7 luxusních zážitků, které jsou zadarmo

Pražská primátorka Adriana Krnáčová mi tenhle týden připomněla, že jsem (už čtvrt století) zpovykaný Pražák. A jsem zpovykaná ráda. Život ve velkoměstě mě naučil užívat si luxusních zážitků, které bych jinak nejspíš vůbec nevnímala. Protože luxus je to, co je vzácné, co není dostupné pořád, na co musíte vynaložit nějaké úsilí. „Nejlepší věci v životě jsou zadarmo. Ty druhé nejlepší jsou velmi, velmi drahé,“ řekla prý Coco Chanel. Tady je sedm velmi luxusních zážitků z té první kategorie. Nikde je neoceníte tak, jako když žijete v hlučném, drnčícím, vyzvánějícím a strkajícím se velkém městě.

 

Když se mi v práci občas poštěstí, že jedu sama ve výtahu, jen zavřu oči a užívám si těch pár vteřin ticha ke zklidnění myšlenek. Ale ticho v kovové škatuli není to pravé, luxusní ticho, které jsem měla na mysli. Za ním musíte ve městě jít a hledat ho, protože se vyskytuje jen na některých místech a jenom občas. A není to pouhá absence zvuků. Ticho brzy ráno v parku je vyšperkované hlasy ptáků a hodně vzdáleným cinkáním tramvají. Ticho v knihovně je prokládané šustěním stránek. V tichu na ulici pozdě v noci se rozléhá klapání vašich vlastních bot a ticho v neděli ráno je zas úplně jiné, protože občas zaslechnete vyzvánění z kostelů. Ticho na hřbitově šustí listím a šumí v korunách stromů. V tichu v kostele občas zaskřípou lavice. A opravdu pětihvězdičkové, vzácné ticho nastane, když začne poprvé sněžit, hlavně večer, a vločky se snášejí na pozadí pouličních lamp. V tu chvíli se zdá, že se ztišil celý svět.

Nemám na mysli tmu na chodbě vašeho činžáku, když vypadly pojistky a poslepu se snažíte trefit do klíčové dírky. Ale tmu pod noční oblohou, na které jsou vidět hvězdy. Miluju rozsvícená okna a osvětlené výlohy a vchody do kaváren a pouliční lampy a neóny, ale když chcete pozorovat hvězdy, musíte odjet někam, kde nic z toho nesvítí. Většinou spoustu stanic tramvají a pak ještě autobusem. Když se pak občas ocitnu ve tmě pod noční oblohou, vždycky znovu mě překvapí, že na ní toho je mnohem víc než Měsíc, pár vybledlých teček a občas letadlo. Tma ve velkoměstě je prostě luxus.

Když si výjimečně zapomenu doma telefon, ze začátku vždycky propadnu panice. Co když mi bude někdo volat, psát esemesky, posílat maily, zprávy po Messengeru, a nezastihne mě? Co když něco prošvihnu? Ale už za chvíli se báječně uklidním. Zmizí to nutkání pořád šátrat v kabelce a koukat na displej, jestli mi někdo nepsal. Zmizí neustálý zneklidňující pocit, že mi v kapse něco vibruje. Když čekám na tramvaj nebo sedím v kavárně, nejsem „na telefonu“, jsem tam, kde právě jsem. Připadám si jako za školou, užívám si pocit báječné, i když trochu riskantní svobody. Jistě, pořád by to nešlo, protože občas bych nejspíš opravdu něco prošvihla, ale když už se mi to přihodí, je to příjemný nečekaný luxus. Četla jsem, že některé hodně drahé resorty dokonce zavádějí pro své bohaté a přepracované návštěvníky výjimečný benefit: není tam wifi.

Když tenhle týden na Žižkově zkolabovala doprava a z Lipanské to tramvají trvalo na Hlavák půl hodiny, šla jsem ráno kus cesty do práce pěšky. Loudala jsem se okolo kaváren, na chvíli se zastavila v parku a sbírala energii do zásoby. Když jsem přestala s časem šetřit, najednou jsem ho měla víc, než jsem si myslela, že ho můžu mít: čas koukat na oblohu; čas vrátit se za roh a vyfotit si krásně barevně posprejovanou garáž; čas nakukovat do koutů zarostlých křovím, okolo kterých normálně jen proběhnu. A byl to hodně luxusní pocit.

Jediná z těchto sedmi luxusních věcí, kterou si nemůžete opatřit sami. Musí vám ji někdo věnovat. Darovat. Dát vám svůj čas, kdy nejenže nedělá nic jiného, není “na telefonu” a nekouká na žádný displej, ale soustředí se výhradně na to, že vás poslouchá a opravdu vnímá, co říkáte. U psychologa, kouče, kadeřníka nebo advokáta za to zaplatíte od pár stovek na hodinu výš. S kamarády, dětmi, rodiči a partnery je to zadarmo. Ale je to to nejvzácnější, co vám můžou dát. A umět dát svou pozornost, plnou a nerozptýlenou, tak, že ten druhý je pro vás v tu chvíli jediný na světě, je myslím ten nejluxusnější dárek.

Obvykle s sebou na svých pochůzkách po městě vláčím kupu věcí, které… ehm.. nutně potřebuju. Zdá se mi, že se bez nich nemůžu obejít. Až na to, že když je občas někde odložím nebo zapomenu a jdu po ulici s volnýma rukama, je to báječný, luxusní pocit. Sice si v tu chvíli nemůžu udělat poznámku do diáře, kdyby mě náhodou něco napadlo, nemám svetr, kdyby se ochladilo, ani mejkap, kdybych se náhodou potřebovala přemalovat, ani to natlučené jabko, co tahám v tašce už tři dny, ale zato mám svobodu, a připadám si, jako bych se vznášela.

Narozdíl od osamělosti je samota dobrovolná. Je to privilegovaný čas, který můžete trávit jen sami se sebou, kdy nemusíte být ve střehu, protože se na vás nikdo nekouká a máte jistotu, že v příští vteřině po vás nebude nikdo nic chtít. A ve velkoměstě je to vzácnost. Užívám si ji po malých kouskách, když přijdu dřív do práce a ještě tam nikdo není (to se mi daří málokdy), anebo tam zůstanu do večera a už tam nikdo není (to udělám nejvíc práce), doma, když děti odejdou do školy a dělám si “pomalý ráno”, a když je nejhůř, na záchodě (zamknu se a dělám, že tam nikdo není).