Moje vlastní taška do práce má rozměry menšího víkendového zavazadla. Kromě peněženky, telefonu a klíčů v ní z domova do práce a zpátky nosím taky:

• diář
• ještě jeden zápisník (co kdyby mě napadlo něco geniálního, co bych si okamžitě musela poznamenat)
• oběd do práce
• nabíječku na telefon (co kdyby se během dne vybil)
• nabíječku na počítač
• kartáček na zuby a pastu
• svetr (co kdyby se ochladilo)
• desky s různými papíry, o kterých si už dva týdny říkám, že si je pročtu a podtrhám si to důležité
• čtečku Kindle
• žvýkačky
• červenou rtěnku (co kdybych se během dne rozhodla ji použít)
• …a navíc ještě pod paží nesu notebook, protože co kdybych potřebovala ještě večer doma pracovat.

Dohromady to všecko váží asi pět a půl kila. Tam a zpátky si po Praze vláčím všechna svá co kdyby a připadám si trochu jako soumar. Když se mi výjimečně podaří vyrazit nalehko, s oběma rukama volnýma a ramenem nezdřevěnělým od popruhu tašky, připadám si trochu jako uprchlý vězeň. A pořád mám někde vzadu v hlavě takový zneklidňující pocit, jestli jsem někde něco nezapomněla?

Nedávno jsem četla rozhovor se stylistkou, která z čistě estetických důvodů nosí do práce miniaturní kabelku. „Já vím,“ říká. „Chce to pár obětí, jako třeba nechat doma diář. Ale je to dobrý způsob, jak se zbavit nepotřebných krámů. Ne, vážně, vždycky se divím, kolik věcí vlastně doopravdy nepotřebuju.“

Říkám si, že bych to taky měla vyzkoušet. Ne proto, že bych tak nutně potřebovala zazářit s minikabelkou. Ale proto, že bych znovu chtěla zažít, jaké to je, kráčet zlehka. A připadat si, jako bych se s každým krokem mohla odlepit a vzlétnout z chodníku.

Mohla bych z toho být na nervy, zavírat okno, strkat si špunty do uší a naříkat, že v tomhle kraválu se nedá spát. Jenže pravda je, že ten pouliční ruch v nepřístojnou hodinu mi vlastně dělá tak trochu, tajně, radost. Chtěla jsem bydlet na Žižkově, vybrala jsem si tohle místo. A ten kravál k němu prostě patří. Neočekávám od Kubelíkovy ulice ticho lesní samoty. Líbí se mi bydlet ve čtvrti, která má možná nejhustší síť barů v Praze, a tak když mi zákazníci těch barů povykují pod oknem, říkám si, mám to ale štěstí.

Myslím si prostě, že z drobných nesnází se můžeme – skoro – radovat, pokud jsou součástí něčeho většího a lepšího, co jsme si sami vybrali a co za to stojí. Když jdu běhat, mám radost z toho, že mě bolí nohy, přesně tak správně, jak bolet mají. Když jsme jeli na dovolenou do Černé Hory, nestěžovala jsem si na horko a divné sexistické pohledy místních chlapíků, protože to prostě k Balkánu patří. Tak to má být.

K zimní procházce patří i promrzlé prsty u nohou. Bez nich by nebyla opravdová. A součástí dnešního večírku je i zítřejší kocovina.

Společenské líbání na uvítanou je zvyk, který mě dlouho přiváděl do rozpaků. Nejenže mě trochu stresoval ten intimní dotek s člověkem, kterého třeba ani moc neznám, ale navíc jsem nikdy úplně přesně nechytla správnou techniku. Která část těla se má dotýkat které? Je to pusa na tvář, nebo spíš tvář na tvář? A má to být opravdu polibek, nebo jen takové přiblížení? Taky jsem si nebyla jistá, z které strany se má začít, snažila se to uhodnout podle pohybů hlavy líbacího partnera a často jsem hádala špatně, takže jsme do sebe narazili třeba nosem.

Postupně jsem si ale na tenhle druh líbání zvykla. A naučila se ho mít ráda. Protože těch velkých, opravdových mileneckých polibků, při kterých se zachvěje zem a někde v pozadí hraje smyčcový orchestr, je každému z nás v životě přiděleno jen omezené množství. Možná několik desítek. Maximálně stovka. A pusy na uvítanou s přáteli jsou jeden ze způsobů, jak z líbání udělat součást každodenního života. Kromě manželských polibků ve dveřích; pus rodičům; mazlení s dětmi; nebo mokrých polibků psího čumáku.

