6 pravidel pro rozhovory s kýmkoli, kdykoli

Když jsem začala pracovat jako novinářka, hrozně jsem se bála dělat rozhovory. Bála jsem se celebrit (a za celebritu jsem považovala kohokoli, kdo se někdy objevil na filmovém plátně nebo na obrazovce, třebas jen po půlnoci na ČT2). Byla jsem přesvědčená, že Slavný Člověk, otrávený z neustálé pozornosti médií, bude ještě otrávenější, když zjistí, že na něj poslali někoho tak nemožného, jako jsem já. Učila jsem se otázky zpaměti, přicházela jsem na rozhovory ochromená děsem a tudíž neschopná normálního povídání. Trvalo mi to hrozně dlouho, ale nakonec jsem se bát přestala. A postupně jsem se díky novinářským rozhovorům naučila několik věcí, které dokážou zlepšit i obyčejné rozhovory v každodenním životě.

1. Opravdu poslouchat, co ten druhý říká. Ze začátku jsem se při rozhovorech tak strašně soustředila na další otázku, kterou mám položit, že jsem jenom čekala, až zpovídaný člověk domluví, aniž bych ho doopravdy poslouchala. Teprve když jsem dokázala ty svoje našprtané otázky na chvíli pustit z hlavy,mohla  jsem ho pořádně vnímat. V normálních rozhovorech se mi taky někdy stává, že místo abych poslouchala, nacvičuju si v hlavě svou supervtipnou odpověď. Ale vím, že čím míň to dělám, tím je povídání lepší.
2. Nedělat chytrou. Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že Slavného Člověka musím při interview ohromit otázkami, které mu ještě nikdy nikdo nepoložil. Postupně jsem ale pochopila, že ty zdánlivě nejobyčejnější otázky fungují nejlíp: “Co vám dělá radost?” “Co byste se chtěl nového naučit?”
3. Správně se ptát. Otázky, které jsou ve skutečnosti zamaskovanými proklamacemi rádoby chytrých názorů tazatele, jsou opravdu o ničem. Jako například: “Obliba nákupních center, která lidem nahrazují návštěvu kostela, je výrazem duchovního vyprázdnění a chybějící spirituality společnosti, souhlasíte?” Zpovídaný člověk nechce vypadat jako pitomec a tak mu nezbývá, než hlesnout: ano.
4. Nechat toho druhého domluvit. Ale opravdu domluvit. To, že někdo udělá dvouvteřinovou pauzu, ještě neznamená, že je potřeba nastalé ticho ihned vyplnit další replikou.
5. Mluvit i o sobě – přiměřeně. Drobné detaily ze života často pomůžou rozpustit ledy, což funguje i při obyčejných rozhovorech s úplně neznámými lidmi.
6. Improvizovat. Tohle jsem si troufla až úplně nakonec: zapomenout na svou osnovu otázek a nechat se rozhovorem vést do neznáma, dál, než jsme oba původně předpokládali. To je to úplně nejlepší, ať už se to podaří kdekoli a s kýmkoli.