Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.
Jestli jsem v roce 2017 něco opravdu poctivě trénovala, bylo to umění nechat se překvapovat. Tím, co se dělo okolo mě, ale hlavně sama sebou.
Když si vygůglujete slovo hygge anebo si zadáte #hygge na Instagramu, zavalí vás tisíce obrázků, z nichž snadno získáte dojem, že tohle dánské slovo pro pohodu a útulnost znamená především elegantně posedávat u efektně praskajícího krbu (žádné třísky okolo) v kašmírovém svetru a ponožkách s norským vzorem, případně s nějakou designovou dekou jakože ledabyle přehozenou přes ramena, v ruce svírat hrnek s horkou čokoládou, ze kterého jste si ještě ani neusrkli, okolo sebe mít misky s dokonale nazdobenými perníčky a netknuté jídlo naaranžované v malých mističkách a mihotající se značkové svíčky, zatímco venku se chumelí a za oknem vaší dřevěné chaty ve skandinávském stylu se na vás usmívá váš ochočený sob. Zkrátka, na Instagramu to vypadá, že na hygge potřebujete spoustu věcí, co nejvíc designových a luxusních, a že bez nich prostě žádná hygge pohoda neexistuje.
Původní význam slova hygge ale nemá s luxusem a ani s designem vůbec nic společného. Právě naopak: jsou to okamžiky sdíleného potěšení v příjemné a pohodlné atmosféře. Hygge je umění “udělat si to hezký” za nejrůznějších okolností, a ponožky s norským vzorem ani krb ani spolupráci food stylisty k tomu nepotřebujete.
Tady je mých 10 momentů, ze kterých by určitě nebyla dobrá fotka na Instagram… ale zato byly plné atmosféry skutečného hygge.
Nikdy mi nešlo do hlavy, jak tyhle dvě knihy mohla napsat stejná ženská. Víte, které myslím: Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu.
Každé ráno, když přicházím do práce, opakuju stejný rituál. Zastavím se v recepci před těžkými skleněnými dveřmi a začnu lovit ve své velké, bohužel až moc velké tašce. Hledám pípací kartičku, se kterou se dostanu dovnitř. Nacházím přitom spoustu jiných věcí: přečtený časopis, obaly od žvýkaček, letáček ze včerejší výstavy, věrnostní kartičku do déemka (vida, včera jsem ji při placení v déemku nemohla najít), papírek s číslem účtu, na který se mají zaplatit lekce saxofonu pro Rózu (sakra!), posmrkaný papírový kapesník, charitativní klíčenku, kterou jsem si ve slabé chvilce nechala vnutit asi tak před měsícem a půl… Lovím dál a přitom doufám, že už sakra někdo těmi dveřmi půjde, někdo jiný, spořádanější než já, kdo bude mít kartičku hezky po ruce, pípne s ní a pustí mě dovnitř. Většinou se mi to splní. Poberu svoje saky paky, jdu k výtahu a upřímně nechápu, proč dovolím, aby nepořádek do takové míry ovládal můj život.
(Celoživotně obdivuju ženy, které chodí jen s malou kabelkou, ale upřímně, nevím, jak to dělají. Kdykoli jsem se o to pokusila, vždycky se ke kabelce během dne nějak přidružila strašlivá igelitka, ve které bylo všechno, co se do té kabelky nevešlo.)
Mockrát jsem četla o tom, že mít pořádek kolem sebe znamená mít pořádek i v hlavě. A ano, taky jsem svého času podlehla vábení úklidové guru Marie Kondo a snažila jsem se mít pořádek i v ponožkách, vnést do svého světa definitivní řád, který pak už budu jenom udržovat a zenově se přitom usmívat.
Vypadalo to krásně. Jenže jsem zjistila, že to pro mě není.
