“Víš, já jsem ve skutečnosti introvert,” řekl mi jeden můj kamarád. Živí se jako hudebník, každý týden hraje v jiném klubu. Založil několik kapel, sám provozoval rockový klub, má stovky známých, na Facebook dává hromady svých fotek, na nichž se drží kolem ramen s nejrůznějšími lidmi, a ženám říká na potkání nenechavé komplimenty.
Namítla jsem, že introverta si představuju trochu jinak. “To je jen taková hra,” vysvětlil mi. “Doopravdy jsem někdo jiný.”
Jiný můj kamarád má práci, která by se dala popsat jako něco mezi snášením modrého z nebe, mámením telat z jalových krav a zařizování nemožného na počkání a zázraků do tří dnů. Mezi tím vším šarmantně klábosí s několika lidmi naráz a přesvědčuje je (často s úspěchem), aby se přidali k jeho megalomanským plánům. Taky o sobě tvrdí, že je introvert. “Tohle všechno je jenom takovej pracovní obleček, kterej si navlíknu, jen když ho potřebuju,” říká.
Tak nevím. Vzpomínám si, že ještě před pár lety být introvert znamenalo být divný. Nikdo se tím nechlubil. Právě naopak: kdo se cítil jako introvert, snažil se to zamaskovat, seč to šlo. Ryzí introverti se od rané dospělosti pohybovali na hraně alkoholismu, protože si s pomocí panáků dodávali odvahy být víc extrovertní. Být introvert ve škole, v tanečních, na lyžařském výcviku nebo na jakémkoli večírku bylo malé soukromé peklo. Ještě v roce 2012, kdy Susan Cain vydala knihu Ticho: Síla introvertů ve světě, který nepřestává mluvit, vypadalo to, že introverti jsou menšina, které je potřeba se zastávat.
Dnes je to jinak. Být introvert je tak trochu cool. Být introvert už neznamená být ten trapně mlčenlivý kluk, který nikdy neví, co říct, nebo holka, která si cucá vlasy na konci stolu. Když o sobě řeknete, že jste introvert, znamená to, že máte hluboké a zajímavé nitro a že toho ve vás je mnohem víc, než je vidět na povrchu. Být introvert je zkrátka in stejně jako batohy z veganských materiálů nebo avokádové tousty. Být introvert znamená být trochu jako Sherlock (samozřejmě v podání Benedicta Cumberbatche) nebo Lisbeth Salanderová (samozřejmě v podání Noomi Rapace).
A možná proto teď potkávám víc introvertů než kdykoli předtím v životě.
Sama jsem si o sobě vždycky myslela, že jsem introvert. Protože small talk ve výtahu je pro mě horší než prověrka z fyziky a než bych zvedla telefon a zavolala někomu, koho neznám, raději bych vyplnila patnáct excelových tabulek. Ale bůhví, jak působím na své okolí? Když jsem mezi svými, jsem docela upovídaná, vůbec se nestydím mluvit na veřejnosti a tady na blogu o sobě vyžvaním kde co. Takže jsem vlastně introvert? Anebo si to o sobě jenom myslím?
A možná je to tak, že kus introverta je vlastně v každém. A když ti moji navenek velmi extrovertní přátelé říkají “jsem introvert”, myslí tím jen to, že tou upovídanou, šarmantní, v kolektivu oblíbenou šarží jejich osobnost nekončí, a že uvnitř se skrývá ještě něco víc.
Jako bych o tom snad někdy pochybovala!
Není načase začít se zastávat extrovertů?
Šťastný blog 
Tým, že žijem autizmus, som si Lisbeth tipla na aspergerku…a týchto vysokofunkčných autistov je veľa v spoločnosti, nerozoznáte, že ide o autizmus, no nie je to introvertizmus.
V škole mi na deti hovorili zase, že sú blbci…význačnosť nie je vždy hneď vidieť..
Zaujímavá úvaha. Ja mám pocit, že ľudia sa z ničoho nič začali označovať za sarkastických introvertov, lebo sarkazmus teraz skrátka frčí a introverti sú, ako si už písala, nová čierna. Mám pocit, že väčšina ľudí naozaj netuší aké je to byť introvertom, aké to je, keď ťa psychicky aj fyzicky vyčerpáva akýkoľvek kontakt s ľuďmi, keď si celý deň v práci v duchu hovoríš „buďte už sakra ticho!“, alebo keď nemáš chuť ísť s nikým von a chceš proste len doma sedieť, čítať knihu alebo si písať blog. Možno teraz niekomu krivdím, ale osobne ma uráža, koľko ľudí sa označuje za introvertov a pritom je nad slnko jasné, že nimi nie sú. Ale holt asi je to teraz skrátka in, tak ako bolo pred dvoma rokmi in byť hipsterom. Ktovie, asi len čas ukáže, kto bol naozaj introvertom a kto to len hral aby zapadol a bol cool v roku 2017.
