La vie en rose, zpívala Edith Piaf a myslela tím dokonalou idylku v náručí svého milého. Vidět svět v růžových barvách, říká se. A taky: nasadit si růžové brýle. Lakovat věci na růžovo. Procházka růžovou zahradou. Růžová budoucnost.
Růžová je podle všeho považována za barvu štěstí. Provozovatelé jisté věznice v Missouri dokonce vězňům, kteří se pokusili o útěk, vymalovali cely na růžovo, aby je zklidnili a přivedli na jiné myšlenky.
Naše domácnost, obývaná dvěma děvčátky ve věku pěti a devíti let, je růžovou barvou zaplavena v množství větším než malém. Máme pro ně nejen růžové oblečení a spoustu růžových panenek a plyšáků, ale i růžové závěsy na oknech, růžové krabičky na svačinu, růžové baletní dresy, růžové pěny do koupele, růžový penál a růžové Lego. Měli bychom tedy rozhodně být šťastnější. Ale nezdá se mi, že by na nás měla růžová barva nějaké pozitivní účinky. Spíše naopak. Právě růžové předměty bývají nejčastěji předmětem dramatických sourozeneckých konfliktů a slzavých scén (zejména, je-li na nich vyobrazena kočička Hello Kitty). Dost možná, že vliv růžové barvy na dětskou agresivitu je přesně opačný, než je tomu u uprchlých vězňů v Missouri.
Zdá se mi, že mé dcery mají v hlavě zabudovaný jakýsi radar, který je v jakémkoli obchodě neomylně naviguje směrem k růžovému zboží. Nejvíce je přitahuje ten umělohmotně chladný, podivný odstín růžové, do něhož se obléká panenka Barbie a který se tak často objevuje na hřívách tlustého poníka My Little Pony. Zkrátka, čím hnusnější, tím lepší. A pokud je daná věc pošitá flirty nebo polepená třpytivými kamínky, její atraktivita ještě stoupne. Pravděpodobnost slzavé scény se v takových okamžicích blíží takřka jistotě.
Britská feministická aktivistka Sue Palmerová nedávno v jednom rozhovoru prohlásila, že růžová barva vymývá dívkám mozek, protože se je už v nejútlejším věku snaží vmanipulovat do rolí pasivních princezen.
Já se trochu obávám, že je to naopak: růžová barva v odstínu „Barbie“ vymývá dívkám mozek, aby z nich už v nejútlejším věku udělala malá agresivní monstra.
Ale neztrácím naději a věřím, že moc růžové není nekonečná. U starší dcery už nyní pozoruji, že po osmém roce života její vliv ochabuje. Budoucnost rozhodně nevidím růžově.
Šťastný blog 
Ta agresivní monstra z nich dělá to, že jsou to dvě ženské – resp. jejich zárodky – nucené žít spolu na ohraničeném prostoru. Část nevyhnutelně nakupené agresivity se logicky přesměruje na ty růžové plastové hračky, které se nezúčastněně usmívají – i když to z dětského pohledu vůbec není na místě ! Ale pro Tebe je výhled do blízké budoucnosti poměrně příznivý – jak holčičky porostou, budou si škodit sofistikovanějším a pro okolí méně obtěžujícím způsobem. Namísto mlácení se panenkami po hlavě s nimi budou tiše provádět voodoo rituály apod. … ;o)
Růžová barva je i pro mne problematická, a to už od té doby, co mi matka vyprala bílou košili tak důkladně, že tato chytla, buhví od čeho, slabě růžovoučkou barvu. Kamarádi to zhodnotili, že vypadám jak „šotouš“, čili „božíček“ neboli „teplouš“ a já ji pak odmítal nosit. Dále mi tuto barvu zhnusil jeden srýc, který často říkal, že je třeba se dívat na svět růžovými brýli. Dodnes se odmítám dívat na seriál „Ordinace v růžové zahradě“, neviděl jsem ani jeden díl. Růžová je pro mne přeslazená, ale kupodivu lila se mi líbí. Ještě abych vysvětlil proč Vás rád tituluji „Barbi“, což nemá nic společného s panenkou Barbi, ale s mnou užívaných zdrobnělin pro některá ženská jména jako Eva = Evi, Hana = Hani a Barbora = Barbi,
nemějte mi to prosím za zlé, mně se to tak líbí a v mém vysokém věku je to německy „Narrenfreiheit“, čili „svoboda bláznů“…
Můj partner má taky dvě malé dcery, a tudíž o podivném vlivu růžové barvy něco vím. Když jsme si pronajali náš dům, majitelé nám nabídli vytapetovat místnosti podle našich přání. Holky si přály mít stěny růžové a přání jim bylo splněno. Pak došlo na vybírání nočních stolků – růžové. Potom lampičky – růžové. A kdybych nezasáhla, bylo by růžové i povlečení. Veškeré jejich oblečení je také růžové a já dávám velký pozor, abych jejich věci neprala společně s košilemi jejich tatínka, aby nedošlo k podobnému přešlapu jako u Mirka. Ale nebojte, ta starší ve svých osmi letech začíná růžovou postupně opouštět. Jsem si skoro jistá, že nás za pár let požádá, abychom stěny v jejich pokoji vymalovali na černo.
Všechno jednou končí a s růžovou to nebude jinak,naše dcera se blíží k devátým narozeninám a na kruté růžové časy už jenom s láskou vzpomínáme. I Lady Gaga už je minulost, a taky k nám jednoho dne „vtrhla“ jako uragán, prostě ve školní družině plyne čas rychleji… A hrdinové přicházejí a odcházejí (barvy taky)
My jsme měli céčka a Sandokana, dokonce jedna z mých sester tenkrát (bylo jí asi 7) složila opus o Kabiru Bedim a dnes se mi zdá celkem normální.
Zdravím,Bohdana
Myslím, tedy pouze předpokládám, že malé holčičky se tak přesytí růžové, že ji pak opustí. Možná je to i tím, že se pak chtějí lišit. Mám takovouhle růžovou neteř a pořád si říkám, že jí dám kapku potravinářské barvy – červená/růžová do vývaru a pak do bramborové kaše. Řízek už uvnitř růžový je. Jednou jsme toto zažili při jednom barevném dni, kdy byla polévka česneková obarvena na šmoulí modř a rizoto na hráškově zelenou. Zajímavé bylo, že i když to chutnalo úplně normálně se zakrytýma očima, po otevření se něco bloklo.
Jinak přidám ještě zkušenosti z arábie, kde je obecně růžová košile brána velmi sexi a v pořádku. Nemá to tam s homosexualitou absolutně nic společného, a pakliže si na to člověk zvykl, tak musím uznat, že to má něco do sebe. Já osobně bych si růžovou košili nevzal, ale nikdy neříkej nikdy.
Růžovou barvu opravdu nemusím, ale jsou jisté PINK vyjímky, které ráda mám 😀 Myslím si, že je to jen o úhlu pohledu, ostatně jako vše.