„Barunko! Až budu velká, chci být šikovná jako ty! Péct v 6 ráno kuře, běhat, odvést děti do školy, a jen tak po práci napsat knihu!“
Tohle krásné přání mi před pár měsíci napsala k narozeninám moje kolegyně Anička. A já jsem se v něm nějak nemohla poznat. Tohle že mám být já? Péct v šest ráno kuře? To jsem dělala jen jednou, a jenom proto, že jsem večer předtím vytuhla při uspávání dětí. Běhat? Kéž by se mi to dařilo každý den. A jen tak po práci napsat knihu? Ha ha. Jak ve mně může vidět takovouhle superženu? Mně, která usíná u televize, bojí se dopisů s modrým pruhem a obden přemlouvá děti, že zkombinovat lichou růžovou ponožku a lichou fialovou ponožku do jednoho páru je hrozně cool?
A pak mi došlo, že přesně takhle já vidím většinu svých kamarádek. Moniku, která opravdu (na rozdíl ode mě) chodí každé ráno běhat, Pavlu, která dělá zkoušky z insolvenčního práva, Rebeku, novinářku, která se nebojí položit jakoukoli nepříjemnou otázku, nebo Renatu, která jezdí přes celou Prahu do práce na kole. Chtěla bych být šikovná jako ony a zdá se mi, že na to prostě nemám.
Díky tomu narozeninovému přání mi došlo, že porovnávat se s ostatními je fakt úplně zbytečné, protože vidíme vždycky jen malou část (pečení kuřete, běhání, ježdění na kole) a velká část zůstává skryta (hysterické scénky po ránu při hledání dvou stejných ponožek).
Porovnávání je navíc zaručený způsob, jak nebýt šťastnější. Psycholožka Sonja Lyubomirski na tohle téma provedla (alespoň pro mě) fascinující experiment. Skupina dobrovolníků se měla naučit jednoduché cvičení a potom byli seznámeni se svými výsledky. Ti, kteří se subjektivně považovali za „šťastné,“ měli radost, když se dozvěděli, že si vedli výborně. Ti, kteří se pokládali za „nešťastné,“ měli z úspěchu taky radost, ale ta se okamžitě vytratila, když zjistili, že ostatní na tom jsou ještě o něco lépe. „Nešťastní“ dobrovolníci paradoxně cítili větší uspokojení, když se dozvěděli, že jejich výsledky sice byly mizerné, ale ostatní dopadli ještě o něco hůř.
Nemám moc ráda ten starý vtip o Češích, který končí přáním „ať sousedovi chcípne koza.“ Ale možná není o Češích – je prostě o nešťastných lidech.
Šťastný blog 
Přesné, výstižné. Je to tak. Mívala jsem hrozné trauma z manželovy maminky. Ty vždy vše stíhala, měla dokonale uklizené, uvařené na jedničku, a já měla pravý opak. Časem jsem zjistila, že jsem „jen“ byla mladá máma. Dnes zvládám též spoustu věcí, když jsou děti dospělé a mám víc zkušeností. To mě tehdy nenapadlo a připadala jsem si naprosto neschopná.
Výborný článok! 🙂 Tento web som našla len včera, ale určite sa prídem pozrieť častejšie 🙂 Kopec zaujímavých a hlavne pozitívnych informácií! 🙂 No áno, to sa už dnes nehľadá práve najľahšie… :))))
Báro, rozhodně byste se neměla vidět v tak špatném světle. Kamarádky Vás obdivují, protože jste skvělá, i když Vy se třeba vidíte jinak. Ony jsou na tom možná podobně jako Vy. Také se nevidí v nejlepším světle. Proč to ale píšu? Ženy se obecně velmi podceňují, já už o tom mnoho napsala. Takže se milé dámy nepodceňujte v žádném případě. Každá zvládáme tolik věcí a za to je potřeba se pochválit!!!
Já jsem šťastná, když uspořím, koukám na web http://www.jausetrim.cz/ 🙂