak takhle: →

Přijde mi to dost vtipné.

Jasně, že když bych bosa běžela ranní rosou nebo meditovala na pláži (ale fakt si nevzpomínám, kdy se mi něco takového naposled přihodilo), dokázala bych přitom naplno žít přítomným okamžikem a nemyslela bych třeba na to, že jsem ještě nedoplatila sociálko za loňský rok. Byla bych stoprocentně teď a tady.

Protože to je hrozně snadné. Je snadné žít přítomností, když běžíte v liduprázdném ranním parku a pozorujete, jak z mlhy vystupují růžově a žlutě rozkvetlé keře, anebo když vám v zahradní restauraci přinesou první skleničku prosecca.

Důležitější mi ale přijde být „teď a tady“ v těch okamžicích, kdy to tak snadné není. Třeba když z vedlejší místnosti slyším ječení svých dcer, které se už zase kvůli něčemu hádají. Nebo když mi v e-mailové schránce přistane zpráva nazvaná URGENT (nebo nějak podobně) s dvěma červenými vykřičníky. Nebo když se po otevření pračky ze dvířek nečekaně vyvalí tsunami studené špinavé vody.

To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši byla někde jinde, přetáhla si peřinu přes hlavu nebo si zahrála solitaire na telefonu a čekala, až to nepříjemné samo zmizí. A taky to někdy dělám. Ale moc to nepomáhá. Nikdy nic nezmizelo.

Žít přítomným okamžikem, i když ten přítomný okamžik je příšerný, mi přijde důležité proto, že je to jediný způsob, jak ho změnit. Nenechat se jím vláčet, nebýt jen jeho pasivní oběť. Je to sice nepříjemné jako ponořit do bazénu se studenou vodou, ale stojí to zato. Protože pak zas můžu jít třeba sfoukávat ty pampelišky.

Nemedituji, ale žehlím

Sedět v pozici lotosového květu, mumlat „óm“, zapálit si vonnou tyčinku, odjet do ašrámu a nechat si od tamějšího guru radit, jak se to dělá… nějak mě to nikdy moc nelákalo. Všechny ty s vážnou tváří prováděné meditační kejkle pro zklidnění mysli mi připadají jaksi nechtěně komické, zvlášť, když si při nich představím sebe samu. Zaujmout pozici lotosového květu na parketách v ložnici mezi sušákem na prádlo, rozsypanými kostičkami lega a figurkami petshopů? Hm… A tudíž jsem si vždycky myslela, že meditace není nic pro mě.

Přesto mám ve svém životě rituál, který se meditaci trochu podobá. Každou neděli v podvečer si do kuchyně přestěhuji velký koš s usušeným prádlem… a žehlím. Je to v mém světě jedna z mála prací, které se nedají nijak urychlit, obejít nebo vzít zkratkou. Prostě beru jedno tričko po druhém, žehlím a rovnám je do kupiček. Hromada v koši se zmenšuje, zatímco kupičky na stole narůstají. Jde mi to pomalu, ale to nevadí. Nechávám myšlenky plynout a nakonec vlastně nemyslím na nic. Jen vdechuju horkou páru a soustředím se na to, aby trička neměla švy moc nakřivo. A můžu u toho pít víno, což je oproti tradiční meditaci nesporná výhoda.

Nedělní žehlení – na rozdíl od hektického ranního přežehlování, když si nutně potřebuju vzít nějaký momentálně zmuchlaný kus oblečení – je pro mě jeden z nejdokonalejších způsobů zklidnění mysli, jaké znám.

To, o čem si MYSLÍM, že mi to udělá radost, a to, co mi DOOPRAVDY udělá radost, jsou dvě zcela různé věci

Znovu jsem se o tom přesvědčila tento víkend, když jsem – poprvé za celou letošní zimu – vyrazila s dětmi sáňkovat. Nechtělo se mi. Hrozně se mi nechtělo. Chtělo se mi zůstat doma a dívat se na idylický sněhový poprašek z okna s hrnkem čaje v ruce, a hřát se přitom u radiátoru. Když jsem se posléze ocitla na kopečku v parku, proklínala jsem se, že jsem si ke dvěma svetrům a kabátu nevzala ještě deku, do které bych se mohla zabalit, sluneční brýle, za které bych mohla schovat svou špatnou náladu, a špunty do uší, abych nemusela poslouchat rozjařenou internacionální skupinku americko-francouzsko-italských rodičů o pár metrů dál (byli oblečení, jako by pózovali na sjezdovce v Aspenu, a ne na vyježděném Dvoukopčáku v Riegráku, kde mezi sněhem prosvítá vydřená tráva).