A líbat se je rozhodně potřeba. Protože kdo se líbá, je nejen oblíbenější (už to slovo!), ale i šťastnější, zdravější a ne tak moc ve stresu, tvrdí vědci. Výzkumy ukazují například že…

• …jeden rychlý polibek spálí 2-3 kalorie. Vášnivějším polibkem lze spálit až 5 kalorií.
• …líbání zvyšuje hladinu téměř všech „hormonů štěstí“: dopaminu, serotoninu a samozřejmě oxytocinu
• …naopak při něm klesá hladina stresového hormonu kortizolu a snižuje se úzkost
• …snižuje se také krevní tlak
• …profesora Koryho Floyda z univerzity v Arizoně poněkud překvapilo, když zjistil, že líbání účinně snižuje také hladinu cholesterolu v krvi
• …lidé, kteří se často líbají, jsou šťastnější. Psycholožka Sonja Lyubomirsky ve své knize The How of Happiness zmiňuje studii, jejíž účastníci byli rozděleni do dvou skupin. “Nelíbači” nedělali nic, “líbači” měli za úkol se políbit nebo obejmout alespoň pětkrát denně s co nejvíce různými lidmi. Mělo se jednat o “frontální, nesexuální kontakt, do něhož jsou zapojeny obě paže obou účastníků”. Přestože to zní hrůzostrašně, “líbači” byli po měsíci opravdu šťastnější než “nelíbači”.
• …průměrný člověk v životě prolíbá 20160 minut, tedy nepřetržitě dva týdny
• …kromě lidí se v živočišné říši líbají jenom někteří primáti

K mému dokonalému pikniku také nezbytně patří…

• ...slunce, které nepraží, ale příjemně hřeje.
• …a stín, nejlépe pod rozložitým rozkvetlým kaštanem. Když zavane vítr, kaštanové květy se vám tu a tam snášejí do vlasů a na obložené chleby.
• …růžové víno.
• …opravdové skleněné skleničky na nožce. Žádné kelímky, prosím!
• …a velký dřevěný tác, na který si je můžete odložit, takže nehrozí, že se vám v trávě překotí.
• …něco upečeného, co můžete přímo na místě efektně krájet velkým nožem. Třeba quiche, kuřecí roláda nebo linecký koláč.
• …spousta papírových i vlhčených ubrousků. Na ideálním pikniku se vám prostě nikdy nestane, že nevíte, co s upatlanýma rukama.
• …čerstvá bageta.
• …dlouhá sukně nebo šaty. Hodování na dece v těsných džínách si moc neumím představit, krátká sukně se zase při sezení na zemi nepatřičně vyhrnuje.
• …a klobouk. Pokud možno veliký, s širokou měkkou krempou.
• …velká nádoba s kostkami ledu.
• …vlahý větřík, ale ne vichr, který nadzvedává sukně, odnáší ubrousky a klobouky.
• …bosé nohy, s červeně nebo oranžově nebo svítivou růžovou nalakovanými nehty, které se skvěle vyjímají v zelené trávě.
• …potok, jezírko nebo aspoň fontánka někde opodál.
• ...záchody. Nejsou moc daleko ani moc blízko a jsou takové, že žádný z hostů nemá obavy je navštívit.
• …žádní mravenci. Protože je to „dokonalý“ piknik, představa, že se na dobroty rozložené okolo vás začne slézat hmyz, prostě nepřipadá v úvahu. Pro vosy to platí taky. Motýli mají výjimku.

Podle psychologů vzdychání u jiných lidí vnímáme jako výraz smutku, ve skutečnosti však jím vyjadřujeme spíš frustraci. To sedí. Můj muž vzdychá, když večer usedne na gauč a na televizním stolečku, na němž má podle jeho názoru ležet pouze ovladač (a jeho vlastní hrnek s čajem) najde hromádku gumiček do vlasů, vykousanou půlku pomeranče, několik sběratelských kartiček z Alberta, nedopitý hrnek (můj) od kafe, žákovskou knížku a ohryzek.

