Musím přiznat, že o polské básnířce Wisławě Szymborské jsem se poprvé dočetla předevčírem, když jsem narazila na anglický překlad její básně Życie na poczekaniu. Jednoduchými slovy v ní popisuje pocit, který tak dobře znám: že každý moment každého dne je prchavý a neopakovatelný, a jakkoli neohrabaně se mi podaří ho prožít, stane se už navždycky kouskem mého života.
Před Vánoci jsem byla na jednom pracovním večírku. Po úvodním proslovu a přípitku jsme byli vyzváni, abychom se rozptýlili do skupinek, seznamovali se a družili se. Většinu lidí v sále jsem znala od vidění, ale ne tak dobře, abych sebrala odvahu se do nějaké skupinky zapojit.
Přestala jsem návštěvy u nás doma vítat zvoláním „promiňte, že je tady takový binec!“
“Nojo, ty jseš hrozná chudinka!” řekla mi nedávno moje kamarádka Pavla, když jsem na ni vysypala svou dávku aktuálních trablů. Řekla to ironicky a mě to úplně rozběsnilo. Protože, ano, připadala jsem si v tu chvíli jako chudinka. A já si někdy tak ráda připadám jako chudinka! Úplně se v tu chvíli vidím jako malé plyšové zvířátko, kterému zlé děti ubližují, schválně ho tahají za ocásek, zavírají ho do krabice a házejí s ním o zeď.
Johannes Haushofer, profesor psychologie na univerzitě v Princetonu, sepsal originální pracovní životopis. Vedle obyčejného CV, ve kterém uvádí své profesní úspěchy, sestavil také CV svých nezdarů: postgraduální studia, na která se nedostal, akademické hodnosti, kterých nedosáhl, odborné články, které mu nevydali, granty, o které marně žádal.
Nikdo nechce být „hodná holka“. Není to sexy. Spíš je to něco jako nadávka. V odděleních s populárně psychologickými příručkami najdete knihy jako „Hodné holky se dostanou do nebe, zlobivé kam chtějí“, „Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč“ nebo „Přestaňte být hodní, buďte sami sebou“.
Šťastný blog 