Ano, uklízení mě naplňuje pocitem ušlechtilosti. Zvlášť když mám kocovinu. Nebo když se mi nechce začít psát nějaký článek. Dokonce i když si jenom uklidím plochu svého počítače (tedy, naházím všechno do koše), mám pocit, že hned se mi přemýšlí nějak jasněji. A asi tak minutu a půl poté, co úklid skončí, si užívám ten báječný stav, kdy myčka nádobí vrní a šplouchá, vycíděný dřez je prázdný a na podlaze jsou ještě vidět vlhké stopy po hadru.
Jenže už minutu a půl poté začíná bordel opět nenápadně bujet, podobně jako plevel na zahradě. A já nejsem typ, který by dokázal nastolený pořádek důsledně udržovat. Nejsem prostě ten člověk, který přijde z práce, zuje se, tašku dá na vyhrazené místo, převlékne se do domácího a začne vařit večeři. Jsem ten člověk, který přijde z práce, svalí se na gauč, o pár minut později se zuje, pak začne vařit večeři, nalije si víno, po chvíli se převlékne do něčeho jiného a tu tašku ráno vezme tam, kde večer zůstala ležet.
Takže nepořádek do mého života prostě patří. Přirozeně vzniká všude, kamkoli se hnu. V doposud prázdném a spořádaném prostoru se během několika minut v mé přítomnosti začnou vyskytovat nějaké kupičky papírů, napůl dopité hrnky s kafem a svetry, na kterých si stojím nohou od židle. Zavázané tkaničky mi nikdy nevydrží moc dlouho a když si dám do kapsy kabátu pětikorunu, zaručeně propadne dírou v podšívce někam do jeho hlubin.
Možná je to jako v té knize Sbohem a dík za ryby od Douglase Adamse. Vystupuje tam řidič náklaďáku Rob McKenna. Všude, kam se hne, tam prší. Rob McKenna je totiž bůh deště, ale neví o tom, takže je jenom naštvaný, že je pořád ošklivé počasí:
“Jel dál a dešťové mraky se plouhaly oblohou za ním. Rob McKenna totiž byl, ačkoliv to nevěděl, Bůh deště. Věděl jen, že jeho pracovní dny nestojí za nic a že zažil spoustu mizerných dovolených. Vše, co věděly mraky, bylo, že ho mají rády a chtějí mu být nablízku, aby ho mohly hýčkat a zalévat.”
Možná mě všechny ty posmrkané kapesníčky a papírky od žvýkaček taky prostě milují. A možná bych se měla naučit milovat nepořádek, protože je součástí mého života naprostou většinu času. Kromě té minuty a půl poté, co jsem uklidila.
A neplatí to jenom o nepořádku ve věcech. Stejný chaos vládne i v mých povinnostech, financích a citech. Ano, občas mám pocit, že jsem na to už přišla, že už jsem to dala do pořádku a odteď to bude všechno hezky srovnané… ale vydrží mi to asi minutu a půl.
Nepořádek mě prostě miluje. Asi je načase začít tu lásku opětovat.
Poslední dobou stále někde narážím na výzvy, že bych měla “probudit svou ženskou podstatu”. Měla bych víc “prožívat své ženství”. Stát se “cyklickou ženou”. Nebo dokonce “objevit v sobě Bohyni”.
Zkrátka, že bych měla být ženou nějak víc a líp, než právě teď jsem.
V době dětství a dospívání jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že maminky (tedy veškeré ženy po třicítce) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upracovaná žena s trvalou a s rukama vytahanýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strýce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili), nebo jedno pivo ve výletní restauraci, nebo skleničku něčeho hnusně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.
Tohle přesvědčení mi vydrželo docela dlouho. Celá devadesátá léta. Když se mi pak narodily moje dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila a říkala jsem věty jako: “Už jsem z toho vyrostla.” “Já už na to nemám.” “Vůbec nechápu, jak jsme to tehdy mohli vydržet.”
O pár let později jsem se ale ocitla zpátky u baru a zjistila jsem, že jsem z toho nevyrostla. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně, že mě to pořád baví.
Šťastný blog 