Proč se tak rádi potíme, mrzneme a necháváme si demolovat byt

Minulou zimu jsem se učila jezdit na snowboardu. Z každé jednotlivé lekce jsem odcházela zmrzlá a potlučená, v mokrých oteplovačkách a s modřinami všude, kde vůbec modřiny mohou být. Jako bonus jsem si odnášela vědomí, že jsem ještě větší nemehlo, než jsem si myslela. Přesto jsem z nějakých záhadných důvodů dospěla k pocitu, že hodiny snowboardování mě ohromě bavily a letos si je rozhodně chci zopakovat.
Podobnou zkušenost jsem si odnesla nedávno, když jsem pro svou mladší dceru pořádala oslavu k pátým narozeninám. Noční můra zvaná „dětská party“ spočívá v tom, že se vaším bytem s razancí hejna kobylek prožene smečka pětiletých holčiček, které piští, brečí, mlátí se plastovými poníky a zadupávají slané tyčinky do koberce, a že nakousnutý kus narozeninového dortu najdete ještě za týden v zásuvce svého psacího stolu. Navzdory tomu na to vzpomínám jako na skvělý večírek a těším se, že letos nám holčičky přijdou zdemolovat byt znovu.
Zdá se, že kdybychom své nejšťastnější životní zážitky rozmontovali na součástky, často by nezbylo nic jiného než hrůzostrašný výčet drobných útrap, námahy a fyzického nepohodlí. Přesto ve svém součtu dávají dohromady něco víc: pocit, že jsme překonali sebe sama, rozšířili své hranice, získali nové přátele, dobyli pro sebe malý kousek neznámého světa. Tak třeba: deštivý červenec plus navlhlý spacák plus hliníkový ešus a odporné rozcvičky a nástupy a nesmyslné noční bojovky rovná se úžasné prázdniny na táboře (v dospělosti platíme ukrutné peníze za „outdoorové“ zájezdy, abychom si to mohli zopakovat). Anebo: permanentní nedostatek spánku, oblečení upatlané od sunaru, páchnoucí plenky a žádný společenský a sexuální život v součtu dávají ty nejkrásnější vzpomínky na první měsíce života vašeho dítěte.
Doufám, že se mi podaří mít to na paměti, až budu letos znovu v trapném podřepu balancovat na snowboardovém prkně, a se skřípějícími zuby se proklínat, že jsem radši nešla na grog.