Když mi někdo dlouho neodpovídá na e-mail, na esemesku nebo na zprávu na Messengeru, obvykle si začnu myslet, že…
1. …je na mě naštvaný.
2. …moje zpráva (a tím i moje osoba) je pro něj naprosto nicotná a nedůležitá.
3. …napsala jsem něco, co způsobilo, že už se mnou nechce nikdy mluvit.
4. …chce dát najevo převahu tím, že mi schválně nebude dlouho odpovídat.
5. …můj e-mail se ztratil.
Na e-mailech a dalších kanálech digitální komunikace je trochu děsivé, že, jak všichni víme, dá se na ně odpovědět okamžitě. Většina z nás u sebe nosí chytrý telefon, díváme se na něj každou chvíli (podle průzkumů průměrně pětaosmdesátkrát denně) a ke svým mailům a textovým zprávám se dostaneme kdekoli a kdykoli. Odpověď zabere často jen pár desítek vteřin.
Jenže ve skutečnosti je to takhle: víme, že ten druhý by nám mohl odpovědět okamžitě, kdyby chtěl.
A v tom je právě háček.
Právě proto ve mně nezodpovězené zprávy vzbuzují smíšené pocity obav a nejistoty. Když mi kamarádka půl dne neodpoví na zprávu na Messengeru (přestože vidím, že si ji přečetla), přehrávám si v hlavě posledních pár dní, jestli jsem ji něčím nenaštvala. Když mi celebrita, se kterou mám dělat rozhovor, den a půl neodepíše na textovku, propadám beznaději, že s tak bídným novinářským červem jako jsem já se nikdy bavit nebude.
Nezodpovězená zpráva zkrátka dokáže způsobit malé vztahové drama, které se odehrává výhradně v hlavě odesilatele.
Ale na druhou stranu, když jsem to já, kdo neodpovídá na zprávu nebo na mail (a dělám to často: dneska jsem dostala 64 mailů a odeslala jsem jich 11), to je něco jiného. Důvody, proč neodpovídám, většinou nemají naprosto nic společného s mými city vůči odesilateli, a naopak mají hodně společného s mojí pracovní morálkou.
Tak tedy jednou provždy: když vám neodepisuju, neznamená to, že vás nemám ráda a že pro mě nejste důležití.
Tady jsou skutečné důvody, proč neodpovídám na vaše zprávy:
1. Protože se mi nechce udělat to, co po mně chcete, ale ještě se necítím na to, abych vám to přiznala.
2. Protože váš e-mail byl adresovaný několika lidem naráz, a tak jsem dělala mrtvého brouka a doufala, že se odpovědi ujme někdo jiný.
3. Protože se mě ptáte na něco, co by ode mě vyžadovalo nějaké zásadní rozhodnutí. Jako například: budu mít čas příští čtvrtek od 10:30?
4. Protože váš e-mail vypadal jako reklama, a tak jsem ho ani neotevřela.
5. Protože patříte k těm několika lidem, jejichž e-maily se bojím číst, takže je nechávám neotevřené i několik dní.
6. Protože jsem si úkol odpovědět na váš e-mail zapsala do svého denního seznamu úkolů a tím jsem získala dobrý pocit, že je to vlastně vyřešeno.
7. Protože jsem vám odpověděla: „teď toho mám moc, ale odpovím vám pořádně, až na to budu mít víc času,“ a tím jsem získala dobrý pocit, že už jsem vám odpověděla
8. Protože jsem odpověď odkládala už tak dlouho, že teď je mi to trapné, tak budu radši dál dělat mrtvého brouka.
Každopádně se vám hromadně omlouvám a ano, vím, že pokud se nezodpovězené e-maily počítají mezi hříchy, přijdu minimálně na sto tisíc let do očistce. Ne-li rovnou do pekla.
