...je vášnivý pozorovatel vlaků. Nikdy v životě nedosáhl žádného úspěchu. Ale sledování vlaků mu přináší velké uspokojení. Je jeho život hodnotný? (Fotka z filmu Trainspotting)
Filosof Robert Nozick si v 70. letech vymyslel fiktivní „stroj na zážitky“, kterým tak trochu předběhl Matrix: „Představte si, že by existoval stroj na zážitky, který by vám poskytl jakoukoli žádoucí zkušenost. Ti nejlepší neuropsychologové by stimulovali váš mozek tak, že byste byli přesvědčeni, že píšete geniální román, potkáváte skvělé přátele nebo čtete strhující knihu. Celou tu dobu byste ovšem pluli v nádrži s elektrodami připojenými do mozku. Nechali byste se k tomuto stroji připojit na ceý život? Pochopitelně, pokud byste byli připojeni, neměli byste ani tušení, že vaše zážitky nejsou skutečné…“
Myslím, že existují dva druhy zážitků: když ochutnávám víno nebo poslouchám hudbu, je mi celkem jedno, jestli jsou skutečné, anebo jestli „neuropsychologové stimulují můj mozek elektrodami“.
Ale když mám radost z uběhlých pěti kilometrů, nebo z úspěchu v práci, nebo z obrázku, který malovala moje dcera, potom to, že jde o „skutečnost“ a ne „iluzi“, je vlastně na té radosti nejdůležitější…
„Zážitkový stroj“ se stal inspirací pro velmi provokativní test, který sestavili psychologové z Oxfordské univerzity. Najdete v něm spoustu znepokojivých otázek typu: „Fred je vášnivý pozorovatel vlaků. Nikdy v životě nedosáhl žádného úspěchu. Nemá rodinu ani přátele. Žije sám u železniční trati. Ale sledování vlaků mu přináší velké uspokojení. Je jeho život hodnotný?“ Anebo: „Mabel je stará dáma, která nedělá nic jiného, než že se dívá z okna na moře. Je její život hodnotný? A co když se na to moře dívá jenom v televizi? Změní se v tom případě něco?“
Šťastný blog 
Zajímavá úvaha.
„Na světě vlastně neexistují žádné obrazy, zvuku, chutě ani vůně – jsou to jen vlny a molekuly.
Počitky jsou tedy „umělé“ konstrukce, které vytváří mozek.
Tento vyjímečný děj přeměny začíná už ve smyslových orgánech,
kde se světelné vlnění nebo dotyk určitých molekul převádí na elektrické signály,
jež jsou posléze vedeny do mozkových oblastí
specializovaných na jejich zpracovávání. Některé signály nepřicházejí z vnějšku,
ale zevnitř těla.
Ikdyž si některé vjemy uvědomujeme, většina z nich zůstává v podvědomí.“
zdroj. V. Marek
—
ještě, že máme ten matrix.
v tom umíme chodit.
selským rozumem a pěti smysly se potom někdy dotkneme toho, co je skutečné.
to, co zažívám s milovanými bytostmi beru jako nejskutečnější.
ať žije radost z těchto zážitků!!
p.s. hrdina z filmu Trainspotting si vytváří matrix v matrixu. heroinem.
Otázka, kde není důležitá odpověď, na toho, kdo se divá celý den na moře. Každý pak řekne svůj názor na to, co je plný život, ale nejdůležitější je si prostě odpovědět sám sobě.
Nehledě na ostatní, je to naše věc, náš názor. Bohužel to tak v praxi moc nefunguje. Asi bych doma a ve škole moc nezazářil, kdybych měl přání se celý život dívat na moře.
Rozdíl mezi skutečností a iluzí není důležitý, protože vše zpracovává stejný orgán. Zajímalo by mě, jestli je pro mozek důležité rozlišovat, co je reálné a co není.
Jednu moji kamarádku bavilo dlouho se dívat ve Švýcarsku na bílé vrcholky hor, což mně až tak moc nic neříkalo. Naproti tomu mně zase bavilo čubrnět v Itálii dlouho na moře, což jí nic neříkalo. Vznikla z toho dokonce mezi námi hádka, ona mi řekla, že na tom moři není na co koukat, to je pořád stejné a naznačila, že jsem sám tak nudný jako to moře. Já jsem ale oponoval, že vrcholky hor jsou ještě nudnější, protože moře se aspoň vlní a hory ne. Věděl jsem ovšem, že pravdu nemáme ani jeden, to nač koukáme rádi je zcela individuelní pocit, který nemá nic společného s nudou, ale ona se ráda hádala a stejně by to nepochopila…
Tak podle výsledku testu bych se připojit nenechala. Ani nevím, co mě na tom tak potěšilo.
Na tohle téma existuje zajímavá kniha, maskovaná jako pohádkově-dobrodružná sci-fi.
Bertil Mårtensson-Světy bez hranic. Vydal Albatros v edici K.O.D. v r. 1982, svazek 158.
🙂 Anebo „Svět bez hranic“ o Havajské technice léčení.
Určitě něco, co otevře oči i možnosti.
pb
Tu jsem četla a líbila se mi moc.
Plán, tvorba, nastavení, práce, recyklace, ….plán, tvorba, nastavení, práce, recyklace,… vše se opakuje v nekonečném věčném kruhu. Abychom to zjednodušili, vše je jenom zapnutí a vypnutí okruhu, něco jako když vypínač zapne světlo v místnosti, a potom jej zase vypne, po určité době. Proto je zde geniální stroj na iluze, ten stroj je v nás i okolo nás, nelze jej spatřit, ani jej nelze pochopit, principem tohoto stroje je dualita a napětí mezi klady a zápory, uvádí vše do pohybu. Proč zde musí být geniální stroj iluze, jaký má tento geniální stroj na iluze zde skrytý význam? Pokud by zde nebyl geniální stroj na iluze, bylo by zde vše nemocné, a nic by zde nefungovalo. Iluze je lék na všechny nemoci, a tento lék vyrábí geniální stroj na iluze, vše zde jsou jenom ubohé stroje, i ty jsi jenom ubohý stroj, i když si naivně myslíš, že jsi živý člověk, protože existuješ v iluzích, které vyrábí stroj na iluze. Proč stroj onemocní, pokud nemá iluze, že je živá bytost, nebo něco jiného? Stroj musí mít hračku, se kterou si hraje, a tím on zapomene na to, že je ubohý bezvýznamný stroj, a tou hračkou jsou iluze, které vyrábí geniální stroj na iluze, založený na dualitě. Stroje jenom pracují a pracují, nic jiného neznají, je to dokonalé ubohé otroctví, bez smyslu a naděje, následkem musí být logicky nemoc a nefunkčnost stroje, pokud zde nejsou iluze. Kdo si hraje nezlobí, o tom jsou iluze, čím lepší hra, tím více jsou stroje spokojené, a tím lépe fungují, pokud stroje nejsou spokojené s iluzemi, je zde krize, a tak geniální stroj na iluze, začne automaticky produkovat nové lepší iluze, a krize zmizí a vše zase funguje bez problémů. Více vám už nepovím, už tak jsem vám toho řekl více, než by jste měli vědět, ono není dobré vše vědět, a je lepší mít iluze.