Byla jsem přesvědčená, že jediné, co by mi mohlo náladu nepatrně zlepšit, by byl co nejrychlejší odchod domů. Ale vzhledem k tomu, že šlo o první a možná i poslední letošní sáňkování, věděla jsem, že tahle vize není moc reálná.

Navíc došlo na nejhorší. Děti mě začaly přemlouvat, abych jela na sáňkách s nimi. Otráveně jsem nasedla („ale jenom jednou!“), odrazily jsme se a…. v tu chvíli moje depka kamsi odplynula. Vítr svištící do obličeje, sníh stříkající do očí a nakonec drsné přistání na asfaltovém chodníku ve mně probudily energii, o které jsem si myslela, že ji prostě nemám. Zatímco do té chvíle jsem byla duchem úplně jinde (doma, u radiátoru), během svištění dolů s kopce se mi podařilo být dokonale „teď a tady“.

Nebylo to poprvé ani naposled, co se mi to stalo: k pocitu štěstí jsem potřebovala pravý opak toho, co jsem si myslela, že potřebuji.

Neumím tančit, většinou ani nemám s kým, ale stejně to pořád zkouším

 

Dirty Dancing.

Můj první zážitek, spojený s tancem, se odehrál v létě roku 1985. Vedoucí na pionýrském táboře nám poslední večer uspořádali diskotéku. Jak jsem to tehdy vnímala, o tanec vůbec nešlo. Šlo o to, jestli pro mě přijde tančit ten blonďák Martin, po kterém jsem celý tábor pokukovala.

Nepřišel, a já jsem se zapojila do hloučku děvčat postávajících u zdi a předstírajících, že by s žádným klukem netancovaly ani za nic. Pak pro mě přišel tančit tlustý Julek (tábor byl v Polsku). Užila jsem si tři minuty trapně toporného přešlapování v rytmu svého prvního ploužáku.

Zážitek druhý, podzim 1988. Taneční. Trapnost  a topornost táborové diskotéky je tady umocněna nepadnoucími obleky kluků a silonovými róbami většiny holek. Kluci navíc mají propocené bílé rukavice z nějakého odporně umělého materiálu. Při každé „volence“ trnu, jestli pro mě někdo přijde. Klopýtám v rytmu archivních tanců, které už nikdy v životě nebudu potřebovat. Konverzace s většinou tanečníků se omezuje na vzájemné omluvy, když jeden druhému šlápneme na nohu.

Zážitek třetí, zima 1991. Maturitní ples. Ihned po povinném valčíku maturantů prcháme se spolužáky z parketu do převlékárny a naléváme se přineseným rumem.

Divil by se mi někdo, kdybych v dospělosti tuto kapitolu svého života úlevně uzavřela se slovy „Děkuji, netančím“? A přece jsem to neudělala. Tanec je pro mě – stejně jako pro mnoho lidí – zdrojem celé smršti protichůdných pocitů. Na jednu stranu se stydím. Dívám se na sebe zvenčí. Do morku kostí cítím svou neohrabanost a bojím se, že mě tak vidí i ostatní. Na druhou stranu ale – v těch krátkých chvílích, kdy se mi podaří vypnout sebenkontrolu a souznít s hudbou – je tanec jeden z nejpříjemnějších, nejintenzivnějších způsobů bytí, které znám. Je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak nakrátko vypustit z hlavy minulost i budoucnost a žít přítomným okamžikem (více o mindfulness – bytí teď a tady – si můžete přečíst například zde).

Jednu z nejlepších tanečních lekcí v životě jsem dostala před pár týdny od člověka, se kterým bych si za jiných okolností pravděpodobně neměla co říct.

Bylo to na vesnickém rockovém koncertě. Jako první se vrhl na parket takový padesátiletý temperamentní tlouštík. Nejsem si jistá, jestli to byl místní blázen nebo jen chlapík, který nemá problém ze sebe blázna udělat. Vypadal legračně, potil se, při divokých piruetách mu padaly kalhoty. Potom vyzval k tanci mě.

