Plakat je zdravé. Je to jeden ze způsobů, jak přimět mozek, aby vyráběl endorfiny ve velkém. Ale okolnosti, které nás přimějí k pláči, většinou moc šťastné nejsou. V kině nebo před obrazovkou DVD ovšem můžete plakat bez následků. Tak do toho. Tady je dvanáct filmových scén, které mě nezadržitelně rozpláčou během půl minuty.
Návrat krále. Finále Pána prstenů je jeden z těch filmů, kde ani nemáte šanci schovat kapesník. Mně osobně nejvíc bere za srdce scéna, v níž Gandalf utěšuje hobita Pipina před bitvou, ve které je čeká skoro jistá smrt.
„Konec? Ne, tady cesta nekončí. Smrt je jen další cesta, kterou musíme podniknout všichni. Šedá dešťová záclona tohoto světa se rozestře a promění se v stříbřité sklo. A pak to uvidíš.“ „Co, Gandalfe? Co uvidím?“ „Bílé břehy… a za nimi… daleký zelený kraj za rychlého rozbřesku.“
A. I. Umělá inteligence. Steven Spielberg to se slzami umí (vzpomeňme na telefonujícího E.T.), ve filmu A.I. Umělá inteligence však sáhl po zbraních snad až příliš silného kalibru. Hlavním hrdinou je malý robot (Haley Joel Osment), který strávil několik tisíc let tím, že se marně snažil proměnit ve skutečného chlapce, aby získal lásku své lidské “maminky”. Na konci filmu (dva tisíce let poté, co skutečná maminka spolu s celým lidstvem přestala existovat) dostane příležitost strávit s její kopií, zrekonstruovanou z jeho vzpomínek, jeden jediný den. V poslední scéně s ní uléhá do postýlky a odchází „do země, kde se rodí sny“. Už jenom, když to vyťukávám na klávesnici, hrnou se mi slzy do očí.
Krajina stínů Anthony Hopkins coby oxfordský spisovatel C. S. Lewis, autora Letopisů Narnie, a jeho pozdní láska, umírající na rakovinu. Poslední šťastné dny, než ji nemoc definitivně sklátí, spolu stráví procházkami na rozkvetlém anglickém venkově. I po letech mi v hlavě leží replika z filmu: „Naše dnešní bolest je součástí našeho včerejšího štěstí. Taková je dohoda.“
Hledání Země Nezemě Johnny Depp coby J. M. Barrie je ve filmovém příběhu o autorovi Petera Pana potrhlý, podivínský a možná i trochu pedofilní. Ale i vás přiměje zvolat “Já věřím na víly!” až uvidíte na jevišti umírající vílu Zvoněnku .
Profesionál. Jean-Paul Belmondo na konci filmu odchází k přistavenému vrtulníky, provázený nervními houslovými tóny melodie Ennia Morriconeho. Pokaždé znovu tak trochu doufám, že k tomu vrtulníku tentokrát dojde… ale ne. Salva výstřelů ze samopalu přijde nakonec vždycky.
Thelma a Louise. Dvě přítelkyně v modrém kabrioletu na konci cesty, která je dovedla na okraj Grand Canyonu. Mají na vybranou: vzdát se policii, nebo… pokračovat v cestě. “Ale já chci jet dál,” říká Thelma.
Tenkrát na Západě. Jeden z mála filmů, kde můžete plakat hned na začátku. To když Claudia Cardinale dorazí na farmu, kam se chtěla provdat, a svou budoucí rodinu, kterou nestihla poznat, najde postřílenou v jejím nejbližším okolí. To vše (opět!) za zvuků Morriconeho houslí.
Prolomit vlny. Dánský režisér Lars von Trier je blázen a trochu i misogyn. Ve svých filmech ubližuje ženám často a rád – přesněji řečeno, nechává je, aby si ubližovaly samy. Prostoduchá a zcela nevinná Bess je například přesvědčena, že jejího po těžkém úrazu invalidního manžela může uzdravit jediná věc: když bude co nejčastěji souložit se spoustou cizích mužů. V jedné z nejtragičtějších scén ji vidíme na člunu, jak se vydává na konečnou zastávku své cesty, mezi ty nejdrsnější námořníky na lodi kotvící u pobřeží.