A ako som si už kedysi dávno napísala status na facebook: #iwasintrovertbeforeitwascool
Až se trochu bojím považovat se za introverta 🙂 .
Extrovertů určitě není třeba se zastávat. Jsou povrchní a otravní.
jsem extrovert a jsem v pohodě B-)
akorát nemám ráda lidi, veřejná vystoupení jakéhokoli druhu a skupiny o počtu větším než jeden.
To jsi napsala moc hezky. Díky.
Mnoho ludi zije v pomylenej identite. Niekto vyhladava samotu, lebo ma strach ludi a niekto vyhladava spolocnost, lebo neznesie samotu a vlastne myslienky. Ak je clovek v harmonii sam so sebou, ziadne skatulkovanie nie je potrebne.
V práci v podstatě osm hodím neustále komunikuji s lidmi, musím být společenská a poměrně upovídaná. Nikdo z mých zákazníků by nejspíš netipl, že jsem introvert, ačkoliv se za něj považuji. Když přijdu domů, nejlépe dobíjím baterky nad knížkou, v tichu. Ráda trávím čas v malé skupince svých nejbližších, nemám ráda velké skupiny lidí a necítím se nejlíp, když jsem středem pozornosti. Takže do práce nosím profesionální masku, o které bych neřekla, že je lživá, ale nejsem to úplně já.
Introverti a extroverti nejsou černá a bílá. Spíše se jedná o škálu. A každý se chová v soukromí trochu jinak než mezi cizími.
Souhlasím s Olgou! Přesně to jsem sem přišla napsat – je to škála. Na jedné straně je introvert, na druhé extrovert a my se všichni plácáme někde mezi těmi dvěma body. Koneckonců já jsem taky asociální správce sociálních sítí… 🙂
Vyčerpává vás přítomnost druhých, převážně cizích lidí nebo komunikace s nimi? Jste s větší pravděpodobností introvert. Dobíjí vás? Máte více energie? Jste extrovert. Nebo naopak – dobíjíte vnitřní baterie aktivitami, kdy jste sami? Nebo vám osamocené aktivity připadají převážně nudné, nezáživné, ubíjející?
Není na tom nic složitého. Ale je pravda, že to není černá a bílá, spíš různé škály šedé.
🙂
Před rokem jsem si založila blog s názvem Introvertní svět, protože jsem chtěla, aby mě to vystihovalo a zároveň poskytovalo dost manévrovacího prostoru pro více témat. Moje články o tom, jaké je to být introvert, patří k nejoblíbenějším, ale současně s tím jsem si nemohla nevšimnout, jak se se svou introvertností chvástá i spousta dalších blogerů. Měla jsem za to, že tohle chlubení se drží v online světě, kde je pro nás introverty snazší se otevřít anonymnímu publiku než si vykládat s lidmi na večírku, ale jestli to proniká už i do běžné konverzace, tak se opravdu něco děje. Nemyslím si, že by bylo třeba se zastávat extrovertů, ale doufám, že kvůli této módě nezačnou být introverti haněni a nebudou se na ně zbytečně dělat hloupé vtípky jako třeba na vegany, kteří jsou teď taky hrozně in.
Já myslím, že introvert je každý z nás, alespoň z části :). A jsem přesně taková, jako kamarádi z článku.
Dle MBTI typologie se introvertní člověk potřebuje dobít ze sebe, z ticha, samoty a vlastní společnosti a extrovert ze společnosti lidí.
A co je vlastne introvert-ten co se stydi? Myslela jsem, ze je to o dobiti baterek-introvert radsi sam, extrovert ve spolecnosti, ale kdyz cely den pracujes jako extrovert, rad budes ve volnych chvilich jen sam a v tichu. Ja se povazuji za extrovert, pomaha mi vypovidat se z problemu, zasmat se ve spolecnosti, seznamit se s nekym novym, byt mezi lidmi, ale pisu si basnicky a obcas chodim sama do divadla. Driv jsem se taky stydela zeptat kolik stoji rohliky v krame, ale stud nepovazuji za priznak introvertismu, jako spis priznak neprekonaneho strachu. Muj syn mi rekl, ze se stydi jen deti, ze dospeli se prece nemuzou stydet (3roky). Mozna na tom jeco bude, proto se jeste jednou ptam: a co je vlastne introvert?