Neodmítla jsem ho. Za jiných okolností bych se styděla – jediný tančící pár na parketu, všichni koukají, hrůza! Ale jeho evidentní potrhlost jako by mi dala omluvenku a osvobodila mě. Bláznivý mužík mi pomohl protančit se jedním z nejlepších večerů v životě.

Jak se zbavit strachu: Uvědomte si, že právě teď jste v pohodě

Ve chvíli, kdy tohle píšu, sedím v příjemné kavárně v cetru Prahy, koukám prosklenou výlohou ven a srkám café latté z velkého hrnku. Pohoda. Jenže ani teď, v tomhle ideálním prosluněném okamžiku, se nemůžu zbavit lehkého svírání okolo žaludku. Proč? Vlastně ani sama nevím. Možná proto, že přesně netuším, co mě za chvíli čeká v práci. Nebo proto, že jsem Betynce ještě nekoupila dárek za vysvědčení. Nebo kvůli návštěvě u zubaře, na kterou se chystám dnes odpoledne. Ale nejblíž pravdy asi bude to, že se mi žaludek svírá jen tak preventivně. Pro jistotu. Aby mě eventuální pohroma nezastihla nepřipravenou. Aby jobovka, která přece může kdykoli odkudkoli přiletět, nepřišla jako blesk z čistého nebe.

Pomáhá mi to v něčem? Ani náhodou. Jenom to café latté mi kvůli tomu chutná trochu míň.

„Toto základní nastavení neklidu a ostražitosti je pro většinu z nás tak automatické, že si ho ani neuvědomujeme. Postřehneme ho třeba ve chvíli, kdy se snažíme uvolnit napětí ve svém těle. Zkuste pět minut chodit po kanceláři nebo obchodě bez jediné molekuly ostražitosti. Je to opravdu obtížné,“ píše psycholog Rick Hanson ve velmi inspirativním článku na toto téma na svém blogu. „Tohle nepřetržité mumlání vnitřního strachu pomáhalo přežít pračlověku, který se stále musel ohlížet, jestli se ho něco nechystá sežrat. Ale nás jenom obírá o pocit pohody, krmí nás úzkostí, přiživuje depresi a způsobuje, že lidé v životě hrají při zdi. Ten strach nám říká: Dávej pozor, když se nedíváš, mohou se stát špatné věci, nikdy nevěř tomu, že je všechno v pořádku, nikdy nepřestaň být ve střehu.“

A jak se s „mumláním strachu“ vypořádat? Podle Ricka Hansona stačí si několikrát denně při všedních činnostech uvědomit , že teď, právě v této chvíli, jsme celkem v pohodě. Nic strašného se nám neděje. Nic mě tak strašně nebolí, neumírám hlady, nikdo mě neohrožuje na životě. Zhluboka se nadechněte a vydechněte: Asi není všechno úplně ideální, ale víceméně je všechno v pořádku.

P. S. Dnes odpoledne si jdu k zubařce vyzvednout dlahu proti nočnímu skřípání zubů, kterého se podle jejího názoru ve spánku dopouštím. Myslím, že s „mumláním strachu“ může mít moje skřípění zubů hodně společného.

Na co myslíte při běhání? (A prosím neříkejte, že na nic.)

Závidím lidem, kteří tvrdí, že si při běhání „skvěle vyprázdní hlavu“. Taky bych to chtěla umět.

Chodím běhat víc než dva roky a za tu dobu jsem si možná trochu zlepšila kondici (od prudkého bodání v hrudi jsem dospěla pouze k mírnému pocitu dušení). Co se ale nezlepšilo téměř vůbec, je můj pocit, že si musím pokaždé něčím „zaplácnout“ hlavu, abych tu půlhodinu běhu nějak přečkala. Hudba mi pomáhá jen občas, mnohem častěji se mi stává, že se mi během běhání do hlavy nahrnou všechny nastřádané depky, obavy a strachy, které se mi jinak úspěšně daří ignorovat.

Vím, že teoreticky by běhání mělo být tím nejlepším cvičením na soustředění mysli teď a tady, vnímání přítomného okamžiku (mindfullness), o kterém jsem tu nedávno několikrát psala. Běžet s čistou hlavou bez nimrání se v minulosti a strachů z budoucnosti. Zaznamenat těkající myšlenky jako zlobivé děti a potom je laskavě, ale nekompromisně poslat za dveře: to bych chtěla umět.

Zatím mi to ovšem připadá obtížnější než samotné běhání.