Volný čas je pro mě něco jako fata morgána. Stále se mihotá daleko na obzoru („po uzávěrce“, „o letních prázdninách“, „až odjedou děti na tábor“), ale když se k němu chci přiblížit a vstoupit do něj, rozplyne se. Stále tak žiju v naději, že jednou, za pár týdnů nebo měsíců, budu mít volného času spoustu – ale ten vysněný okamžik přede mnou neustále couvá a vzdaluje se. (Ostatně, nejsem v tom sama. Podle studie ekonomů Gala Zaubermana a Johna Lynche si všichni neustále nalháváme, že v budoucnu budeme mít víc volného času než teď, a jsme ochotni slíbit modré z nebe, pod podmínkou, že ho máme dodat až za dva měsíce.)
Proto mám také celý seznam činností a činů, do kterých se pustím, „až budu mít víc času“. Až ta chvíle nastane…
- přečtu Doktora Živaga
- odstraním zaschlou mastnou špínu na horních plochách kuchyňských skříněk
- budu chodit do parku kreslit a malovat akvarely
- uháčkuju pro kamarádku sukni ze čtverců, kterou jsem jí slíbila před čtyřmi lety
- začnu chodit na pilates
- nalakuju si nehty a nebudu na nic sahat, dokud opravdu nezaschnou
- napíšu knihu
- vyžehlím všechno prádlo v koši, nejen to, co je navrchu
- pojedu s dětmi do akvaparku (slibuju jim to už skoro rok a jestli to takhle půjde dál, vyrostou dřív, než se tam dostaneme)
- roztřídím fotky v počítači a ty nejlepší vytisknu a zařadím do alb
Šťastný blog 
To je pro mně naprosto typické, plánuju, co bude, až bude čas. Až ten čas konečně příjde většinou se stihnu tak akorát dobře vyspat, neboli dospat to, co se nestíhá. Nebo až ten čas příjde, tak prostě už nevím, co jsem to chtěla vlastně dělat. Ony nejkreativnější nápady, tužby a plány přichází vždy, když člověk dělá úplně něco jiného – třeba při studiu makroekonomie.
no jo. a ked mam cas, tak sa mi do toho vobec nechce :))
Tak nerozřazené a nevytištěné fotky jsou klasika, se kterou se potýkají snad všichni 😉 Co pomáhá, je sázka o hodnotnou věc (basa šampáňa apod.) s někým z blízkých nebo partnerem 😉
„roztřídím fotky v počítači a ty nejlepší vytisknu a zařadím do alb“
Souhlas, maximální, stejně tak s Martinem. Je to mor, ale je to strašně nutné udělat!!!
To já se nedávno pevně rozhodla, že konečně začnu žít: chodit s dětma na hřiště, dokud jsou malé a chtějí to po mně, oželím přečtení pár hezkých knih a místo toho si jdu lehnout, vyžehlím prádlo, které potřebuji a zbytek nechám na později, zkrátka žiju teď a tady a ne v minulosti nebo v budoucnosti. Život mě baví víc, byť po mně nezůstává tolik „hmatatelných“ věcí, ale „jenom“ spokojená rodina. Je to fajn pocit.
Opravdu si tu veřejně slibuji, že letos v létě na chatě proberu všechny fotky v počítači a roztřídím je…. teď se mi to fakt povede … už se snažím 6 let 🙂
Doktora Živaga jsem přečetla v dávných dobách marnotratně utráceného času na střední škole. Jinak nezvládám naprosto nic z tohohle. Například to s lakováním nehtů je moje odvěká můra. Vždycky na něco šáhnu a celý se to rozmázne. A pokud jsem nucena žehlit doma prádlo, žehlím jenom to svoje a kapesníky. (No a pak mi všichni -kupodivu- nadávají.)
Jsem na tom podobně, ale stále neztrácím naději, že se k těm odkládaným věcem někdy (snad ještě v tomto životě) dostanu. 😀
Já si stále slibuju, že: udělám pořádek v šatně a nabalím nenošené oblečení pro charitu,roztřídím fotky do alb-chybí mi jen posledních 6-8 let, protřídím vše nepotřebné na půdě,to co jsem nedržela v ruce posledních 5 let mi scházet nebude ….atd…atd. …ALE AŽ BUDE PRŠET. Když je hezky , tak to krásné počasí musím přece využít !! Většinou ho proflákám na zahradě ..:))
Je to tak. A platí to stále, i teď v důchodu. Mám několik krabic balených cukrů, co léta sbírám. Stále neroztříděných, bez foto katalogu. Mám tisíce receptů, které sbírám posledních 35 let. Stále jen v krabici. Je toho hodně, a hodně z toho asi už opravdu nestihnu.
Chechtám se od ucha k uchu 😀 Jako bych to napsala já 🙂 Děkuju za vyznání, že v tom nejsem sama.
Už jsem si začala psát seznam toho, co udělám v létě, až budu mít víc času. Tzn. Motýl bude se svými dcerami a rodiči na prázdninách a já sice budu chodit do práce, ale po večerech budu mít „spoustu času“. Vyperu záclony, přesadím kytky, vyžehlím všechno (!) prádlo a pak se vrhnu na hromadu nepřečtených knih… Jen se bojím, že na ten poslední bod nedojde, a tak ani nevím, jestli se na ten svůj čas těším.
tragické zjištění… snad se s tím vyrovnám.. nebo budu věřit, že „víc času“ přijde 🙂 Já mám ještě jedno zjištění – čím víc času mám, tím méně věcí stíhám, protože „mám hodně času“ vede k odkládání věcí a následnému nestíhání 🙂
Jo, to o třídění fotek, to je můj favorit…..k tomu se snažím donutit už několik let. Myslím, že k tomu už nikdy nedojde:)