Pokud mi něco dokáže během pěti vteřin vehnat slzy do očí, jsou to zadní světla autobusu vzdalujícího se od zastávky, ke které jsem právě doběhla na konci sil. Přitom vlastně o nic nejde: jenom si pět, šest, sedm minut počkám na další. Pokud se mi naopak podaří ten autobus dohonit a zhroutit se na zadní sedadlo, potom – zatímco plivám krev do kapesníku a snažím se našťouchat si plíce z krku zpátky do hrudníku – se cítím jako olympijská vítězka. Ačkoli vlastně o nic nejde. Jenom tam budu o pět, šest, sedm minut dřív.
Proč vlastně MHD tak intenzivně působí na naši psychiku?
Protože v ní zažíváme archetypální situace, které v nás probouzejí pračlověka. Boj o životní prostor. Stíhání kořisti. Útok. Útěk.
Protože jsme jí vydáni na milost a nemilost. Přijede? Nepřijede? Ve vlastním autě nebo na kole máme aspoň iluzi, že osud své cesty držíme ve svých rukou.
Protože v ní zažíváme extrémní fyzickou blízkost cizích lidí. Ať už je vaše osobní bublina jakkoli velká nebo malá, v tramvaji devítce kolem šesté hodiny večer se s ní můžete rozloučit.
Protože je nepředvídatelná. Zejména od té doby, co dopravní podniky začaly místo konkrétních časů v jízdním řádu uvádět pouze intervaly. Takže víte, že další spoj přijede sedm minut poté, co jel ten předtím. Takže nevíte vlastně nic.
Protože v ní platí těžko rozšifrovatelné kódy etikety. Pokud nad jedním volným místem stojí třicetiletá žena s dvěma nákupními taškami, pětačtyřicetiletá žena bez tašek a pětapadesátiletý pán, kdo si má sednout? Obvykle to dopadne tak, že ti tři se chvíli pokradmu pozorují, napětí houstne (mohla by k tomu hrát harmonika z Tenkrát na Západě) a pak si sedne ten, kdo má nejpevnější nervy a ti zbylí dva se naštvou.
Protože se v ní můžeme o sobě dozvědět něco, co vůbec vědět nechceme. Když prošedivělý čtyřicátník s provinilým výrazem vyskočí, aby vás pustil sednout, a omlouvá se, že si „nevšiml“, může to znamenat, že 1) vypadáte staře a sešle, nebo že 2) vypadáte jako těhotná, i když vůbec těhotná nejste. Nevím, co je horší.
Protože se v ní těžko můžeme tvářit, že jsme nad věcí. S obličejem rozpláclým o sklo narvaného vagónu, s rukou dřevěnějící v nepřirozené poloze nad hlavou a s cizí aktovkou zarytou do vašeho břicha to dost dobře nejde.
Šťastný blog 
Barbi, zeptám se Vás něco, mimo mísu, co vůbec nesouvisí s článkem:
Vy máte dcerušku, které říkáte Rozárka. Je tedy křtěná „Rozálie“ nebo „Růžena“?…
To je hezké, že se zajímáte :). Křtěná Rosalie. A mám ještě starší dceru, Betynku, a ta je křtěná Alžběta. Původně jsme jí (Alžbětě) to jméno dali proto, že jsme jí chtěli říkat Lízo, ale nějak se to k ní nehodilo.
Vzhledem k mé lenosti nosit brýlena dálku je zvlášť nepříjemné dobíhat dopravní prostředek, aniž bych tušila, jaké že to je číslo. Pak se stává, že „plivu krev“ již na stanici a nikoliv v dopravním prostředku… 🙂
Oh, nad Vaším dnešním příspěvkem jsem si uvědomila, že jsem v tomhle bodě šťastná. Jezdím totiž do práce na kole (celoročně) už skoro 11 měsíců a pořád mě to ještě naplňuje radostí – i když samozřejmě ne vždycky (když jsem třeba na konci února zmokla). Díky za to, že se zaměstnavatel přestěhoval tak, že mi umožňuje tu radost si ráno nasadit helmu a cítit čerstvý (byť městský) vzduch.
A když náhodou jedu tramvají, tak si to neskutečně užívám – je to totiž tak 2x do měsíce 🙂
Díky (za každý dobrý příspěvek).
Pravá dáma za MHD nikdy neutíká 🙂
Souhlasím s Naďou, pravý muž také ne! Vždycky jsem tvrdil, že tramvaj je natolik blbý dopravní prostředek, že utíkat za ní se mi příčí…
A to si vemte, ze nekteri rodice svoje deti vsude vozi autem a tak se muze stat, ze ditko poprve pojede v mhd az treba v deseti letech.
Jinak ja si v mhd vetsinou ctu na mobilu a okoli tak nejak ignoruju.
Potom je to peň zážitok, nie rutina. 😉
A čo ešte „chudáci“, ktorí majú školu blízko domova a chodia všade peši, alebo neskôr na bicykli? 😉
Máš pravdu Naďo, nepřipadám si jako dáma, když utíkám za tramvají. Ale nedá mi to, je to výzva, které nikdy neodolám.
Super článek, trefný humor…moc povedené! 🙂
Mě celkem pravidelně pouští sednout chlapci tak o 5 let mladší, kteří se mi napřed kouknou na břicho a pak se zvednout…už to neřeším a v klidu si sedám, ale v duchu si myslím, jo kdybys tak věděl, že to břicho mám ze žrádla a né sexu.
Myslím, že prošedivělý pán tě pustil prostě proto, že jsi žena 🙂 Ne těhotná ani stará.
Díky za příjemný a trefný článek… dnes to fakt potřebuji.. jsem tak spruzená ze všeho (úplně přesně nevím, z čeho nejvíc), že mi přišel balíček s novými botičkami asi před hodinou a ještě jsem jej ani neměla chuť otevřít! ..hm..ale asi už jdu na to! 🙂