Zběsilost v srdci. Ano, i temný deviant formátu Davida Lynche mě dokázal rozplakat. To když Nicolas Cage ve finále jeho zběsilé road movie vyleze na kapotu auta a konečně zazpívá Lauře Dern píseň, po které celou dobu toužila: Elvisovo Love me tender.
21 gramů. Mexický režisér Alejandro González Iňárritu vypráví docela jednoduchý příběh, ale podává ho na přeskáčku tak ďábelsky, že vám rozleptá slzné kanálky. Nejprve se dozvíte, že Cristina (Naomi Watts) začala znovu fetovat. Pak zjistíte, že po drogách sáhla proto, že ztratila manžela a dvě dcerky při autonehodě. Teprve potom ji uvidíte, jak se o tragické události dozvídá. A ve finále sledujete živého a zdravého manžela s dcerkami, jak bezstarostně skotačí po ulici. Nesnesitelné.
Butch Cassidy a Sundance Kid. Když se Robert Redford a Paul Newman rozběhnou proti nastoupené jednotce… a v uších vám pořád ještě zní Raindrops are Falling on my Head.
Vzhůru do oblak. Na tenhle film jsem šla se svou pětiletou dcerou v domnění, že ona se bude bavit a já pouze doprovázet. Bylo to přesně naopak. Zejména v té scéně, kdy hlavní hrdina, nerudný důchodce, po smrti své milované ženy najde album jejích “budoucích dobrodružství”, které si založila jako malá holčička. Zjistí, že namísto dobrodružných výprav, které nikdy neuskutečnila, si do alba vylepila fotografie z celého jejich společného života…
Musím přestat, protože pro slzy nevidím na monitor. Jaké jsou vaše nejúčinnější dojímací scény?
Šťastný blog 
Pane Mirku, tenhle je pro vás! I když Váš Samotář v Seattlu mi tam nakonec žánrově moc nezapadal 🙂
Je vidět, Barboro, že jste generace mé dcery, protože z těch deseti filmů, o nichž píšete, jsem viděl jen jeden (s tím Belmondem), jinak jsem obdivovatelem starších filmů a dojímá mne třeba film z roku 1957 „An Affair to Remember“ (Cary Grant a Deborah Kerr) a jeho remake „Love Affair“ z roku 1994 (Warren Beatty a Annette Bening) a vlastně i ten Seattle (1993)je dost pozměněný remake téhož scénáře s Tom Hanksem a Meg Ryan.
Ale třeba i pradávný film „Rose Marie“, který rozplakával moji matku mne dokáže dojmout krásnou hudbou Rudolfa Frimla. Právě včera tomu bylo 75 let, co se objevil na plátnech v USA 1.2.1936. Hlavní role Jeanette MacDonald a Nelson Eddy. Byla to prý, jak mi vyprávěla matka, tenkrát světová senzace, oni dva se stali milenci i ve skutečnosti a když Jeanette zemřela(1965), zmizel beze stopy i Nelson Eddy a nikdy se jeho tělo nenašlo… Čert ví, jak to bylo doopravdy, ale je to romantika v krystalech…
Musím přiznat, že starší filmy vnímám s určitým odstupem. Miluji například Casablancu („Vždycky budeme mít Paříž…“), ale nerozbrečím se u toho, protože to vnímám víc jako umělecky stylizovaný artefakt než jako něco, co se mě přímo emocionálně dotýká.
Musím se přiznat, že jsem až k devátém filmu četla naprosto klidně a nevolávalo to ve mně vůbec nic. Některé jsem ani neviděla, jiné před kritickou scénou vypínám. Ale Váš stručnývýtah z filmu 21 gramů mě nečekaně rozbulel. Na takové věci já vůbec nemůžu koukat, jsem přecitlivělá. A tak filmy jako Život je krásný (Benigni) nebo Sofiina volba nemůžu vidět víc než jednou. To zkrátka moc bolí.
Jsem na tom podobně, jsem děsná cíťa a brečím naprosto u všeho, dokonce i u romantických komedií, což není normální a vím o tom. Na filmy ze zvířatama se nedívám už z preventivních důvodů. Přesto se k některým filmům neustále vracím, jako třeba k 21 gramům nebo k Pošli to dál … Asi jsem v tomhle směru maličko masochista. I když je pravda, že na film Život je krásný se už znovu dívat nebudu – to opravdu moc bolelo.
