„Tohle je moje tělo. Tohle není fotka ,před‘. Tohle není fotka ,po‘. Takhle prostě moje tělo vypadá jednoho prosincového úterý roku 2015 – je fotka ze života,“ napsala na svůj Facebook cvičitelka Molly Galbraith.
To, co následovalo, byl doslova manifest proti trápení vlastního těla za účelem dosažení nesmyslného ideálu krásy:
„Tohle tělo bylo označováno za:
moc tlusté
moc hubené
moc mužské
moc silné
moc slabé
moc velké
moc vychrtlé
…to všechno během jediného týdne. Tohle tělo bylo veřejně hodnoceno, posuzováno, kritizováno a podle těchto posudků mě hodnotili jako trenérku i jako člověka, pozitivně i negativně.
Někteří lidé říkají, že by „pro takové tělo zabíjeli“. Jiní říkají, že „by se zabili, kdyby měli takové tělo“. Ano, bohužel takové věci si lidi navzájem někdy říkají.
Utratila jsem příliš mnoho času, energie i duševních sil ve snaze aby tohle tělo vypadalo jinak.
A dnes? Dnes je tohle tělo milované, zbožňované a opečovávané jediným člověkem, na jehož názoru záleží – mnou.
Tohle je první rok, kdy jsem si nedala žádná předsevzetí změnit, jak moje tělo vypadá.
Nikdy jsem nečekala, že tenhle druh svobody zažiju, a je to vážně skvělý pocit.“
Nejspíš už jste to četli, protože Mollyin příspěvek na Facebooku sdílelo přes osmnáct tisíc lidí. Ale já se k nim přidávám, protože mě to vzalo za srdce. Proč by to, co jíme a jak se hýbeme, mělo být předmětem permanentních pocitů viny? Neměly by to být spíš důvody k radosti?
Když čtu v časopisech „mějte ráda své tělo,“ vždycky mě to spíš rozčílí – zvlášť, když hned na následující stránce najdu návod na hubnutí nebo článek o liposukci. „Mějte ráda své tělo“ je rada úplně k ničemu pro někoho, kdo neustále bojuje s tím, jak jeho tělo vypadá.
Děkuju Molly, protože díky ní mi tahle věta znovu začala dávat smysl.
Šťastný blog 
jj 🙂 ale všechno má své meze..
Juj pochopili ste vôbec pointu celého článku? 😦
Taky jsem si letos předsevzala, že se budu spíš radovat, než trápit 🙂 A nejen tím, jak vypadá mé tělo 🙂 A udělala jsem si z toho celý blogový roční projekt 🙂 Ten je takovou mou jistotou, že co začnu tam, to se nakonec i projeví ve skutečnosti :-))) Ale tak nějak v koutku duše stále doutná ta představa, že když se budu radovat, tak mé tělo bude nakonec vypadat jaksi radostněji :-)) Tj. trochu jinak :-))))))
Byla jsem dost silná. Opravdu dost. A teď mi závistiví lidé nadávají do anorektičky… Není to absurdní:) Já jsem ve svém těle nebyla spokojená. Neměla jsem sebevědomí a bála jsem se mezi lidi. Rozhodla jsem se s tím něco udělat a zhubla jsem skoro čtyřicet kilo. Teď se cítím skvěle, i když se hlídám a cvičím, ale stojí mi to za to. Ve svém tlustém těle jsem to nebyla já. To ale neznamená, že to tak musí mít všichni! Obdivuju všechny ty krásné baby, co mají pár kilo navíc a umí to nosit s takovou noblesou, kterou by jim leckdo záviděl!:) Není žádný ideál krásy, důležité je být tou nejlepší verzí nás samých:)
http://www.stylishcoffee.cz
Těším se na další článek