V době dětství a dospívání jsem byla hluboce přesvědčená o tom, že maminky (tedy veškeré ženy po třicítce) nepijí alkohol. Taková maminka (tedy upracovaná žena s trvalou a s rukama vytahanýma od nákupních tašek) si samozřejmě mohla dát jednu skleničku slivovice na pohřbu vzdáleného strýce (když ji k tomu jiní strýcové přemluvili), nebo jedno pivo ve výletní restauraci, nebo skleničku něčeho hnusně sladkého s kamarádkami v cukrárně. Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.
Tohle přesvědčení mi vydrželo docela dlouho. Celá devadesátá léta. Když se mi pak narodily moje dcery, věřila jsem, že s večírky jsem nadobro skončila a říkala jsem věty jako: “Už jsem z toho vyrostla.” “Já už na to nemám.” “Vůbec nechápu, jak jsme to tehdy mohli vydržet.”
O pár let později jsem se ale ocitla zpátky u baru a zjistila jsem, že jsem z toho nevyrostla. A že na to pořád mám. A že to pořád můžu vydržet. A hlavně, že mě to pořád baví.
Akorát že už u toho nevypadám tak roztomile.
Takže si už nějakou dobu kladu otázku: může žena okolo čtyřicítky pít na veřejnosti alkohol (a nemyslím tím jednu sklenku přidržovanou celý večer pro okrasu), pařit, kalit, aniž by vypadala jako komická, nebo hůř, tragikomická vedlejší postava z rodinného seriálu?
Pořád věřím tomu, že to nějak jde. Ale pravda je, že mezi večírky ve dvaceti a ve čtyřiceti jsou jisté rozdíly. Tady jsou ty nejdůležitější.
- Příprava
Připravit se na večírek ve dvaceti pro mě znamenalo jediné: nanést si nad i pod oči co největší množství očních linek a půl kila řasenky, abych si připadala jako osudová žena s uhrančivým pohledem. Navíc jsem okolo očí rozmazala něco šedivých stínů (protože jsem si přečetla cosi o kouřovém líčení). Po letech jsem ale pochopila, že nevypadám jako osudová žena, spíš jako mýval nebo jako prostitutka, která dostala pěstí. Navíc mi došlo, že po ránu už se nechci probouzet s obličejem pandy. Takže s líčením jsem trochu přibrzdila.
2. Konzumace
Ve dvaceti pijete cokoliv, na co máte peníze nebo co vám někdo objedná. Ve čtyřiceti taky. Jenže už vám většinou nikdo nic moc neobjedná, takže většinou pijete jenom to, na co máte peníze. Takže hlavní rozdíl je v tom, že máte trochu víc peněz. Já jsem zaměnila “beton” a “bavoráka” za gin s tonikem, ale jinak se v zásadě nic nezměnilo. Taky jsem pochopila, že to s tím pitím co největšího množství vody není žádná pověra.
3. Průběh
Večírky ve dvaceti byly samé překvapení. Kdo tentokrát přijde? Kam vyrazíme? Co se asi po půlnoci stane? Kdo bude tančit na stole? Vylezeme na nějaké lešení? Večírky po čtyříctce jsou – říkám to nerada – poněkud předvídatelnější. Půjdeme do slušné restaurace nebo vinárny. Potom, až tam zavřou, půjdeme kamkoli, kde mají otevřeno. Potom půjdeme domů. V čem je to tedy vlastně zábavné? Vždycky čekám na ten okamžik, kdy se otevře jakási trhlina ve společenské konverzaci. Na ten okamžik, kdy se přestane mluvit o tom, kde jsou v Alpách nejlepší sjezdovky a jak se vašim dětem daří na osmiletém gymnáziu, a začne se mluvit o věcech, o kterých se za střízliva (skoro nikdy) nemluví.
4. Flirtování
Když budu k sobě úplně upřímná, tak hlavní důvod, proč jsem ve dvaceti chodila na večírky, byl ten, že jsem doufala, že tam potkám životní lásku. Jakýkoli oční kontakt s kýmkoli na druhém konci stolu byl pro mě důvodem zůstat aspoň o jednu skleničku déle. Teď chodím na večírky proto, abych v dlouhých rozhovorech lásku rozebírala ze všech úhlů. Představa, že ve tři ráno v nonstopu na Lipanské přijde ten osudový oční kontakt, se mi teď zdá nějak nepravděpodobná.
5. Drogy
Ve dvaceti jsem toužila po tom, aby mi někdo nabídl drogy. Jakékoli drogy. Proč? Protože jsem prostě chtěla vyzkoušet drogy. Skoro nikdy se to, díkybohu, nestalo. Teď ve čtyřiceti je joint, kolující v potutelném kroužku náhodných známých, spíš záminka přidat se k těm lidem, chichotat se a připadat si pro tu chvíli dobrodružně, protože beru drogy.
