Měsíc šťastnějšího jídla: „Musíš to aspoň ochutnat!“

Tom yum

Tuhle větu říkám svým dětem několikrát týdně, když jim předkládám k večeři něco mimo úzce vymezený repertoár jejich oblíbených jídel. (Většinou to moc nefunguje. Jen zcela výjimečně se stane, že by něco – houbu, kousek neznámé zeleniny, sýra nebo masa v „divné“ omáčce – z donucení ochutnaly a řekly: „Mňam!“ Obvykle následují jiné citoslovce.)
Smutná pravda ovšem je, že úzce vymezený repertoár oblíbených jídel mám i já sama. Nemám z toho radost. Hlavně když jdu na večeři se svými gurmánskými přáteli, kteří si objednávají „konfitované jehněčí kolínko“, „pomalu pečené telecí osso bucco“ nebo ryby s divnými jmény, zatímco já si dám smažák. (Případně něco jiného, o čem předem vím, jak to bude vypadat a chutnat.) Připadám si potupně, jako bych si měla jít sednout k dětskému stolu. Ale čím větší mám hlad, tím víc je pro mě představa neznámého jídla zneklidňující.
Do Měsíce šťastného jídla jsem se tedy pustila mimo jiné i proto, abych tuto zábranu zkusila nějak prolomit.
První úspěch jsem zaznemala nedávno. Nebo spíš ho zaznamenal můj muž, který uvažil variaci na thajskou polévku tom yum. Kuřecí vývar, kokosové mléko, krevety, chili papričky, půlky cherry rajčátek a jarní cibulka. Bylo to bílo-růžovo-zelené a vypadalo to divně. Tak divně, že jsem ochutnala opravdu jen z donucení. Chutnalo to trochu jako kokos, trochu jako krevety a trochu jako když v mrazivém zimním dnu zničehonic strčíte hlavu do rozpáleného krbu. A stal se z toho můj nyní nejoblíbenější lék na nachlazení, kocovinu i rozmrzelost a únavu.