Okamžik euforie: ztratit se sama v cizím městě

Když mi bylo jednadvacet, strávila jsem tři měsíce v Paříži. Sama. Vlastně to bylo vůbec poprvé v mém životě, kdy jsem prožila celé dny bez společnosti rodiny, přátel a spolužáků. Zpočátku jsem tuto okolnost považovala za velkou nevýhodu. Teprve za nějakou dobu po návratu domů jsem si uvědomila, že ty tři měsíce patřily k nejintenzivnějším v mém životě – právě proto, že jsem je trávila sama. (Tehdy jsem ovšem taky netušila, že to byla příležitost, jaká se už nikdy nezopakuje, a že stálé zaměstnání, děti a hypotéka mě samotnou na tak dlouho už nikdy nikam nepustí.)

Nicméně, od té doby pokaždé, když se ocitnu někde v cizím městě, udělám téměř cokoli pro to, aby se mi podařilo uniknout partičce nebo organizované skupince, se kterou jsem se tam ocitla. Připadá mi, že když jste ve společnosti jiných lidí, svých krajanů, cizí země poznáváte jiným způsobem. Podobá se to zabydlování nového území. (A protože jezdím na dovolenou s několika dalšími rodinami s malými dětmi, nebojím se rovnou použít slova jako „okupace“ a „drancování“.) Mluvíte mezi sebou svým jazykem, navzájem komentujete své zážitky, pořád si mezi sebou nesete kus domova.

Když chodím po cizím městě sama, je to jiné. Jeho jinakost ochutnávám mnohem bezprostředněji. Můžu s jeho kulisami dokonale splynout. Nemusím se držet žádného naplánovaného programu a klidně můžu třeba hodinu sedět na lavičce a jen tak koukat. Když mám trochu štěstí, podaří se mi na chvíli se i trochu ztratit.

Proč tohle všechno vlastně píšu: tyto dny trávím na služební cestě v Bangkoku – a jsem z toho pořád ještě trochu v šoku. Fotku nahoře jsem pořídila při (bohužel organizované) prohlídce buddhistického chrámu. Je na ní stromek, na který věřící zavěšují dárky. Třeba zubní pastu Colgate. A ta kulatá věc napravo je opravdu toaletní papír! 

Jít domů „po o“. Co je na tom tak lákavé?

Vzpomínám si, že když jsem chodila do školky, jít domů „po o“ byla ta nejvyšší výsada, jaké se nějakému dítěti mohlo dostat. Vědomí, že po obědě se ve školce objeví maminka nebo děda a odvede si vás domů před závidějícími zraky ostatních dětí, uložených na lehátkách, nás naplňovalo privilegovaným a svátečním pocitem. Moje dcera Rozárka to prožívá úplně stejně (i když „spaní“ ve školce už zdaleka není takový teror jako v mém dětství v 70. letech, kdy jsme museli ležet na zádech s rukama složenýma pod hlavou a se zavřenýma očima, i když jsme nespali). Řekla bych, že jít domů „po o“ ji láká dokonce víc než představa, že by nešla do školky vůbec.

Co je vlastně na chození domů „po o“ tak lákavého?

Především asi to, že většina dětí ho zažívá jen občas, nepravidelně a neočekávaně, jako nečekané blaho udělené nepředvídatelnou vyšší mocí (nás rodičů).

Dalším důvodem je jistě to, že „po o“ jdou jednom některé děti, zatímco většina jich zůstává jako každý den až „po spa“.

A konečně, jít ze školky „po o“ znamená, že se bude dít něco výjimečného: někdo přijel na návštěvu, někam odjíždíme, budeme něco oslavovat – a člověk má před sebou ještě celé dlouhé odpoledne plné příslibů.

Jak tohle píšu, začíná mi být líto, že nemám žádného tak mocného dospělého, který by mě mohl vyzvednout „po o“ z práce. Ačkoli právě pátek je den pro „po o“ jako stvořený.  

„Předstírej, že jsi v tom dobrá.“

Jenny Lawson, autorka blogu The Bloggess, trpí klinickou depresí i příležitostnými záchvaty úzkosti, ráda se dívá na horory (protože jí prý připomínají, že může být i hůř) a doporučuje pití alkoholu. Přesto je jedním z nejvtipnějších lidí, na které jsem kdy online narazila.

Momentálně se snažím používat v praxi cennou radu, kterou prý dostala od svého kamaráda, autora komiksů Neila Gaimana: „Předstírej, že jsi v tom dobrá.“ Funguje to téměř kdykoli mám na veřejnosti provozovat něco, v čem si nejsem úplně jistá: tančit, řídit auto, mluvit o něčem, čemu moc nerozumím, nebo třeba porcovat kuře. Vlastně to funguje nejen před lidmi, ale i o samotě – „předstírat, že jsem v tom dobrá“, můžu dokonce i sama před sebou.

Okamžik euforie: když slyšíte dětský řev a víte, že to není vaše dítě.

Tuhle radost jsou schopni se mnou sdílet asi jenom ti, kteří nějaké děti mají. Bezdětní to tak neocení. Představte si následující situaci: Sedíte v restauraci se svými potomky a odskočíte si na záchod. Už v okamžiku, kdy si oplachujete ruce, slyšíte z lokálu dětské hulákání. Možná i lomoz porážených židlí. A brek. Polije vás studený pot a už se připravujete na vyčítavé pohledy personálu. Ale po návratu zjistíte, že vaše děti překvapivě spořádaně jedí řízek. Rachot způsobila cizí partička u sousedního stolu. Cizí matka klečí pod stolem a snaží se pomocí ubrousků vytřít rozlitou limonádu, zatímco cizí otec něco syčí na své potomky. Zaplaví vás neočekávaná vlna úlevy. Ano, přiznávám, je v tom trochu škodolibosti, ale také sympatie k těm, kteří na chvíli převzali úděl černých ovcí celé restaurace. (Protentokrát to nejste vy!) Povzbudivě se na ně usmějete a máte chuť ukázat jim vztyčený palec (to si ale netroufnete, aby to nepochopili nějak ironicky).

