“Víš, já jsem ve skutečnosti introvert,” řekl mi jeden můj kamarád. Živí se jako hudebník, každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek, na nichž se drží kolem ramen s nejrůznějšími lidmi, a ženám říká na potkání nenechavé komplimenty.
Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. “To je jen taková hra,” vysvětlil mi. “Doopravdy jsem někdo jiný.”
“Támhle je další,” řekl Ondrej, zrovna ve chvíli, kdy jsem se sklonila pod stůl, kam mi právě spadla vývrtka.
“A ještě jedna,” ukázala Klára na opačnou stranu oblohy, právě když jsem s tou vývrtkou zápasila a snažila se otevřít další láhev vína.
Vždycky, když jsem někde na návštěvě, zvědavě si prohlížím poličku v koupelně. Myslím totiž, že o lidech vypovídá stejně jako jejich knihovna. Nebo možná víc.
Kdy jste naposled brečeli u zubaře? V osmi letech? V jedenácti?
Já naposled dneska ráno.
A to mi nic netrhali a nevrtali, jenom jsem byla na dentální hygieně.
S Pavlou jsme si tuhle říkaly, jak chytré telefony zkazily velký kus zábavy na večírcích. Kdysi jsme mohli trávit hodiny debatováním, jak se jmenoval ten film, ve kterém Gwyneth Paltrow pořád kouří v koupelně, nosí kožich a její mámu hraje ta, co hrála mámu taky v Addamsově rodině. Teď by se to dalo vygooglovat asi za půl minuty. (Taková zvláštní rodinka neboli Royal Tenenbaums a mámu hraje Anjelica Huston.) Takže debatovat není o čem.
1. Jak to, že zmizela celá tabulka čokolády, když každý z naší (čtyřčlenné) rodiny měl jenom dva čtverečky? Stane se to pokaždé, když nějakou čokoládu koupím. Ještě ten den je pryč a v piksle na sladkosti zůstane jenom prázdný obal. A všichni se zapřísahají, že z ní neměli skoro nic.
Šťastný blog 