Dobrá zpráva je, že vzdychání skutečně pomáhá: psychologové z univerzity v belgickém Leuvenu zjistili, že krátké protažení plic, které je s jedním vzdechem spojeno, působí jako tělesný i mentální reset a skutečně přináší mírnou úlevu.

Ještě líp ale funguje klení, tvrdí pro změnu odborníci z britské Keele University. Při vyslovování nadávek se podle nich aktivují obvody v pravé polovině mozku, což pomáhá zmírnit nejen stres, ale i fyzickou bolest. Svou roli při odbourávání stresu hrají tvrdé souhlásky jako „r“ („dopr…!“), explozivní souhlásky „b“, „d“ a „g“ („debil!“) a sykavky (ono stačí i takové „zase…!“), obsažené ve většině nadávek. (Když se můj muž od toho televizního stolečku posléze zvedne, začne těkat po místnosti a „dělat pořádek“, v podstatě od něj neslyším nic jiného než „…rrr…!!“ Ten zbytek si, vzhledem k přítomnosti dětí, jen tak potichu šeptá.)

Nejsem si jistá, jakou roli v té psycho-úlevě hraje fakt, že vyslovovaná slova musejí být skutečně sprostá. Nějakou nejspíš ano. Já sama jsem se ke své škodě nikdy nenaučila pořádně dospěle klít. Prostě mi to nejde z pusy. A mám takový pocit, že moje „doprkýnka!“ nebo „to je práce!“ prostě nefunguje se stejnou úlevnou silou jako třeba „ku…!“

Časem mi došlo, že když chci na sobě něco trvale změnit k lepšímu, na pevnou vůli přitom můžu rovnou zapomenout. Nemám jí prostě dost na to, abych se na ni mohla spolehnout vždy a za všech okolností. Nepodrží mě, když se mnou cloumá vztek nebo chuť na nutelu.

Daleko víc se mi osvědčila jiná strategie. „Co bych udělala, kdybych už teď byla taková, jaká bych chtěla být?“ ptám se sama sebe. A najednou to vím. Zdá se to tak snadné. Dokonce inspirující. Jasně, moje imaginární lepší já samozřejmě nemá žádnou moc mě donutit, abych udělala to, co mi doporučuje. Ale aspoň mě svým příkladem dokáže motivovat. A když se mi několikrát po sobě podaří opičit se po svém smyšleném lepším já, občas se jím tak trochu i stanu.

Moje ideální já má různé převleky. Někdy vypadá jako akční hrdinka s tváří Angeliny Jolie, která dokáže rozkopnout dveře a do krizové situace se vrhnout plavným kung-fu skokem s odjištěnou pistolí. „Co by teď udělala Angelina Jolie?“ říkám si, když si potřebuju dodat odvahy k jednání s úřednicí ČSSZ nebo přejet z pruhu do pruhu na ucpané magistrále.

Jindy vypadá jako Marilyn Monroe.

Anebo jako některá z mých kamarádek.

A někdy vypadá skoro jako já. Jenom o malinko líp.

Mně je ale většinou tak nějak hloupé rozbíjet skleničky, které potřebuju a nikdy jich doma nemáme dost. O to víc si užívám, když po sobotním večírku nesu do kontejneru s tříděným odpadem baterii vypitých lahví od vína. Obvykle to bývá tak šest až dvanáct kusů, podle počtu účastníků. Jednu po druhé je kulatým otvorem vhazuju do kontejneru na barevné sklo a poslouchám, jak se na jeho dně tříští na kusy. Zažívám přitom takovou zvláštní radost z destrukce, jakou si v každodenním životě můžu dopřát jen málokdy. Třísk! Prásk! Úplně cítím, jak se ve mně probouzí nějaké temnější, divočejší já, a mám chuť zatančit si kolem kontejneru domorodý taneček.

Ale moje první, obyčejnější já je stále při vědomí a je poněkud nervózní z toho, že sousedi teď podle počtu třísknutí velmi přesně vědí, kolik jsme toho zase včera večer vypili. Takže když rozbiju i poslední lahev, vyhodím krabici do kontejneru na papír, vytáhnu z kapsy klíče a šourám se nahoru.

Trojice psychologů z Michiganské univerzity ovšem nedávno zveřejnila studii, která naznačuje, že brouzdání po obchodech přece jen může rozředit smutek. Za jistých podmínek.

