“Měla by sis dát všechny tyhle papíry do pořádku, abys nebyla pořád ve stresu,” řekla mojí kamarádce Pavle její šéfová v práci. A těch nevyřízených papírů byla na jejím stole už pořádná hromada. Chaotická změť papírů, ve které to stresem přímo probublávalo.
Když mi to Pavla vyprávěla, pokývala jsem hlavou. Co se taky na to dá říct? Jo, taky bych si měla dát leccos do pořádku. Měla bych sis vyřídit nový pas, abych to nedělala těsně před dovolenou. Měla bych zaplatit kabelovku (už mi přišla upomínka). Měla bych odpovědět asi na sto e-mailů, přepsat rozhovor, který mám v diktafonu už tři týdny, měla bych se v práci věnovat stážistkám, měla bych vyplnit nějaké tabulky a konečně si zajít k očaři, protože ta malá písmenka na obalech kosmetických přípravků už nepřečtu ani když natáhnu ruku daleko od obličeje. (Už jen když píšu tenhle seznam, začíná se mi lehce svírat žaludek.) A až to všechno udělám, potom – možná! – budu trochu míň ve stresu.
Jenže Pavla na to řekla něco, co mi naprosto vyrazilo dech: “Ale já nejsem ve stresu. Proč bych se měla přestat stresovat, teprve až si dám do pořádku papíry? Já se nestresuju už teď.”
Ta myšlenka se mi okamžitě zalíbila. Uvědomila jsem si, že, budu-li k sobě naprosto upřímná, ten moment, kdy budu mít “všechno v pořádku”, nenastane nikdy. Než odpovím na sto e-mailů, přistane mi jich ve schránce další stovka. Když konečně zaplatím kabelovku, přijde mi upomínka zas na něco jiného. Vždycky se mi bude vznášet nad hlavou nějaký deadline. Vždycky se bude blížit nějaká uzávěrka. Vždycky bude někde něco v nepořádku. Chaos je prostě součást mého života a nejspíš se to hned tak nezmění. Pokud se někdy chci přestat stresovat, musím to udělat uprostřed toho chaosu. A ne až za nějakou pomyslnou cílovou páskou, která se pořád vzdaluje.
Přála bych si snad, aby na mě jednou vzpomínali jako na tu holku, která správně vyplnila všechny tabulky?
A tak se to tedy postupně učím. Netvrdím, že jsem v tom moc dobrá. Ale snažím se. Takže když si teď po sobě znovu čtu ten výše uvedený seznam nesplněných úkolů, připomínám si, že mám i jinou možnost, než schoulit se do klubíčka pod studenou dekou záchvatu úzkosti. Například otevřít okno a chvíli se dívat ven, jak tam krásně prší. A pak si vzít jeden z těch úkolů a udělat z něj třeba jenom kousek.
Šťastný blog 
Spoustu věci, které odsouvám, jsou malé drobnosti, které bych měla vyřízené ruk cuk, ale z nepochopitelných důvodů je neudělám. Hrozné je, že ani upomínka nebo penále, mě k tomu nedonutí. Takže ještě pořád nemám podaný přehled na VZP ani OSSZ. Za půjčené knihy pravidelně platím za čtvrtou upomínku. Ty Vaše články mi dělají vyloženě dobře.
Z nějakého zvláštního důvodu jste mi sympatická.
Ten rozhovor z diktafonu ale nakonec přepíšete, viďte? Potěší mě, když vyjde nové číslo časopisu.
To mi pripomnelo kresleny „vtip“, co jsem vcera videla. Stali na nem dva panove v desti a bavili se asi takto: „To je hrozne, ze prsi.“ Druhy na to: „Ja jsem rad.“ „Coze, vy jste rad? Proc jako?“ Druhy zas na to: „No, ono bude prset, i kdyz nebudu rad, takze jsem radsi rad.“
Mila Baro,Vase myslenky je treba tesat do kamene!
Diky za dalsi skvele povzbuzeni.Ivana.
Krásnej článek! Docela mě vystihuje spíš ta situace se stresem. Dobrý nápad – zkusím na tom zapracovat. Nejdřív jsem si myslela, že to Vaše kamarádka vyřeší tak, že všechny ty papíry vyhodí. Sama jsem už o tom uvažovala. Co tak strašného by se stalo? Pokud by tam bylo něco důležitého, připomene se to, třeba další upomínkou. A pokud ne, měla bych krásně prázdný stůl…
…Co můžeš udělat dnes můžeš klidne i za týden…vsak to neuteče…Super článek úplně o mně. …Děkuji 😜
Je to hodně povzbuzující, díky!