Třískání skleněného nebo porcelánového nádobí je známý způsob, jak si ulevit od stresu. V San Diegu dokonce existuje specializovaný salón, kde si rozbíjecí terapii můžete dopřát bez toho, že byste pak museli lézt po podlaze s košťátkem a zametat střepy (15 talířů za 45 dolarů, 6 skleniček na víno za 12 dolarů nebo mix 10 kusů nádobí za 25 dolarů).
Mně je ale většinou tak nějak hloupé rozbíjet skleničky, které potřebuju a nikdy jich doma nemáme dost. O to víc si užívám, když po sobotním večírku nesu do kontejneru s tříděným odpadem baterii vypitých lahví od vína. Obvykle to bývá tak šest až dvanáct kusů, podle počtu účastníků. Jednu po druhé je kulatým otvorem vhazuju do kontejneru na barevné sklo a poslouchám, jak se na jeho dně tříští na kusy. Zažívám přitom takovou zvláštní radost z destrukce, jakou si v každodenním životě můžu dopřát jen málokdy. Třísk! Prásk! Úplně cítím, jak se ve mně probouzí nějaké temnější, divočejší já, a mám chuť zatančit si kolem kontejneru domorodý taneček.
Ale moje první, obyčejnější já je stále při vědomí a je poněkud nervózní z toho, že sousedi teď podle počtu třísknutí velmi přesně vědí, kolik jsme toho zase včera večer vypili. Takže když rozbiju i poslední lahev, vyhodím krabici do kontejneru na papír, vytáhnu z kapsy klíče a šourám se nahoru.
Nákupní terapie na mě moc nefunguje. Když se občas pokusím rozptýlit špatnou náladu tím, že si koupím něco „pro radost“, ve finále se obvykle cítím ještě hůř než předtím. K výchozí depce se připojí ještě výčitky svědomí za zbůhdarma utracené peníze a když si takto získaný úlovek vyzkouším doma před zrcadlem, většinou se ukáže, že není zas tak úžasný, jak se původně tvářil. Jako ten poklad z jeskyně, který se po cestě domů promění v hromádku uschlého listí. Takže si připadám ještě starší, chudší, tlustší a depresivnější než na začátku.
Trojice psychologů z Michiganské univerzity ovšem nedávno zveřejnila studii, která naznačuje, že brouzdání po obchodech přece jen může rozředit smutek. Za jistých podmínek.
„Smutek, více než jakákoli jiná emoce, je spojen s pocitem ztráty osobní kontroly nad tím, co se nám děje. Smutní lidé jsou velmi náchylní vnímat svůj život jako vydaný napospas náhodám a přáním jiných lidí,“ píše jeden z autorů výzkumu Scott Rick. „Naopak nakupování, respektive vybírání věcí v obchodě, je činnost, při které všechno záleží jenom na nás. Může nám dočasně vrátit pocit kontroly nad událostmi a od smutku tím ulevit.“
Testovali to na skupině dobrovolníků, kterým nejdřív promítli údajně nejsmutnější filmovou scénu na světě – smrt tatínka v Zeffirelliho filmu Šampion. (Devítiletý Ricky Schroder za svůj věrohodný pláč nad mrtvým otcem dostal Zlatý Glóbus. Radši se na to nekoukejte, jestli nechcete slzet do klávesnice)
Zdeptaným a uslzeným účastníkům pokusu pak psychologové předložili deset různých předmětů – karafu na víno, mini-reproduktory, deskovou hru… – a rozdělili je do dvou skupin. Polovina dobrovolníků si měla naprosto bez omezení vybrat čtyři věci, které by si nejraději koupili. Druhá polovina měla za úkol zvolit čtyři předměty, které jsou nejužitečnější při cestování. Ti, kteří si mohli vybírat podle svého vkusu, ze sebe smutek setřásli podstatně rychleji.
Scott Rick a jeho kolegové se na základě tohoto výzkumu domnívají, že od smutku nám může ulevit i nakupování „jenom jako“. (Přesně tohle nabízí například stránka www.fantasyshopper.com, na které můžete „nakupovat“, aniž by hrozilo, že něco doopravdy koupíte.) Vždycky mám radost, když mi nějaký věděcký výzkum potvrdí, že moje drobné neřesti jsou vlastně v pořádku. Bezcílné brouzdání a očumování po obchodech bez záměru něco konkrétního koupit k nim rozhodně patří.
Jasně že si ji kdykoli můžu pustit doma z cédéčka. Anebo na Youtube. Anebo do sluchátek z empétrojky. Svoje oblíbené písničky mám po ruce skoro pořád.