6. Kocovina
Kocoviny ve čtyřiceti už nejsou vtipné. Nejen, že jsou daleko horší. A delší. A mají větší následky v každodenním životě. Ale hlavně už nejsou vůbec, vůbec vtipné. Že máte kocovinu, to není – narozdíl od mládí – žádný hrdinský výkon, kterým byste se chtěli někomu pochlubit. Žádná heroická vzpomínka na dobrodružné eskapády minulého večera. Právě naopak. Děláte všechno pro to, aby si jich nikdo nevšiml.
7. Děti
Tohle je možná ten vůbec největší rozdíl. Tehdy jsem neměla děti, teď je mám. A vím, že moje opilecké historky jim nikdy nebudou připadat zábavné a cool. Vždycky je lepší být trapně střízlivá matka než matka trapně opilá.
Díky za článek 🙂 Konečně jsem pochopila, co na tom večírkování lidi vlastně mají 🙂 Tedy ne že bych ve svých „dvacátých letech“ nikde nepařila, ale možná proto, že jsem z menšího města, kde tak nějak nebylo pomalu ani kam jít na diskotéku (a to byl asi tak jediný důvod, proč vylézt od knížky – tančit, tančit, tančit – ne balit a pít :-)), tak toho za sebou moc nemám. (Vzpomínám třeba, jak jsem jednoho klučinu naprosto zmátla, protože jsem s ním dala tanec se silně erotickým nádechem, ale já prostě jen chtěla tančit a on byl jeden z mála, který to fakt uměl :-)). A protože tančit, ponocovat a pít dohromady je pro mě vražedná kombinace i v malém množství, na max. jsem ji použila snad jen jednou. Vrcholem mých nocí byly výlety s kamarády a spolužáky na nilské feluce v Káhiře v době mých studií v Egyptě 🙂 A ty se většinou odehrávaly bez alkoholu 🙂 Už v těch dvaceti 🙂 Dnes ve čtyřiceti mi občas přistane na stole sklenička vína nebo panák domácí slivovice nebo meruňkovice (přestěhovala jsem se do Brna a někdy prostě nabídce neodolám) a vzpomínám, jak jsem před 2 lety pajdala v zimě s berlema a zlomenou nohou přes město, protože poslední tramvaj odjela a na rozjezd bych čekala skoro hodinu a já se prostě musela „pařit“ (v mém slova smyslu) se známými „až“ do jedenácti pod mylným dojmem, že rozjezdy jezdí každou půlhodinu i ve všední den 🙂 Ale řekla bych, že jsem vždycky byla a stále jsem velmi střídmá osoba :-)))
Kde se v hlavě berou ty představy, jak se správná maminka chová? Je to tím, že člověk takovou maminku má a vidí kolem sebe takové maminky? Nebo to je nějaká kolektivní představa prezentovaná tehdy socialistickým režimem? Měla jsem totiž úplně stejnou představu… nebo matku? S večírkováním a alkoholem to mám úplně stejně jako ve dvaceti. Většinou se k němu dostanu omylem, trochu na nátlak kamarádek a osudový pohled na konci baru čekám pořád:-). A za své piju ráda, i když nemusím.
Pro mě je hrozně důležitá poslední věta. Takže piju tam, kde nejsou děti – ani moje, ani cizí. V mém případě hlavně ne mí žáci…
O čem se ve 40-ceti za střízliva nemluví…?
Děti by měly vidět své rodiče popíjet… Jen by je nikdy neměly vidět opilé… 🙂
diky za dobry clanek, co vic dodat.
„Ale rozhodně ne soustavně celý večer popíjet s úmyslem se opít.“ No, ja som mala v čase detstva predstavu, že nikto normálny (ľubovoľného veku) nepije alkohol s úmyslom sa opiť. A v čase dospievania tiež. Aj teraz. Stále akosi nechápem, prečo sa niekto chce (potrebuje?) opiť. (ani v 20. rovnako v 40 a kedykoľvek) Užívať nejaký prostriedok, ktorý zmení jeho správanie, jeho vnímanie, uvažovanie… prečo? Načo?
Chápem (a sama si niekedy dám) pohárik niečoho dobrého „pre chuť“, alebo „zo spoločenských dôvodov“. Ale úmyselne sa snažiť dosiahnuť ten zmenený stav? Neviem.
Posedieť si s priateľmi pri pive / kofole / horúcej čokoláde / fľaši vína… rozprávať sa, zdieľať svoje životy, pocity, radosti, starosti, myšlienky… to samozrejme áno. Tancovať, baviť sa, prežívať spolu radosť, určite. Ale alkohol k tomu nepotrebujem. 🙂
To je naprosto přesný popis…..diky, je dobré vědět, že v tom nejsem sama….