Proč nelyžuju aneb Když se ze zábavy stane práce, je načase přestat

Ne že by mě rodiče posílali na víkend do dětského Gulagu. Ale zimní sobotní a nedělní rána v době mého dětství vypadala nějak takhle.

Představte si zástup malých dětí, které pod dozorem vedoucích vystupují z kodrcavého autobusu a klopýtají asi kilometr hlubokým sněhem. Jdeme husím pochodem, v husté mlze se sklopenou hlavou vidíme jen dusající nohy toho před sebou. Provlhlé doma pletené palčáky a čepice rychle namrzají tuhou ledovou krustou. Do obličeje se nám zakusují ostré jehličky sněhu. Každé dítě nese na zádech batoh a na rameni dlouhý, kymácející se těžký vak. Nikdo nemluví. Je slyšet jenom šustění oteplovaček a svist větru. Míříme k dřevěné boudě, jejíž obrys vyvstává v mlze před námi.

Takhle prostě v osmdesátých letech vypadaly kurzy lyžování v Krušných horách.

U mě se k všeobecné promrzlosti ještě pojil žaludek svírající se neblahou předtuchou, protože jsem věděla, že si neumím zapnout přezkáče. Přezky na těch dřevních lyžařských botách se zapínaly tak ztuha, že obvykle to skončilo tím, že přede mnou klečeli dva instruktoři a zápolili s nimi celí rudí v obličeji, zatímco vedle postávalo družstvo dávno nachystaných a pěkně otrávených dětí.

V devadesátých letech se můj vztah k lyžování o dost zlepšil, protože jsme na hory jezdili už bez instruktorů, jen se staršími spolužáky, a víc času než na sjezdovce jsme trávili v bufetu Rumburak, kde nám nezletilým občas nalili i grog.

Ještě víc se to zlepšilo o dekádu později. Už žádné promoklé a zmrzlé šusťáky a kousavé pletené čepice, ale funkční materiály, fleecové mikiny a termoprádlo. (Sice to taky není žádná krása, pojem „sportovní móda“ jsem nikdy nepochopila, ale je v tom relativně teplo a sucho.) Žádné souboje s přezkáči. Žádné nekonečné putování s lyžemi od autobusu, ale vlastním autem až k horské chatě. A už žádný věčně zachmuřený krušnohorský Boží Dar, ale Krkonoše a později dokonce Alpy.

Jenže právě v té době, ve chvíli, kdy se z lyžování konečně stala zábava, se nám narodily děti.

Lyžování s dětmi má svá úskalí. Zaprvé proto, že děti asi tak do šesti let vůbec lyžovat nechtějí. (Mají k tomu své důvody, které teď zpětně velmi dobře chápu.) Musíte je neustále přesvědčovat, že je to děsná zábava, rozveselovat je, když fňukají, nutit je dupat a poskakovat, aby se zahřály, kupovat jim čaje a pak na ty čaje foukat, aby se neopařily, a když se jim chce čůrat, celé je na sjezdovce svlíknout a pak zase oblíknout, mít v batohu spoustu fidorek a tatranek a hlavně – hlavně! – je co nejdřív strčit do nějaké školičky lyžování, protože vy sami je nikdy lyžovat nenaučíte. Kromě toho neustále ztrácíte a hledáte: rukavice, kukly, lyžařské brýle, permice na lanovku, mikiny, helmy a cokoli dalšího, co se dá ztratit. Když přijdete odpoledne ze sjezdovky, všechno to rozložíte na radiátory, ráno to zase na sebe navlíknete a jdete.

Postupem času mi začalo připadat, že lyžování se až příliš podobá chození do práce.

Ráno musíte brzo vstát.

V rychlosti se oblíknout a popohánět vzpouzející se děti.

V promrzlé lyžárně posbírat všechny ty studené, mokré a odporně těžké krámy a vláčet se s nimi k lanovce.

Bez ohledu na počasí, ať sněží, prší nebo je mlha (přece nenecháme propadnout permici) se nechat vyvézt na kopec a potom sjet dolů. A znovu. A znovu. Po pár jízdách za odměnu čaj s rumem někde na svahu, a pak znovu.

Hlavní rozdíl oproti chození do práce je v tom, že vám za to nikdo neplatí, ale naopak za to platíte vy.

A tak jsem se letos rozhodla pojmout lyžařskou dovolenou trochu jinak. První den pololetních prázdnin jsem děti s lyžemi a batohy vyprovodila k autobusu, zamávala jim a vrátila se domů. Každý den ráno, když jsem v teple své kuchyně usrkávala kafe s mlíkem, jsem pak věnovala tichou vzpomínku všem, kteří tou dobou strkají nohy do vymrzlých přezkáčů, nakládají na ramena lyže a dupou ven z chalupy. Místo oteplovaček a bundy jsem si s potěšením ze skříně vytáhla ty nejmíň praktické šaty a podpatky. V podvečer jsem si v kavárně dala grog, považte, jen tak!, aniž bych předtím musela třikrát sjet sjezdovku. A zažívala jsem přitom závratný a naprosto opojný pocit, jako bych byla za školou, dosud nepoznaný pocit podvratné radosti z nelyžování.

Protože si myslím, že když se z nějaké zábavy stane práce, největší zábava je s tím přestat. Kdoví, myslím, že se ještě někdy v životě na sjezdovku vrátím. Ale momentálně je pro mě nelyžování skvělý způsob, jak být šťastnější.