17 věcí, které bych poradila svému sedmnáctiletému já

„Přála bych si, abych se mohla vrátit zpátky v čase a říct sama sobě, že se to všechno jednou zlepší,“ řekla blogerka Jenny Lawson (autorka blogu The Bloggess) v rozhovoru, na který jsem dnes narazila. Kdybych měla tu možnost, svému mladšímu já bych poradila totéž. Období asi tak od patnácti do jednadvaceti let pro mě sice bylo dobou, kdy se mi děla spousta zajímavých věcí, ale zároveň jsem si komplikovala život přímo nehoráznými omyly a utkvělými představami. Takže: co bych sama sobě poradila, abych si ulehčila opožděnou pubertu?

1. Většina lidí, kteří ti teď připadají „zvláštní“ a „zajímaví“, ale zároveň jsi z nich nervózní, trochu se jich bojíš a cítíš se v jejich společnosti nesvá, jsou ve skutečnosti jenom afektovaní pitomci.
2. Když máš flek na šatech, nenamlouvej si, že si toho nikdo nevšimne.
3. Když máš díru na palci u punčocháčů, nenamlouvej si, že si toho nikdo nevšimne.
4. Když máš pocit, že jsi nejneschopnější člověk v celé místnosti a že tvá nekompetentnost je vidět na půl kilometru daleko, většinou si toho fakt nikdo nevšimne.
5. Buď milá na každého, koho potkáš. Většinou ho časem potkáš znovu.
6. Řídit auto se naučí kdekterý blbec. Opakuj si to při každé lekci autoškoly.
7. Když ti spolužáci z gymplu i po letech říkají, že vypadáš „pořád stejně“, je to míněno jako kompliment, ne urážka. Čím jsi starší, tím víc je to kompliment.
8. Že se má alkohol zapíjet spoustou vody, to není jenom pověra.
9. Nedodělat vysokou školu není žádná tragédie, ale pokud tě to nebaví, je lepší přiznat si to v půlce druháku, a ne až na konci čtvrťáku. V podstatě totéž platí i pro vztahy s muži.
10. Jdi a vyřiď si tu kupónovou knížku! Vykašlat se na to není cool, je to jenom lajdáctví.
11. Většina tvých vrstevníků vůbec neřeší, jestli jsi nebo nejsi trapná, protože mají spoustu práce s řešením, jestli jsou nebo nejsou trapní oni sami
12. Když jedeš načerno a chytí tě revizor, dopravní podniky si tě najdou, i když změníš trvalé bydliště. Akorát že to pak bude dražší
13. Očekávat, že si najdeš kluka v tanečních, je holý nesmysl. 
14. Očekávat, že se cokoli ve tvém životě zlepší jen tím, že se někam přestěhuješ nebo začneš studovat nějakou školu, je holý nesmysl.
15. Nezačínej kouřit.
16. Když se tě tvoje osmdesátiletá babička zeptá, jestli máš nějakou „studentskou lásku“, a ty nemáš, nemusíš jí lhát, abys nevypadala blbě. (A pak se děsit, že ti řekne, ať chlapce přivedeš na kafe.
17. Jednou budeš daleko šťastnější, než si teď vůbec umíš představit.

Okamžik euforie: Cachtat si nohy uprostřed města. Obzvlášť, když je to zakázané.

Nejsem nijak anarchisticky založená a porušování zákazů obecně mě spíš znervózňuje. Ovšem porušit „zákaz vstupu do vody“ v parku Rajská zahrada mi činilo jisté potěšení. Vždyť jaký smysl by mělo vybudovat uprostřed rozpáleného velkoměsta chladivý, průzračný a neodolatelně svůdný bazének, pokud se na něj máte jenom dívat? V prvním opravdu horkém dni roku myslím není nic lákavějšího, než zout si boty a ponořit nohy do ledové vody. “Zákaz vstupu do vody” tomu dodává (aspoň pro mě, protože, jak už jsem řekla, mám ze zákazů docela respekt) ještě tak trochu napínavý a tím víc osvěžující rozměr, protože hrozí, že přijde hlídač parku a vynadá vám.

Pro přesnost bych chtěla zdůraznit, že jsem nepoškozovala porosty, nejezdila na skateboardu ani nerozdělávala oheň. Hlídač nepřišel.

Západ slunce je každý den. A stejně se vždycky díváme.

Davy na obrázku nahoře (ve skutečnosti jsou ještě o něco početnější) nejsou publikum žádného hudebního festivalu ani účastníci hromadného pikniku. Každý teplý večer se srocují na svahu v Riegráku, aby odtud sledovaly západ slunce nad Prahou.

"Na tvé malinké planetě ti stačilo posunout židli o několik kroků. A díval ses na soumrak, kdykoliv se ti zachtělo..."
"Jednou jsem viděl slunce zapadat třiačtyřicetkrát!"

Připadá mi fascinující, že něco tak automatického a každodenního, jako je zapadající slunce, stále přitahuje naše pohledy a téměř nevyhnutelně nás dostává do romantické, melancholické nebo filozofující nálady. Takže stojí za to přinést si deku a láhev vína, nebo aspoň pivo v kelímku, a… dívat se.

Dvoukopčák v Riegráku sice není na seznamu deseti světových míst s nejkrásnější vyhlídkou na západ slunce, ovšem na mém osobním seznamu rozhodně zaujímá jedno z předních míst.