Šťastný blog 
Jo, mé maily bez odpovědi – myslím, že na tomhle světě existují minimálně dva lidi, kteří slízli můj zcela jistě spravedlivý hněv :-))) Ale ono to asi bude dáno i tím, že nejsem moc stavěná na tenhle druh komunikace. Neosobní. Proto nemám ráda telefonáty (toho druhého nevidím). U mailů a smsek zas nějak podvědomě očekávám, že je to vlastně normální komunikace – něco řeknu a ihned na to dostanu odpověď. Když nedostanu, mám pocit, jako by se ten druhý ke mně obrátil zády. Není pro mě úplně lehké si zvykat na to, že takhle to úplně není. A jo, je dobré si uvědomovat, že i já sama mám někdy dny, kdy i zapomenu na to, že mi volala matka (a během výuky jsem to musela típnout) a nezavolala jsem jí zpátky (neblikal na mě nepřijatý hovor) 🙂 Naštěstí není jak já a žádný spravedlivý hněv se nekonal :-))))
Taky jsem pár let takhle fungovala, ale pak mě to začalo strašně vyčerpávat. Stejně někde vzadu v hlavě ty mejly byly. Teď se snažím ráno, když mám nejvíc energie, vyřizovat všechny hnusné věci. Pořád je v mojem životě víc chaos než řád, ale lepší se to.
A máš teda čas příští čtvrtek od 10:30?
A tak to ja (moje) maily bez odpovede neriešim. Nikdy mi ani nenapadlo, myslieť si o tom druhom, že ma „nemá rád“. (posudzujem podľa seba)
Ja naopak vnímam maily podobne ako list. Takže sa mi vnútorne zdá úplne normálne odpovedať napr. po týždni.
Ak niekomu neodpoviem, je to väčšinou preto, že:
– chcem si na odpovedi dať záležať, a teraz nemám dostatok času / nemôžem tomu venovať plnú pozornosť / nemám po ruke klávesnicu a ťukať dlhšiu odpoveď na mobile sa mi naozaj nechce…
– Prípadne nepoužívam mobilné dáta a na wifi sa dostanem až večer.
Ale problém nastáva v tom, že večer je email už prečítaný a tak ma nenúti znova ho otvárať, aby som odpovedala – klasická prokrastinácia a odkladanie.
Takže rada pre všetkých, ktorí márne čakajú na moju odpoveď – Neokúňajte sa a Pripomeňte sa mi!
Mě děsně vytáčí, když mi někdo posílá na Messengeru palec poté, co mu do minuty neodpovím na jeho zprávu. Jako prosím!? Nejsem na mobilu 24 hodin denně, nemám ho vždy u sebe. Když neodepisuju hned na něco důležitějšího, znamená to, že asi zrovna nemůžu. Tím, že mi někdo pošle „nasranej palec“ v ironickém smyslu „super, díky, že odepisuješ“, leda tak dosáhne toho, že nasere i mě. Opravdu nepobírám tenhle zlozvyk.
Tenhle trend „můžu odpovědět kdykoliv a kdekoliv“ je opravdu hrozný. Nic, jako opravdu volný čas už snad ani neexistuje. Tedy alespoň pro mnoho lidí v mém okolí. Mě by třeba vůbec nenapadlo řešit pracovní emaily v moment, kdy přijdu domů. Ale ostatní mé kolegy ano, dělají to. Já si tedy raději počkám na druhý den, až za to budu placená. Ve svém volném čase dělám své věci, odpočívám a nestresuji se tím, že bych „měla odpovědět za každou cenu hned.“
je těžký zvládnout ten tlak očekávání, že člověk odpoví hned, to mně hodně stresuje, když odpovíte hned, cítíte se blbě, protože Vám to narušilo jinou chvíli či práci, když neodpovíte, cítíte opět stres, že tato povinnost tam je, co si ten druhý pomyslí atp. Co nastavit jako standard, že je v pořádku odpovídat dle svých sil, nálady a možností:o) som za!
Vyhledejte psychiatra. Pomůže vám od pitvání se v sobě. Myslete také na druhé, ne jen egoisticky já já já jenom já (zpívá Petr Janda)
Pisatelka článku demonstruje morálku dnešní generace. Výmluvy, výmluvy výmluvy atd spojené s psychickými poruchami a antisociálním chováním bez špetky úcty k tomu, kdo nám e-mail zaslal. O zodpovědnosti ani nemluvím. Pokud nedokážete odpovídat na e-maily či smsky, nepořizujte si telefon a desítkami aplikací typu messsenger, PC vyhoďte na šroťák a zamkněte se navždy ve sklepě. Ulevíte ostatním i celé planetě.