No a není v Návratu krále mnohem slzopudnější ten okamžik, kdy k Pelennoru konečně přijíždějí Rohirové a Théoden je povzbuzuje k takřka marnému boji proti mordorským hordám? „Death!“
Radano, já jsem ani jeden z těch dvou filmů, co uvádíte, neviděla – záměrně. Hlavně Sophiinu volbu. Četla jsem knížku a straší mi v hlavě dodnes. Takže film jsem si radši odpustila.
Ondřeji, to už je na mě asi moc chlapsky dojemné dojetí 🙂 To zas mě spíš bere to, jak Frodo oznámí, že odchází do země elfů, nebo jak Sam Křepelka na konci má ty děti 🙂
Z uvedených film. znám dva, nebrečela jsem ani u jednoho, i když oba jsou to skvělé filmy. Čím jsem starší, tím více se ale dojímám, takže dávám přednost veselohrám, u některých taky brečím, ale smíchy. Mno, moc často to není 🙂
Můj muž o některých starých českých filmech, když končí – „a vzali se“, říká – „tak a jak rozsvítili, vtrhly do hlediště uklizečky s hadrama“ (ach jo, utíraly prý ty nabrečené potoky slz).
Váš výčet mně rozplakal hned u bodu dva, jsem ráda, že mě tento Spielbergův počin minul. A přidám svou uplakanou trošku do mlýna – Zelená míle. První záchvat pláče, když velkému černochovi spoluvězeň šlápne na myšku, druhý když toho velkého, hodného, nevinného (!) černocha popraví na elektrickém křesle. Brečela jsem ještě dvě hodiny potom…
Naprosto souhlasím s Michaelou, jako by mi mluvila z duše. První záchvat pláče u Zelené míle byl u scény s myškou, druhý samozřejmě u popravy. Znova ten film už vidět nemůžu. A pak také spolehlivě brečím u všech filmů, kde vystupují zvířata, kterým se nějak ubližuje. Klidně to může ve finále skončit dobře (což většinou i končí), ale ty smutné meziscény mě stejně rozbračí.
Já plakala naprosto příšerně u filmu Schindler’s List, ve scéně, kdy se herci jdou klanět na židovský hřbitov a člověku dojde, že tohle není jenom film. A u filmu Les triplettes de Belleville mě musel manžel vést z kina, protože jsem chytla takovej hysterák a přes slzy jsem neviděla, jak mě sebralo, že ta babi umřela. Du utřít slzy z klávesnice.
Já u filmů až donedávna neplakala. V poslední době se ale něco změnilo. A teď pláču především u filmů kreslených. „Vzhůru do oblak“ je toho zářným příkladem. A taky „Bolt“ – film o pejskovi, který se nešťastnou náhodou ztratí svojí paničce, a když se mu ji po mnoha útrapách konečně podaří znovu najít, motá už se kolem ní jiný pejsek. Ono se potom sice ukáže, že to byl omyl, že ho jen tak nenahradila, že to vůbec není její pes a že se jí po Boltovi stále stýská, ale to se dozvíme až po téhle srdcervoucí scéně.
Díky, že jste mi připomněly Zelenou míli a Trio z Belleville! Na Boltovi jsem byla s dětmi docela nedávno, toho mám ještě v živé paměti, i když jsem asi (výjimečně) nebrečela.
Jak přicházejí sny s Robinem Williamsem. Žádná konkrétní pasáž, prostě probulím minimálně třetinu filmu. A Král rybář.
Král rybář je nádherný, souhlasím… zrovna nedávno jsem ho viděla znovu v televizi a taky jsem uronila slzu.
Tak zkuste ty Sny…to je emoční masakr.
Já od malička nezvládám Lady a Tramp – kreslená disneyovka od pejscích. Probrečím tak třetinu filmu
díky moc js 😀
te mi pomohli:D
Tak to jestli si chcete opravdu pořádně pobrečet, podívejte se na jihokorejský A Moment to Remember (http://www.csfd.cz/film/197196-nae-meori-sogui-jiugae/). Myslím, že jsme s přítelem neprozřetelně stáhli tu dvě a půl hodiny trvající verzi a já brečela od poloviny do konce… tedy opravdu hodně dlouho:) Jinak můj osobní výběr 5 nejdojemnějších filmů by byl úplně jiný – Titanic, Statečné srdce, Anna a král, Listopadová romance a Nepolíbená.
Dračí srdce 😥