„Smutek, více než jakákoli jiná emoce, je spojen s pocitem ztráty osobní kontroly nad tím, co se nám děje. Smutní lidé jsou velmi náchylní vnímat svůj život jako vydaný napospas náhodám a přáním jiných lidí,“ píše jeden z autorů výzkumu Scott Rick. „Naopak nakupování, respektive vybírání věcí v obchodě, je činnost, při které všechno záleží jenom na nás. Může nám dočasně vrátit pocit kontroly nad událostmi a od smutku tím ulevit.“

Testovali to na skupině dobrovolníků, kterým nejdřív promítli údajně nejsmutnější filmovou scénu na světě  – smrt tatínka v Zeffirelliho filmu Šampion. (Devítiletý Ricky Schroder za svůj věrohodný pláč nad mrtvým otcem dostal Zlatý Glóbus. Radši se na to nekoukejte, jestli nechcete slzet do klávesnice)

Zdeptaným a uslzeným účastníkům pokusu pak psychologové předložili deset různých předmětů – karafu na víno, mini-reproduktory, deskovou hru… – a rozdělili je do dvou skupin. Polovina dobrovolníků si měla naprosto bez omezení vybrat čtyři věci, které by si nejraději koupili. Druhá polovina měla za úkol zvolit čtyři předměty, které jsou nejužitečnější při cestování. Ti, kteří si mohli vybírat podle svého vkusu, ze sebe smutek setřásli podstatně rychleji.

Scott Rick a jeho kolegové se na základě tohoto výzkumu domnívají, že od smutku nám může ulevit i nakupování „jenom jako“. (Přesně tohle nabízí například stránka www.fantasyshopper.com, na které můžete „nakupovat“, aniž by hrozilo, že něco doopravdy koupíte.) Vždycky mám radost, když mi nějaký věděcký výzkum potvrdí, že moje drobné neřesti jsou vlastně v pořádku. Bezcílné brouzdání a očumování po obchodech bez záměru něco konkrétního koupit k nim rozhodně patří.

Ale přesto, když procházím s košíkem mezi regály v Albertu, anebo si pustím v koupelně rádio, a z reproduktoru se ozve Perfect Day od Lou Reeda nebo třeba Into My Arms Nicka Cavea, mám pocit, že jsem dostala nečekaný dárek. Vlastně nevím proč, ale udělá mi to daleko větší radost než stisknout čudlík a tutéž písničku si pustit sama.

Možná proto, že do hry vstupuje šťastná náhoda, která mě a písničku svedla na stejné místo. Anebo proto, že si můžu alespoň namlouvat, že mou radost sdílejí další lidé (i kdyby to byl jenom znuděný DJ kdesi ve velíně samoobsluhy, který ji vpašoval mezi hlášení o zlevněném gothaji). Nebo prostě proto, že mě písnička zastihne nepřipravenou, je to překvapení, které mě na chviličku vytrhne z předvídaného běhu událostí.

Prostě nečekaná hudba má oproti hudbě, kterou si sami pustíte, ještě něco navíc.

Dnes mi udělal radost výzkum psycholožky Sonji Lyubomirsky, autorky knihy The How of Happiness. 50% našeho dlouhodobého pocitu štěstí je podle ní dáno geneticky. 10% je ovlivněno životními okolnostmi a 40% můžeme ovlivnit tím, k čemu se sami rozhodneme.

Já osobně mám ty genetické predispozice přesně půl na půl: tatínek je chronický nadšenec, který i v časném mlhavém ránu na sklonku března je schopen neskuhrat na zimu a sníh, vyrazit na běžky a mít z toho radost (!). Naopak maminka byla ironická, chvílemi depresivní intelektuálka v duchu Kunderova „optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí“.

Těch zbývajících 50% mě ale příjemně překvapilo. Často mívám pocit, že neovlivnitelné „životní okolnosti“ (přecpaná tramvaj, zimní počasí v dubnu, blížící se termín pro podání přehledu ČSSZ, naštvanost mého muže, nový zubní kaz mojí dcery) mými náladami smýkají ze strany na stranu. Zjištění, že mohou ubrat nebo přidat jen 10% štěstí, je docela povzbuzující. Zvlášť pokud těch zbylých 40% si mohu zařídit sama.

Ne že bych to vždycky uměla. Ale aspoň to zkouším.