Ale přesto, když procházím s košíkem mezi regály v Albertu, anebo si pustím v koupelně rádio, a z reproduktoru se ozve Perfect Day od Lou Reeda nebo třeba Into My Arms Nicka Cavea, mám pocit, že jsem dostala nečekaný dárek. Vlastně nevím proč, ale udělá mi to daleko větší radost než stisknout čudlík a tutéž písničku si pustit sama.
Možná proto, že do hry vstupuje šťastná náhoda, která mě a písničku svedla na stejné místo. Anebo proto, že si můžu alespoň namlouvat, že mou radost sdílejí další lidé (i kdyby to byl jenom znuděný DJ kdesi ve velíně samoobsluhy, který ji vpašoval mezi hlášení o zlevněném gothaji). Nebo prostě proto, že mě písnička zastihne nepřipravenou, je to překvapení, které mě na chviličku vytrhne z předvídaného běhu událostí.
Prostě nečekaná hudba má oproti hudbě, kterou si sami pustíte, ještě něco navíc.
Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.
Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.
Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.
Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.
„Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady —a já byla bych bohata,
byla bych nejšťastnější, já i moje dítě tady!“
Jedna z méně známých Erbenových balad – Poklad – se odehrává právě na Velký pátek. Její hrdinkou je venkovská žena, která cestou na páteční mši objeví v lese jeskyni plnou pokladů. Odloží dítě, které nesla v náručí, a hrabe zlato a stříbro do zástěry…
Dnešek je vůbec jedním z nejmagičtějších dnů v roce. Zatímco v kostelích se přesně ve tři odpoledne začínají číst pašije, připomínající poslední hodiny Kristova života, na různých nepředvídaných místech se podle dávných legend ve stejnou dobu otevírají poklady.
Jak je ovšem zjevné z té Erbenovy balady, s těmi poklady je to trochu komplikované. Kdo jim propadne příliš, tomu se doma v truhle zlato a stříbro z podzemní skrýše promění v kamení, hlínu a suché listí. Navíc se mu snadno může stát, že přitom na chvíli zapomene na své blízké a bude z toho průšvih – přesně jako se to stalo té venkovance z Pokladu, která dítě v jeskyni na chvíli nechala samotné:
A hle, stříbro matka nese! Dítě se tu na ni třese:
„Mama!“ volá, „mama, mama!“ chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu! počkej tuto jenom trochu,
hned tu bude zase mama!“
Přesně takhle jsem si připadala před pár lety u regálu se zlevněnými punčocháči v Tescu. „Mami, kdy už půjdem,“ dorážela na mě otráveně tehdy tříletá Rozárka, která stála vedle mě, zatímco jsem se přehrabovala v krabičkách a hledala černé neprůhledné ve velikosti L. Zdálo se mi, že jsem objevila poklad. Punčocháče za šedesát korun! „Počkej, hned to bude,“ odbyla jsem ji. A potom už Róza neříkala nic a já jsem byla ráda, že se můžu v klidu věnovat honu na punčocháče. Když jsem se konečně asi o pět minut později rozhlédla, Róza byla pryč. Prostě tam nebyla.
Samozřejmě, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal. Samozřejmě, že všechny zlevněné punčocháče na světě mě v tu chvíli přestaly zajímat. A se studeným potem na zádech jsem si zažila jeden z nejhorších okamžiků v životě. Vypadalo to nějak takhle:
Ha! jak se tu žena leká, jak se děsí, volá, hledá!
jak potom pahorku těká, těmi klesty, na smrt bledá!
Ha, ty zraky zufanlivé, ústa siná nad mrtvolu!
Měla jsem ovšem větší štěstí než Erbenova venkovanka, jejíž dítě zůstalo v jeskyni zavřené na celý rok. Rózu jsem objevila asi za tři minuty v oddělení podprsenek v doprovodu ochranky. Ale na punčocháče mě přešla chuť.
Nebudu tady tvrdit, že když by se přede mnou dneska ve tři odpoledne otevřela jeskyně plná zlata, stříbra a drahokamení, nechala bych ho tam jen tak ležet. Jenom chci říct, že poklady mohou mít různou podobu, například:
- …milá SMSka, kterou jste ani nečekali
- …kopeček vanilkové zmrzliny (bez ohledu na šílené zimní počasí je o Velikonocích rozhodně čas na první jarní zmrzlinu)
- …zčistajasna uvolněné místo k sezení v přecpané tramvaji.
- …věc, kterou jste dávno považovali za ztracenou, se najednou naprosto nečekaně někde vynoří
- …někdo vám vrátí knihu, kterou jste mu půjčili tak dávno, že už jste na to zapomněli
Já budu rozhodně dnes ve tři odpoledne dávat bedlivý pozor.