Tiez myslim, ze je to o miere. A o situacii. Osobne som presvedcena, ze kazdy clovek ma potrebu byt niekedy s ludmi a tiez kazdy clovek ma potrebu byt niekedy sam so sebou. Akurat niekto potrebuje viac jedno, niekto viac druhe. Seba povazujem za dost silneho introverta, aj moj manzel ma tak zvykne prilezitoste s humorom opisovat, takze nie je to len moj subjektivny dojem. No bola som 8 rokov na materskej dovolenke. Manzel v praci od rana do noci. Ja v dedine, z ktorej nepochadzame, teda ziadna rodina nablizku. Dedina poskytuje mizerne prilezitosti pre spolocensky zivot ludi ako ja, t.j. doma a bez zazemia. A po niekolkych rokoch takeho zivota som v sebe citila dost silnu (zrejme typicky extrovertnu) potrebu stretnut sa obcas s niekym a normalne sa vykecat. Az vtedy som pochopila, ze naozaj clovek je tvor spolocensky. Aj ten introvert je clovek spolocensky. Milujem samotu, aj vsetky moje zaluby su take samotarske, ale zas co je vela, to je vela.
Podobne dnes v silne extrovertnom svete, ked sa vyzaduje stale komunikovat a pracovat v timoch, tak ludia, ktori by sa mozno v dobe pred 30 rokmi citili byt extroverti, lebo im je fajn v spolocnosti, zrazu maju tuto svoju potrebu nasytenu, ba az presytenu, a zacnu tuzit po chvilkach osamote, o ktorych predtym ani netusili, ze ich potrebuju, a tak sa zacnu viac citit ako introverti.
Pozeram sa na to pozitivne. Aj ja uz chapem, ze extrovert neznamena byt povrchny a uzvatlany clovek, a rozumiem lepsie jeho potrebe byt medzi ludmi. Tak aj ten, koho ja povazujem za extroverta, snad po analogickej skusenosti lepsie pochopi, ze byt introvertom neznamena byt mizantropom, je to proste prirodzena potreba odrezat sa od okoliteho sveta.
Z toho „extroverta“ bolí oči. I extraverty.
Sice nemohu hodnotit objektivně, jelikož Vaše přátele neznám, ale dle popisu bych je opravdu zařadil spíše do skupiny extrovertů, možná ambivertů. Kapela, kluby narvané cizími lidmi, kteří se s vámi chtějí fotit, objímat a kupovat Vám pití jen proto, že hrajete v kapele, což je v dnešní době prostě cool, je pro mne naprosto nemyslitelné. Hudbu jako takovou mám moc rád, ale převážně ve sluchátkách. Když si vyrazím na koncert poslechnout si živé rockové vystoupení některé z mých oblíbených skupin, to už musí být. A stejně stojím někde úplně vzadu, jako ta poslední šedá myš, a snažím se pokud možno nevyčnívat.
V práci to je podobné. Nejraději mám přesčasové směny, kdy je fabrika poloprázdná, a bývají i dny, kdy do dveří mé kanceláře za celou osmihodinovou směnu nevkročí ani noha. Sladké to časy. Naštěstí i při plném provozu spolupracuji osobně pouze s několika lidmi a zbytek sem tam řeším telefonicky, ale hlavně skrze maily. Při výběru práce jsem měl vcelku štěstí.
Ale k otázce na konci Vašeho článku. Extroverty rozhodně nehaním. Můj dlouholetý kamarád je přímo ukázkový extrovert, a i přes všechny naše povahové rozdíly dokážeme najít společnou řeč. Má bývalá přítelkyně, se kterou jsme zůstali přátelé je zase ambivertka. Dlouho jsem tomuto typu lidí moc nerozuměl, ba jsem si dokonce myslel, že jde zase o nějaký výstřelek moderní doby, ale za ty roky strávené po jejím boku jsem celkem pochopil její způsob fungování. „Společenský život je fajn, ale také občas musím dobít baterky,“ tak to vždy říkávala.
Já osobně se považuji za introverta, ne proto, že by to zrovna bylo in, ale protože takový prostě jsem. Jak napsala Lauren Myracle: „Žiji ve svém vlastním malém světě. Ale to je v pořádku, znají mne tady.“
Ve svém životě si vystačím s pár opravdovými přáteli, společenské akce (jako například firemní večírky) nenavštěvuji, byť by se to ode mne v jistých chvílích očekávalo, kolektivní sporty mi nic neříkají, (v televizi sleduji pouze hokej jako správný Čech) a dlouhá odpoledne a víkendy trávím převážně sám se sebou, dobrou knihou, procházkou do přírody v okolí naší vesnice, sledováním filmů a četných seriálů, nebo psaním své, momentálně druhé, knihy (s jejíž propagací jsem, právě pro svou náturu, celkem na štýru. Ale asi to tak mám prostě být)
Takže ano, jsem introvert a extroverty rozhodně nehaním. Naopak jejich postoj k životu respektuji. (A oni doufám ten můj) Všichni přece hledáme své místo na světě. Pouze každý trochu jiným způsobem.