Proč je tak těžké vyhodit knihu?
Vyhazování věcí, které se doma hromadí, je zvláštní způsob, jak být šťastnější. Většina věcí jako by měla jakousi vlastní vůli, kterou se vyhození vší silou vzpírá. Ať už je to zmrzlinovač, který jste tři roky nepoužili a jen zabírá místo ve skříňce pod dřezem. Nebo keramický svícínek, který jste koupili na dobročinném bazaru ve školce jen proto, že vám bylo blbé nic nekoupit. Anebo hromada odstřižků látek, které se už celá léta tváří, že se jednou na něco budou hodit (a ta chvíle pořád nepřichází). Když se je chystáte odnést do kontejneru, upírají na vás (neviditelné) oči a šeptají text z písničky Zdeňka Svěráka: „Neopouštěj staré známé pro nové!“ Snaží se ve vás vzbudit pocit viny a pochybnosti, jestli vám to potom nebude líto.
Ale když vydržíte a odoláte jejich citovému vydírání, odměnou vám je nejen kousek uvolněného místa, ale hlavně neočekávaný pocit úlevy. „Říká se, že nevlastníme své věci, ony vlastní nás,“ napsal Fredric Neumann, ředitel Centra pro léčbu úzkosti a fobií newyorské nemocnice White Plains. „Za to, že něco vlastníme, vždycky platíme nějakou cenu: hledat místo na zaparkování auta, odnášet diamantový náramek do sejfu v bance a potom pro něj zase chodit, když si ho chcete vzít, mít tolik bot že už ani nedokážete najít ty, které opravdu chcete…“ Tentýž lékař vzpomíná na pacienta, který byl v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci, věděl, že umírá, a přesto trval na tom, aby jeho sestra odnášela domů plastové příbory, které dostával ke každému jídlu. Bylo mu líto je vyhodit.
Jeden druh věcí ale pokusům vyhození vzdoruje ještě zarputileji než plastové příbory, keramické svícínky nebo zmrzlinovače. Jsou to knihy. V ložnici máme všechny čtyři stěny pokoje – všude tam, kde nejsou okna nebo dveře – obestavěné knihovnami, sahajícími skoro až do stropu. Vejde se tam asi tak 1500 knih. Mělo by to stačit. Ale nestačí. Pokaždé, když přineseme domů nějakou novou, musíme ji násilím vtěsnat do poličky anebo provizorně uložit na vršící se hromadu vedle nočního stolku.
Samozřejmě, že z těch 1500 knih drtivou většinu tvoří ty, o nichž s naprostou jistotou víme, že je už nikdy v životě nebudeme číst. Přesto se jich z nějakého důvodu nedokážeme zbavit. I kdyby to byla příručka zdravovědy z 50. let, náborová brožura Svazarmu nebo podřadná detektivka, koupená v trafice cestou na plovárnu, knihy se dovedou tvářit, že jsou něco víc než ostatní obyčejné věci. „Jsme vznešené! Představujeme duchovní hodnotu!“ přemlouvají vás, když se je snažíte zanechat u kontejneru s tříděným odpadem (i kdyby šlo o kuchařku Jiřiny Bohdalové nebo romány Báry Nesvadbové). Už se mi párkrát stalo, že jsem pár knih – především těch dětských, řádně ohmataných – takhle přinesla od popelnic zpátky, protože jsem prostě nesnesla pocit, že je tam musím nechat.
A i když to dokážu, uvolněné místo v knihovně nikdy nemá dlouhého trvání. Můj muž má totiž zvláštní zalíbení v nacházení starých věcí u kontejnerů. Především knih.
Nedělám to skoro nikdy. Mívám radost ze sněhových kalamit, letních veder i podzimních mlh. Ale dnešní první jarní den – i řada dnů předcházejících – mě počasí nějak roztrpčuje. Únava z prodlužované zimy (nebo co to vlastně je), ohavné předjaří se zbytky sněhu a šedivou oblohou, to všechno ve mně vzbuzuje pocit, že počasí jaksi neplní plán. Zároveň jde ovšem o dokonalé téma ke konverzaci. Otrávenost z dnešního počasí sdílí myslím kdokoli, kdo je mu vystaven. Kdekoli a s kýmkoli tím může vzniknout jakési sympatické spiklenectví zmrzlých a zhnusených. A nadávat na počasí mi dnes opravdu dělá radost. Tím spíš, že vím, že (snad?) nepotrvá věčně.
